„Končíme s nahráváním studiových alb, hrát budeme dál“, říkají Priessnitz

Desetkrát přišla zima do Jeseníků a zahalila tamní krajinu sněhovou pokrývkou, než se příznivci kultovní kapely Priessnitz dočkali nové desky. Možná, že album Beztíže je poslední nahrávkou těchto východosudetských bouřliváků, ale rozhodně se čekání na něj vyplatilo. A tentokrát ne pouze ze stránky hudební. Každé jednotlivé CD je totiž nefalšovaným originálem. Pod přísným dohledem grafického designéra Petra Babáka Priessnitz dávali průchod své fantazii a pomocí šablon pokreslovali průhledné DVD krabičky. Jaké písničky album Beztíže skrývá, jak probíhalo jejich nahrávání a jakou roli měl v historii kapely Leonard Cohen? Nejen na tyto otázky nám odpověděl Jaromír Švejdík a Petr Kružík.

HK: Vydáváte album, které dostalo nálepku rozlučkové. Stalo se národním sportem, že kapely s velkou pompou odchází, aby se zanedlouho ještě s větší vracely. U Vás nemám pocit, že jste se rozhodli scénu opustit. Je to tedy spíše mediální fáma?

JŠ:„Většinou kapely tvrdí, že končí s hraním, to my ne. My říkáme, že je to nejspíš poslední CD, protože si myslím, že CDčka stejně skončí. (směje se) Rozběhli jsme se do všech koutů republiky, těžko se scházíme, kdybychom měli udělat další album za deset let, to se bojím, že se nám nebude chtít."

PK:„Souhlasím, že vydat další album už se nám asi nepodaří, to není fáma."

JŠ:„Ale nikdy jsme neřekli, že končíme s hraním. Končíme s nahráváním studiových alb."

HK: Dočetla jsem se, že písničky z nového CD berete jako reminiscenci na dětství, na Jeseníky, kde se krajina, město i lidé změnili. Myslíte, že se vše posunulo k lepšímu?

JŠ:„Texty jsou trochu návratem do dětství. Mám rád styl románů, jako Kdo chytá v žitě. Je to taková vzpomínka. Moc neřešíme současnost. Ale jestli se to zlepšilo? Ani jeden z nás tam už nebydlí."

PK:„Já bych řekl, že ano. Že je to lepší, než když jsem odcházel. Je to upravenější."

JŠ:„Pocitově ano. Jde tam cítit Evropská Unie, že jsou tam opravené cesty a baráky. Vnitřně nevím. Do těch hospod nechodíme. Tam, kam já jezdím, protože mám kousek od Jeseníku chalupu, tam je taková občanská iniciativa. Je tam generace pětatřicátníků, která tam dělá hodně kultury, založili Montesorri školu. Jsou to lidi, kteří bydlí na samotách, ale většinou se vrátili někde ze světa. To je dobré, že ta generace, která odešla a mohla se vrátit, tak to udělala. Už tam není ten pocit bezvýchodnosti, alkoholismu a heren, ale je tam cítit i jakási kultura."

PK:„Líbí se mi, že se tam už najdou lidi, co třeba otevřou novou kavárnu, ona sice možná za čtrnáct dní zkrachuje, ale možná ne."

JŠ:„Kavárenská kultura se tam rozšířila hodně. Za nás tam byly jen nalívárny, který tam teda zůstaly, ale přidaly se ty kavárny. Je to odtržený kraj od zbytku republiky. Člověk se tam těžko dostává, lidi tam zápasí úplně s něčím jiným než třeba ve Středních Čechách. Když tam vydrží hospoda nebo škola, je to malý zázrak. Je to určitě výjimečný kraj."

HK: Když se vrátíme k nové desce a ke vzpomínkám na dětství, které se tam objevují…

JŠ:„Jen bych chtěl říct, že ty písničky rozhodně nejsou o mně. Jsou tam střípky z mých zkušeností, ale nepíšu o sobě, že bych chtěl třeba zapálit vlastní barák, jak tam jeden hrdina popisuje. To by mě pak ani nepojistili proti požáru." (směje se)

HK: Chtěla bych, abyste zavzpomínali na své hudební začátky, na kapely EL 34 a Chlapi z práce. Nebyly dostupné nástroje, aparatura. Jak v té době vznikala skupina?

PK:„Muselo tam být úplně jiný nadšení, aby člověk mohl hrát v těch podmínkách. Oproti dnešku to jenepředstavitelný, co se týče třeba techniky."

JŠ:„Já jsem začínal na bubny. Protože jsem měl úraz, dostal jsem od pojišťovny peníze a za ty jsem si koupil od Oškerovců, to byla místní kapela, starý Amatky. Tak jsme začínali. Ale hrálo se na ledacos. Na magneťáky, starý rádia."

HK: Když se vrátíme k Vaší novinkové desce a podíváme se na ni z hlediska nahrávání a nových technologií, které umožňují dělat s nahrávkou ledacos. Využili jste těchto možností?

JŠ:„Paradoxně sound na této desce je hodně ovlivněný starýma mikrofonama ještě z války. To jsou krásné mikrofony, staré vzácné kusy, které jsme si půjčili. Tímto děkujeme Ondřejovi Ježkovi. Najednou člověk zjistí, jak se dá krásně nahrávat hlas. Ale jinak postprodukci moc nevyužíváme. Nahrávali jsme starým způsobem. Byli jsme všichni ve velkém studiu, nahrávala se písnička po písničce."

HK: Zabrouzdejme ještě do minulosti – s kapelou Chlapi z práce jste vyhráli Rockfest a Jaromír Švejdík získal cenu za nejlepšího zpěváka. Prý jste zaujal tím, že jste se válel po zemi?

PK:„To jsme se váleli všichni."

JŠ:„Byli jsme divoká punková kapela. Už jsme dbali i na image. Všichni kolem nás hráli po zábavách a heavy metal a my přišli úplně s něčím jiným. Chodili jsme v károvaných košilích a montérkách."

PK:„Nenosili jsme klasickou uniformu – to byla džínska."

JŠ:„Pamatuju si na to. Dostal jsem LP Leonarda Cohena. Ale záhy po téhle akci jsme se přejmenovali na Priessnitz. Možná pod vlivem Leonarda Cohena." (směje se)

HK: Jakým způsobem Vaše nová deska navazuje na Aloise Nebela? Jak je jím ovlivněna, jestli vůbec.

JŠ:„Doufám, že ovlivněna není. Jen vychází ze stejných kořenů, ze stejných míst jako Alois. Sice teď každý z kapely bydlíme někde jinde, ale jinak jsme všichni narození v Jeseníku. To tam musí být. My bychom ani nemohli přijmout nikoho jiného do kapely, kdyby nebyl z Jeseníku. Ty texty i to kreslení u mě tak plyne a vychází to pořád ze stejného místa. Málo kdy mě ovlivní třeba něco z dovolené nebo z Prahy. Jak to říkám od začátku – Sudety jsou plné prázdných příběhů, nejsou tam tradice, pocitově tak zaplňujeme tu prázdnotu. My jsme první generace, která se v Jeseníku narodila. Priessnitz byli symbolem hledání identity, stejně jako Alois Nebel je vymyšlený nádražák – i když teď jsem tam zrovna bavil s pánem a ten mi říkal: ,Vy jste to vymýšleli podle toho výpravčího z Vápenný, jak zachránil vlak. Ten je úplně stejnej.´"

HK: A přiznal jste, že jste ho neznal?

JŠ:„Řekl jsem, že jsem ho neznal, ale že bych ho teď rád poznal. Je dobře, když kolem těch věcí vznikají legendy."

HK: Písničky na nové album vznikaly asi celých 10 let. Už jste je všechny hráli na koncertě?

PK:„Všechny ještě ne. Vznikaly asi šest let. Čtyři roky jsme jezdili se Stereem a nic nového jsme nevymýšleli, protože jsme nevěděli, jestli budeme vůbec pokračovat. Všichni jsme se rozstěhovali. Pak nás dal dohromady až Alois Nebel."

JŠ:„Vyjeli jsme na turné k Aloisi Nebelovi, které bylo hodně úspěšné, což nás dost překvapilo, kolik lidí chodilo. A tam se fanoušci začali ptát, kdy uděláme novou desku. Takže nové CD je impuls od fanoušků."

HK: Překvapilo Vás i generační složení fanoušků? Že Vás poslouchají mladší a mladší?

JŠ:„Mě spíš překvapuje, že tam chodí pořád starší a starší. Ale jak my stárneme, tak jsou to asi ti naši skalní fanoušci. Člověk je zvyklý, když začínal, že všichni byli mladí. To gró, myslím, že je mezi pětatřiceti, pětačtyřiceti."

HK: Nechali jste se slyšet, že CD je hand made, také obal budete Vy sami pomalovávat. Jak to bude vypadat?

JŠ:„Petr Babák vymyslel šablony. Je to náš fanoušek a sám nám napsal, že by chtěl udělat obal. Věděl jsem, že je to punkáč, že to nebude sranda. Vymyslel tenhle model. Byl podle mě inspirovaný takovou dětskou hrou Inspiro – člověk si používá různý obrazce a šablony a vypadá to skoro, jako že umí kreslit. Každé CD bude originál."

HK: CD se jmenuje Beztíže, ale původně byl prý záměr ho nazvat Nechte mě tady. Proč došlo ke změně?

JŠ:„To jsou pracovní názvy. Beztíže vyjadřuje celý koncept desky a má víc významů. Za tu dobu člověk vymyslí spoustu názvů. Spíš si jimi jen tak pomáháme, abychom došli k tomu správnému. Dobrý název alba nebo kapely je hrozně důležitý a těžko se na něj přichází. S Kafka bandem na nás spěchali, protože nás potřebovali dát na plakáty a nenapadlo nás v tom kvaltu nic chytřejšího než Kafka band. Dneska nám to trochu komplikuje život. Nemám rád názvy s „band" a omezuje nás to v tom, že bychom měli hrát jen Kafku. Umakart, to nám trvalo asi tři čtvrtě roku a pak Honza Muchow zavolal: , Co Umakart?!´, a já věděl, že to je ten správný název. S Priessnitz to bylo podobné. Věděli jsme, že končí undergroundová doba, po revoluci. Chtěli jsme něco, co nás nebude spojovat s garáží nebo alternativou, chtěli jsme hrát jinou hudbu. Já jsem dělal v lázních Jeseník a tam bylo Sanatorium Priessnitz, koukal jsem na to, pak jsem to přinesl na zkoušku kapely a myslím, že basák řekl: ,Je to dobrý, ale necháme jen Priessnitz.´ A je to dobrý název."

HK: Když Vás tak poslouchám, asi neradi pracujete pod časovým tlakem?

PK:„U mě je to teda spíš naopak. Kdyby na mě nikdo netlačil, tak nic neudělám. Měli jsme asi šest věcí na tuhle desku a řekli jsme si, že ji chceme mít nahranou do konce roku. Já určitě potřebuju tlak."

HK: A je pro Vás čím dál těžší napsat něco nového?

PK:„Je. Autocenzura je strašná věc. Všechno už jsem slyšel. Těch tónů není tolik a někdo už to použil před Vámi. Na tohle musí člověk zapomenout, odhodit to a nechat to, jak to cítí."

HK: A s texty je to jak?

JŠ:„S texty je to složité. Nekonečná práce. Jsou tam kolikrát věci, které bych předělal, ale už jsem nevěděl jak, protože jsem na nich pár let pracoval. Jsou texty, které vzniknou za pár dní. Mám takový vnitřní pocit, že vím, že takhle je to hotové. Cinkne mi u toho. Když člověk udělá písničku a dojde mu, že je hotová, je to štěstí. U většiny věcí by chtěl pořád pracovat a vylepšovat. Je to tvorba, pořád se něco hýbe a proto nás to baví."

HK: Prolíná se u Vás umění? Když pracujete jako výtvarník, napadne Vás třeba text?

JŠ:„Text ani ne, ale melodie mě u toho napadne. Třeba Půlnoční takhle vznikla. Když kreslím komiksy, tak relaxuju hudbou. Kreslit komiksy znamená osm až deset hodin denně práce. Mám vedle počítače kytaru a sem tam si brnkám. A vznikají z toho písničky. Někdy z toho udělám soundtrack. Mám to tak, že se to prolíná, jedno pomáhá druhému. Když kreslím, tak jsem jak mnich v cele, je to hodně soustředěná práce. Občas potřebuju někam odletět a s tou písničkou to jde."

HK: Na prosinec chystáte turné. Je vánoční jen kvůli tomu, že ho pojede právě v posledním měsíci roku?

PK:„Ano, je to jen to období. Skoro každý rok děláme vánoční koncerty v těch našich končinách."

JŠ:„Abychom se sešli aspoň jednou za rok, udělali jsme tohle vánoční hraní. Sejdou se tam i naše rodiny a party. Z toho vzniklo, že jsme začali jezdit vánoční turné po republice."

HK: Děkuji za rozhovor.