Metallica ukázala promočené Praze, že věk je pouze číslo

Začátkem měsíce hostila Praha metalový dýchánek na holešovickém výstavišti v rámci druhého ročníku festivalu Aerodrome. Ten se konal letos už podruhé (celkově potřetí) a opět přivezl hvězdu první velikosti. Zatímco v roce 2013 to byli opěvovaní američanéSystem Of A Down, necelý měsíc zpátky to byli Avenged Sevenfold nebo rapmetaloví Limp Bizkit. Nic se nemění ani v červenci a do Prahy přijíždí thrash metalová legenda Metallica se svým programem Metallica by Request, kdy si fanoušci vybrali svůj snový setlist. Kultovní čtveřici doprovodili neméně zásadní grungeoví harcovníci Alice In Chains, proslulí melodičtí metalisté Children Of Bodom a také moderní thrash metaloví Kvelertak.

Chladný metal ze Skandinávie

Celý rockový, popř. metalový den odstartovala už ve 4 hodiny odpoledne norská hardcore punková banda KVELERTAK, která již mnohým tuzemským posluchačům byla známá. Bohužel, i při této obří akci se opakoval tzv. syndrom první kapely, tudíž se norové setkali téměř se statickým a nezaujatým publikem. Vzhledem k dopravní situaci jsem do areálu dorazil o něco pozděj a stihl jsem jen několik písní této zajímavé skupiny, ale určitě bych si jejich koncert užil, i přes nulovou atmosféru. Zpěvák Erlend až do posledních tónů pobíhal po pódiu jako splašený a zjevně mu bylo jedno, že se hýbe prakticky jako jediný v areálu. Kvelertak neznám příliš dobře a názvy písní v norštině pro našince prakticky znemožňuje jakékoliv zapamatování textů, nicméně bych si rozjeté nory rozhodně užil někdy v klidu a v plné délce. Velmi sympatičtí pánové.

Další kapela již pocházela z mnohem známějšího soudku. Finští miláčci CHILDREN OF BODOM v čele s ikonou a sympaťákem první třídy Alexim Laihem se do toho opřeli z ostra a hned do nás pumpovali svůj melodický death metal. Děti od jezera jsem měl svého času velmi rád a patřil jsem k té vlně příznivců, tyto časy jsou už ale dávno pryč a tak jako asi všichni jsem se výrazně hudebně posunul někam jinam. Přesto jsem na pány milerád zašel a s nadšením a koňskou dávnou sentimentu jsem čekal, v jaké formě se uvedou. Ke svému překvapení úplně ignorovali předchozí dvě desky Relentless Reckless Forever a Bloddrunk, jako by si snad uvědomovali, že se u veřejnosti s úspěchem příliš nesešli. Místo toho nám dali ochutnávku z aktuální desky Halo Of Blood a jinak se věnovali starému materiálu, který nám velmi chutnal. Are You Dead Yet?, Hate Me!, Silent Night, Bodom Night, Angels Don't Kill, Hate Crew DeathRoll, Downfall, to jsou písně které před osmi lety hýbaly světovým metalem a „pamětníci" si je s chutí připomenuli. Alexi, jako frontman a hlavní mozek kapely, nepřišel ani o trošku svého někdejšího šarmu a bavil diváky nejen svým vytříbeným slovníkem, ale i pochvalnými větami. Všichni byli nadšení, že mohou předskakovat před kapelou Metallica, přičemž klávesák Janne Wirman přidal i jednu hezkou historickou příhodu. Moc pěkné vystoupení i pro fanoušky, kteří tomuto stylu holdovali mnoho let zpátky. Jen škoda, že svůj set ukončili o dobrých 10 minut dříve, než se očekávalo.

Nádech 80. let a móda flanelových košil

Třetí kapelou v pořadí byla grungeová stálice ALICE IN CHAINS, která se u nás za posledních 8 let představila už počtvrté. Tentokrát přivezla novou desku The Devils Put The Dinosaurs Here, která ale překvapivě neobsadila velkou část setlistu. Kapela kolem zpěváka Williama DuValla vsadila na osvědčené hitovky a prim hrálo vynikající album Dirt, kterému sekundovaly neméně skvělé desky Facelift a eponymní Alice In Chains. Prakticky celý koncert zněl jeden hit za druhým a hned zkraje jsme se dočkali písní Them Bones, Again, We Die Young či Rooster a bylo velmi příjemné pozorovat, jak se fanoušci chytají a koncert je baví. Williama jsem slyšel jen v nových písních a opravdu mě překvapilo, s jakou bravurou si takříkajíc dává i staré songy Alice v řetězech. Původní zpěvák Layne Staley byl fantastickým vokálistou s nevídaným hlasem a upřímně jsem se obával, jak budou tyto písně znít. Will ale zpíval naprosto skvěle a zabarvení hlasu má velmi podobné, až by člověk snad nepoznal rozdíl. Když se k tomu přidá evidentní nadšení a vcítění se do zpěvu, nebylo co řešit a pódiová prezentace byla bezchybná. V polovině koncertu navíc přišla největší pecka Would?, které předcházela hodně špinavá a melodická Grind, a show byla na vrcholu. Nevím, zda-li je to pro AiC typické, nebo to aplikují zřídka, ale na nějaké průpovídky prakticky nedošlo a raději nám američané servírovali jednu píseň za druhou. Osobně jsem si velmi užil po sobě jdoucí trojici Dam That River, Man in the Box a Check My Brain, které možná nepatří mezi ty nejznámnější, ale rozhodně mají hodně co nabídnout. Stejně jako předchozí koncert Children of Bodom, i set grungeových veteránů utekl až nepříjemně rychle a závěr obstaraly jediné dvě písně z nové desky a zároveň jediné singly Hollow a Stone. Mezi ně se vklínila ještě balada Nutshell z EP Jar Of Flies, která byla jednoznačně nejslabší a vůbec se do rozjetého setlistu nehodila. Mnohem radši bych byl za Angry Chair nebo Down in a Hole, na které se ale nedostalo. Koncert Alice in Chains byl mým prvním přičichnutím ke slavnému grungeovému žánru naživo a musím říct, že jsem z toho byl nadšený. Tento žánr je neuvěřitelně procítěný a vřelý, nicméně člověk si k němu musí najít cestu. Doufám, že se brzy dočkáme i domácího koncertu znovuzrozených Soundgarden či nestárnoucích Pearl Jam. Mé rozjímání ale přerušili davy nadšenců diskutujících na jediné téma: METALLICA.

Metallica na přání obměkčila i bouřkové mraky

Koncert této legendární čtveřice nebyl žádným tajemstvím. Metallica totiž jede turné Metallica by Request, což v zásadě znamená, že si držitelé lístků na ten daný koncert sami zvolí, jaké písně chtějí slyšet. Přiznám se, toto hlasování šlo úplně mimo mě, nicméně čeští fanoušci byli poctiví a odhlasovali si, myslím, velice hezký setlist. Žádná velká překvapení, žádné rarity, zkrátka ty nejslavnější, nejznámnější písně, které chce každý slyšet. Šestnáct písní bylo tedy jasně daných, sedmnáctá skladba pak byla přidána samotnou kapelou a jednalo se o novou skladbu Lords Of Summer. Co se albového zastoupení týče, největší slovo měly očekávaně desky Masters Of Puppets a „Black Album" Metallica shodně po čtyřech zástupcích, tři písně zazněly z fošny Ride The Lightning, dvě reprezentovaly desku ...And Justice For All a po jedné skladbě alba Kill 'Em All a Reload a nechyběl samozřejmě ani známý cover. Když jsem pročítal setlist, docela mě zamrzela absence byť jediné písně z kontroverzní desky St. Anger, kterou mám osobně velmi rád. Při přípravách koncertu mi ale svitla naděje. Celý den až do závěru koncertu Metallicy se dalo prostřednictvím mobilních telefonů hlasovat o poslední písni na přání. K výběru byla právě pecka St. Anger, která soutěžila s Unforgiven II a The Day That Never Comes. Můj hlas byl jasný. Tolik tedy k setlistu, dalším velmi významným faktorem bylo v Praze počasí. Už při koncertu AiC začalo mírně poprchávat, ale po horkém a dusném dni to bylo spíše příjemné než cokoliv jiného. Zlí jazykové však tvrdili, že bude hůř. Více se rozpršelo už v průběhu příprav koncertu Metallicy a déšť se posléze změnil v regulérní slejvák, který vydržel až do nočních hodin. Při tom největším slejváku jsem měl trochu deja vu, když jsem si vzpomněl na loňský koncert Deep Purple ve Slavkově u Brna, kde bouřka celý koncert zrušila a musel být přeložen na druhý den. V Praze ale stálo mnohem větší a robusnější pódium, a tak tato varianta snad nehrozila. Teď už tedy k samotnému koncertu. Metallica přiběhla na pódium a bez větších skrupulí spustili první skladbu večera, kterou byla svižná Battery a která celý koncert řádně nakopla. Hned po ní jsme se dočkali jednoho z největších hitů, a sice Master Of Puppets, kterou si James vyloženě užíval a vyhrával si se slavnými melodiemi. Slušné tempo koncertu podpořili následující Welcome Home (Sanitarium) a žhavá Fuel, aby se pak výrazně zpomalilo u Unforgiven. Krásná skladba, která v tom nepříjemném a studeném slejváku zahřála a zlepšila již tak skvělou atmosféru.

Praha, hlavní město metalu

Metallica by Request má kromě vlastního výběru setlistu ještě jednu zvláštnost. Na pódiu totiž nestála kapela sama s nezbytným technickým personálem, ale po stranách si koncert užívala i hrstka vybraných šťastlivců z řad fanoušků. Ti měli věru unikátní pohled, který za normálních okolností patří jen těm nejslavnějším muzikantům. Během show James Hetfield vyzval dva české reprezentanty, aby po jeho boku uvedli následující píseň. Prvním z nich byl Oliver (typické české jméno, že ano?), který si s Jamesem moc neporozumněl a místo uvedení písně v angličtině tak, aby si to užili i pánové muzikanti, začal pořvávat česky. Čtveřice se jen pousmála, zabrblala si a spustila zbrusu novou skladbu Lords of Summer. Velmi příjemná věc, snad se v podobném duchu bude nést i celé nové album, kterého se dočkají snad naši vnuci :-). Druhým vyvoleným byl David, který s angličtinou evidentně neměl problém a jako pořádný showman označil Jamese a jeho partu za Bohy a Prahu za hlavní město metalu. Slovutný zpěvák zůstal stát jako opařený a po krátkém Davidově proslovu se mu vrátil bouřlivý applaus. Metallica opět přeřadila na další rychlostní stupeň a projela zastávky ...And Justice For All, Sad But True či další velmi sentimentální baladu Fade To Black. Po ní na nějakých 10 minut pro mě ztratil koncert náboj, jelikož v pořadí desátá skladba byla Orion, tedy instrumentální orgie, které mě nebaví nikdy, a to ani v podání Metallicy. Naštěstí se pokračovalo dál s One a fantastickou For Whom The Bell Tolls a bylo vše opět v naprostém pořádku. Když se celá show přehoupla do své druhé půle, všichni už byli na kost promočení a veškeré pokusy uchovat alespoň své nejdůležitější věci v relativním suchu vzaly za své. Místo toho i ti největší negativisti odhodili zmrzlou a naštvanou tvář a snažili se koncert si užít. S odstupem musím říct, že vytrvalý déšť dal celému večeru zvláštní atmosféru. Ani naši slavní kamarádi na pódiu nebyli zbabělci a větší část koncertu odehráli v popředí pódia na dešti, místo toho, co by se schovávali v přístřeší. James prohlásil, že je to jako kdyby hrál v bazénu, nám to přišlo úplně stejně. Ani jemu, ani nám to ale nezkazilo náladu a spolu s Kirkem Hammettem se snažili držet co největší pozornost a zbavit nás všech rušivých elementů. Bubeník Lars Ulrich po pódiu moc pobíhat nemohl, na srandičky taky nebyl čas a tak se radši soustředil na svůj výkon, který, ač se mnou mnozí jistě budou nesouhlasit, byl naprosto přesvědčivý. Nejméně výraznou postavou pak byl Robert Trujillo, ve kterém se popravdě vůbec nevyznám. Při všech koncertech, které jsem viděl, vypadá, že by se na to nejradši vykašlal a že mu to hraní jde fakt na nervy.

Konec dobrý, všechno dobré

Blížil se závěr celé show a nezbývalo tedy nic jiného, než vytáhnout ty nejtěžší kalibry. Mezi ně možná ještě nepatří pecka Creeping Death, ale skvělá balada Nothing Else Matters rozhodně ano. Na ni plynule navázala další legendární věc Enter Sandman a především tato dvojice skladeb měla opravdu fantastický náboj. Po krátkém rozloučení kapela na několik minut zmizela v suchém a teplém zákulisí. Přídavek na sebe nenechal dlouho čekat a přišel v podobě snad jednoho z nejslavnějších coverů novodobé historie, a sice Whiskey in the Jar od Thin Lizzy (původně však od Leny Bourne Fishové). Poté přišel konečně čas na vyhodnocení hlasování o poslední píseň, které trvalo celou dobu až do této chvíle. Od samého začátku bylo jasné, že Unforgiven II neuslyšíme, jelikož se o vítězství neustále přetahoval St. Anger a The Day That Never Comes. Vždy to bylo jen o několik málo bodů, v průběhu koncertu proběhlo několik kontrol a jednou to bylo dokonce o jeden jediný hlas v neprospěch St. Anger. Při poslední kontrole byla naštěstí všechno jinak a skladba St. Anger získala cca 1100 hlasů a stala se tak předposlední písní večera. Bylo vidět na Jamesově tváří, že ho to poměrně i těší, naopak Lars Ulrich z toho zřejmě moc velkou radost neměl. St. Anger je totiž sypačka přesně v duchu thrash metalu a má ústyhodných 9 minut. Krásná věc. Úplným závěrem pak byl hit hitů Seek & Destroy, při kterém organizátoři z osvětlovacích věží sházely desítky černých nafukovacích balónů. Dvouhodinová show určitě splnila všechny představy všech návštěvníků, ať už si od koncertu slibovali cokoliv. Pravidelní návštěvníci Metallicy se mohli jen ujistit, že to chlapům stále neskutečně šlape a energie mají na rozdávání. Naopak ti, kteří měli tu čest poprvé (stejně jako já) byli svědky jednoho z nejlepších setlistů vůbec a byla opravdu jen malá pravděpodobnost, že nezazní právě ten jejich oblíbený hit. I když jich samozřejmě mohlo zaznít mnohem víc, nedostalo se na Harvester of Sorrow, Dirty Window, Wherever I May Roam, Mama Said, The Memory Remains, No Leaf Clover, Some Kind Of Monster, Frantic a desítky, desítky dalších. Metallica má na kontě přes 140 písní a opravdu špatných skladeb je jen hrstka, jestli vůbec nějaká existuje. Tahle kapela by mohla hrát s přehledem i deset hodin v kuse a stále by nestihli všechno. Opravdu legenda s velkým L a já jsem rád, že jsem tyto mistry mohl vidět ve skvělé formě.