Lenny Kravitz si na Colours of Ostrava přijel zajamovat

Americký zpěvák, kytarista i příležitostný herec Lenny Kravitz patřil k největším hvězdám letošního festivalu Colours of Ostrava. V poměrně pozdní čas, až ve tři čtvrtě na jedenáct, obsadil hlavní festivalové pódium, kde dostal plnohodnotný dvouhodinový slot, který sliboval kytarové blaho a otisk rock’n’rollové éry 90. let. Očekávání splnil pouze z poloviny. Proč?

Čerstvý šedesátník dostal dvě hodiny, což je snad ten nejdelší čas pro festivalového headlinera, který pamatuju. Řádná koncertní délka mohla napovídat, že skladeb můžeme slyšet snad pětadvacet, možná téměř až třicet. Nakonec jsme se dočkali „jen” osmnácti kusů, což je samo o sobě trochu zklamáním. Dalším důvodem, proč možná zarytí rockeři odcházeli rozčarováni, je muzikantův hudební vývoj. To samozřejmě nelze považovat za jakoukoliv chybu, či negativum. Nicméně, pokud festivalový fanoušek Lennyho Kravitze nesleduje a zná jen ty největší rockové pecky, překvapení bylo na světě. Třetím důvodem, proč jeho koncert nebude patřit mezi ty největší bomby festivalového léta byla úplně rozhozená dynamika koncertu. Lenny Kravitz je totiž hračička. A to pořádná.

Lenny Kravitz na pódium dorazil téměř o patnáct minut později, což hned trochu pošramotilo jeho pověst rockového sympaťáka. Tím také ihned přišel o svou výsadní pozici interpreta s dvouhodinovým časovým slotem a rázem se jeho časový prostor smrskl na téměř standardní festivalovou porci. Hned zkraje jsme tak přišli minimálně o dvě skladby. Samotný důvod zpoždění pochopitelně neznám. Koncert odpálil hitovkou „Are You Gonna Go My Way”, která ihned naladila tu pravou rockovou atmosféru. Tu dvakrát podtrhl, když se tituloval skladbou „Minister of Rock 'n Roll” a představil novinku „TK421” z čerstvé desky „Blue Electric Light”. Vše tedy začalo skvěle. Po úvodní trojici však Kravitz začal téměř všechny skladby neskutečně natahovat a koncert okamžitě ztratil tempo, ba jej vlastně vůbec ani nezískal.

Je to samozřejmě dané jak povahou zpěváka, tak i jeho stylem. Jestliže byl Lenny Kravitz pravověrným rockerem na začátků své kariéry během 90. let, tak v druhé polovině svůj styl výrazně ochucuje. Nejen poslední deska, ale hádám někdy od fantastické desky „It Is Time For a Love Revolution” z roku 2008 (ze které mimochodem nezazněl ani tón), se ubírá směrem k vypiplanému neo-punkovému acid rocku, což má k přímočarému rock’n’rollu hodně daleko. Pokud v publiku byli tací, kteří znají Kravitze jen okrajově z vrcholu jeho kariéry na začátku tohoto tísíciletí (dá-li se to tak říct), kdy se díky rozpuku televizní zábavy na obrazovkách objevoval pravidelně, museli se divit. Nemastná a neslaná opakovací „I'm a Believer” z desky „Struts” nezafungovala, příjemná balada „I Belong to You” z desky „5” z roku 1998 trochu pomohla, ale pak přišla nejhorší pasáž celého koncertu. 

Jestliže jsem v reportáži z letošního Rock for People psal o Avril Lavigne jako o skvělé skladatelce rockových balad, tak Lenny Kravitz je jejím mužským ekvivalentem. Skladba „Stillness of Heart” z eponymní desky je krásná, ale po Colours of Ostrava už ji asi nikdy nechci slyšet. Zpěvák skladbu v refrénech nechal zpívat diváky, kterým se buď nechtělo, neznali text (ačkoliv ho zpěvák opakoval znovu a znovu) nebo s odezvou prostě pořád nebyl spokojený. Nucení do sborových zpěvů bylo hrozně křečovité, vůbec to nepůsobilo přirozeně a trvalo to neskutečně dlouho. Skladba „Believe” probíhala velmi podobně a archivní pecka „Fear” z debutové desky „Let Love Rule” z roku 1989 zastavila chod času úplně. Skladba, která má ve studiové verzi něco málo přes 5 minut, se v Ostravě rozšířila na téměř čtvrt hodiny kvůli jamování dua George Laks (klavír) a Michael Scaglione (saxofon). Milovníky jazzu, případně funku, tento patrně ne úplně spontánní jam asi bavil, pro rockery tohle bylo jedno z mnoha hluchých míst koncertu.

Kromě saxofonisty měl zpěvák a kytarista na pódiu i trumpetistu a trombónistu, a odklon od špinavého rock’n’rollu je už dlouhá léta dokončen. Kravitzova cesta ke spiritualitě, lásce a humanismu se odráží i v jeho hudbě, která už dlouhá léta není tak syrová. Jistě, prvky funku, reggae a r’n’b jsou v jeho hudbě odjakživa, ale v prvních dvou dekádách jeho kariéry nepřevažovaly. Závěr koncertu už patřil zase těm rockovějším vlivům. Druhou představenou novinkou byla skladba „Paralyzed”, po které v relativně rychlém sledu přišly další jeho hity. Byla to fantastická r’n’b pecka „The Chamber” nebo slavné balady „It Ain't Over 'Til It's Over” a „Again”. Na konci svého funkčního období ministr rock’n’rollu zahrál i další skladby ze svého rezortu, a to ukřičenou „Always On The Run”, slavnou předělávku skladby „American Woman” a další evergreen „Fly Away”. Po krátké pauze se vrátil s přídavkem v podobě další pětatřicet let staré skladby „Let Love Rule”, která trvala snad dalších patnáct minut. Při poslední skladbě se totiž zpěvák vydal do prvních řad a dlouze se objímal s fanoušky. Pověst charismatického dobráka vydržela.

Lenny Kravitz odehrál dobrý koncert. Fanoušci v první řadě na něj budou vzpomínat možná do konce života, já pravděpodobně ne. Rock’n’rollový duch se nad koncertem sice vznášel, občas ho však vítr odfoukl poměrně daleko. Pakliže se budeme bavit o intrumentální kvalitě, nelze než sejmout klobouky. Kravitz je pochopitelně skvělý kytarista a jeho vokál ani šestý křížek na krku nijak neovlivňuje. Ani v jeho kapele nenajdete žádného neumětela. Kromě dechové sekce či klavíristy je to dnes již neméně legendární bubenice Cindy Blackman Santana, která se svou impresivní hřívou budí dojem i pozornost, ale i hlavní kytarista Craig David Ross. Americký muž si se svými nástroji hraje dle libosti, míchá všechny přidružené styly a dělá to zdánlivě bez námahy. Kravitz se usmíval, příjemně komunikoval s lidmi (až na tu katastrofu při sborovém zpívání) a na pódiu se pohyboval, jako kdyby na něm vyrostl. Sice trestuhodně nezahrál hity „Where Are We Runnin'?” a „I'll Be Waiting”, ale čert to vem.

Úvodní fotografie pochází z facebookového profilu Lenny Kravitze. Autorkou je Mia Ross.