Čtvrtý ročník festivalu Pop Messe přivezl přehlídku elektronických žánrů

Brněnský městský alternativní festival Pop Messe si v letošním roce odbyl svůj čtvtý ročník. Poprvé nově v areálu cyklistického velodromu udělal další krok k tomu, aby byl v budoucnu kvalitní položkou na festivalovém poli a v budoucnu i konkurentem těch největších a nejpopulárnějších tuzemských hudebních svátků. Na Pop Messe jsem vyrazil poprvé, navštívil jsem úvodní dva dny a kromě povídání o interpretech se podělím i o své dojmy z festivalu jako takového.

Rockový předkrm chutnal nejvíce

Začal jsem hned nejlepší kapelou na planetě. Tedy, alespoň podle prohlášení Micka Jaggera. Londýnská pětice Bad Nerves zahajovala program na Future Is Now stage a šlo vlastně o jedinou ryze rockovou kapelu na soupisce festivalu. Kapela kolem frontmana Bobbyho Nervese skutečně zní velmi zajímavě díky kombinaci špinavého punku a dynamického britského rock'n'rollu, který na první poslech čerpá od legend tamní hudební scény. Nejsou to však vlivy pouze britských velikánů. Černobílá trička Ramones nebo Misfits poukazovala i na vlivy americké punkové scény a umím si představit, že začátky právě Rolling Stones nebo zmíněných amerických skupin mohly vypadat podobně. Bad Nerves právě vydali své druhé album „Still Nervous" a i na něm jsou energické punk-rockové pecky, ze kterých je cítit odér osmdesátých a devadesátých let. Publikum při úvodu festivalu nebylo příliš početné ani aktivní, ale vytvořilo pro Brity poměrně fajn atmosféru, ačkoliv by se hodilo něco trošku divočejšího. Kapela však působila velmi příjemně a určtiě se budu těšit na další setkání.

Pakliže návštěvníci zahájili čtvrteční odpoledne s Bad Nerves a neměli představu o progresivní dramaturgii festivalu, čekalo je po zbytek dne i festivalu překvapení. Rockovou škatulku jsme si odškrtli a po zbytek Pop Messe šlo o ochutnávání a prozkoumávání žánrových obskurností. Velkou stopu na festivalu mají československé kapely a první, kterou jsem zastihl, byla progresivně elektronická parta Bert & Friends na hlavní Velodrom stage. Čtveřice pod vedením frontmana Alberta Romanuttiho zahájila svou vesmírnou pouť plnou syntezátorů a výstředních klávesových výletů v rytmu diska. Kapela, která v posledních letech sbírá úspěchy a vzbuzuje pozornost, se přezentuje s obrovskou porcí výstřednosti a abstraktnosti. Slovo alternativní není pro Bert & Friends dostatečné. Kapela si hraje se zvuky i slovy dle libosti a nehledí na jakékoliv žánrové či ortodoxní postupy. Jejich tvorbu objímá legrace a excentricita, ale i kvalitní skladatelský rukopis. Koncert Bert & Friends byl hudebně zvláštní, nicméně zábavný, a jsem rád, že jsem toho mohl být svědkem. Taková formace si na české scéně rozhodně najde místo.

Plynule se přešlo o pár kroků vedle na Future Is Now stage, kde svůj set zahájila pražská elektro-popová dvojice Post-Hudba. Jejich depresivní a existenciální texty doplňují více či méně agresivní elektronické beaty, ale jedná se zejména o vokální diktát, který radost rozhodně nepřínáší. Podobně, jako to dělá kapela WWW Neurobeat, i pánové Dominik Zezula a Tomáš Havlen představují černočerný svět s až příliš skutečnou upřímností. Narozdíl od „wwwéček" však postrádají dynamiku, elementy překvapení, i kvalitnější zpěv. Post-Hudbě jsem věnoval dvacet minut a vzal za vděk jedinou alternativní možnost, která byla při pomalu se rozbíhajícím festivalu k mání.

Pop Messe podporují brněnské kluby Kabinet Múz a Fléda

Duo jsem vystřídal za duo, a v prostorách klubu Enter (bývalý Favál Music Circus, pozn. red.) jsem vyrazil na skupinu DVA. V klubu, kterému v rámci Pop Messe propůjčil svůj název klub Kabinet Múz, se v pozdním odpoledni potilo poměrně velké množství lidí, kteří také měli zájem o více experimentální, a hlavně nezávislé, pojetí elektronické hudby. Bára Ungerová a Jan Kratochvíl měli sice v úvodu drobné potíže s odposlechem, ale buď se v průběhu jejich hodinky podařilo zvuk vyladit, a nebo na to muzikanti rezignovali. Pro posluchače bylo zvukově vše v pořádku, a tak jsme si mohli užívat příjemnou elektronickou hostinu, která byla doprovázena akustickou kytarou, místy i saxofonem, a hlavně libozvučným zpěvem s obskurními texty. Jestliže se je někdo snažil rozklíčovat, velmi pravděpodobně pohořel, jelikož zpěvačka v mnoha písních využívá uměle vytvořený jazyk. S kapelou jsme si sice moc nezazpívali, ale nic to neměnilo na faktu, že DVA svou zvláštní kombinací beatů, tradičních nástrojů a chrastítek vytvořili zajímavý alternativní poslech, který sbírá úspěchy i v zahraničí. Pomohla jim k tomu i spolupráce s českým studiem Amanita Design, když nahráli soundtrack k úspěšné indie hře Botanicula. Zpěvačka Bára Ungerová vše ještě doplňovala expresivními tanci a první návštěva Kabinet Múz stage mohla být považována za úspěšnou.

Konečně jsem v letošním nabitém festivalovém roce měl možnost shlédnout koncert ikonické tuzemské kapely The Ecstasy of Saint Theresa v celé své kráse. Stalo se tak na Velodrom stage a ačkoliv koncert probíhal ještě za úplného světla, jejich alternativní dream popová injekce fungovala skvěle. Ústřední muzikant Jan Muchow svého času také velmi úspěšně bodoval v zahraničí a při nedávné resurekci kapely se přidala zpěvačka Kateřina Winterová. Skupina představila to nejlepší z trojice desek, které vznikly na přelomu tohoto tisíciletí. Vokálně nás provázel pouze hlas Winterové a doprovodné zpěvačky (jejíž jméno se mi nepodařilo dohledat), hudebně zase povedený alternativní shoegaze vznikající pod rukami duchovního otce kapely Muchowa. Koncert snově plynul na klidných elektronických vlnách, na kterých surfovala bublající baskytara a skvělý vokál Winterové. Jediným negativním momentem byl zdravotnický zásah v průběhu koncertu, který ale nevedl k žádnému dramatu. Naopak velmi povedeným zpestřením byl host v podobě Václava Havelky, kytaristy a zpěváka kapely Please The Trees. Elektronický vánek podpořený elektrickou kytarou povýšil celý zážitek a já si tak můžu The Ecstasy of Saint Theresa konečně odškrtnout bez přihmouření oka. Výborná záležitost, která na české scéně dlouho chyběla.

Přehlídku tuzemských interpretů korunovali zahraniční hosté

Tímto byla československá produkce prvního dne festivalu ukončena a čekaly nás už jen neoficiální headlineři. První hvězdou čtvrtečního večera bylo islandské trio GusGus, které s moravskou metropolí už má své zkušenosti. Poslední koncert u nás proběhl před dvěma roky v klubu Fléda a něco mi říká, že produkce tohoto klubu měla prsty i v uvedení této trojice na festival. GusGus za téměř třicet let existence vyprodukovali dvanáct desek a právem patří mezi přední interprety elektronické hudby, která se dá charakterizovat jako kombinace trip hopu a housu. Prvky techna jsou v jejich tvorbě znatelné taky, ale rozhodně se jedná o jeho velmi stravitelnou podobu, která může oslovit širší publikum. Důkazem toho jsou ty nejznámnější skladby, jako „Over", „Higher", „Arabian House” nebo „Unfinished Symphony” z loňské desky „DanceOrama". Na pódiu stabilně pobíhala mužská část této trojice, zpěvák Daníel Ágúst Haraldsson a producent Birgir Þórarinsson, kteří se starali o dynamický průběh celé hodinu a půl trvající show. Do té samozřejmě výrazně zasahovala zpěvačka Margrét Rán Magnúsdóttir, která z pódia v různých intervalech mizela, aby se znovu vrátila a obohatila líbivý downtempo techno set svým pronikavým hlasem. GusGus se těšili velkému zájmu a ačkoliv poslední kapela večera platila za větší hvězdu, islanďané večer velmi zpříjemnili zajímavou a nenásilnou elektronickou jízdou. Umím si představit, že bych tuto trojici navštívil někdy v budoucnu znovu.

Ještě v průběhu jejich koncertu jsem využil záchodovou pauzu k letmé návštěvě Kabinet Múz stage, kde naplněný klub bavil americký DJ John Maus. Elektronická hudba v jeho podání směřuje výrazně k experimentálnímu popu a synthwavu, což byl ostatně i důvod, proč jsem mu dal šanci, byť jen na moment. John Maus disponuje zajímavým, hlubokým vokálem, který se snoubí s bzučením syntezátorů, a vypouští relativně příjemné osmdesátkové vibrace. Je to však výrazně klidnější muzika, až s přesahem do lo-fi, a jestliže GusGus byli downtempo, tak John Maus byl ještě o několik temp klidnější. Byla škoda, že svůj set hrál ve vydýchaném klubu a spolu s islandskou trojicí, jelikož si při zpětném poslechu myslím, že by mu svědčila venkovní stage a možná bych si k němu našel cestu. Venku bylo však v aktuálním rozpoložení příjemněji, jak hudebně, tak co se teploty týče.

První den jsem ukončil s kapelou Leftfield, která byla prezentována jako jedna z hlavních hvězd, ne-li ta největší. Jediné, co jsem o kapele věděl bylo to, že na bicí s nimi hraje Nick Rice z již deset let neexistujících Hadouken! Pokud jsem přes agresivní světelnou show viděl dobře, v Brně se Nick nepředstavil. Leftfield jsou progresivní houseovou partou, která do své hudby velmi výrazně míchá vlivy reggae, trip hopu a přidružených žánrů. Nezůstal jsem na celý koncert, jelikož jsem asi po půl hodině usoudil, že dlouhé gradace v průběhu jejich skladeb mě úplně nesedí, ačkoliv reggae vokály zpěváka Adama Wrena do elektronické mozaiky zapadaly skvěle. Znovu se potvrdilo zlaté pravidlo, že příprava a elementární znalost interpretů je naprosto zásadní. Krátká exkurze s Leftfield byla fajn, ale únavu a jistou otupělost z celého dne splývajících elektronických žánrů britská kapela nepřebila.

Kytar bylo jako šafránu

V pátek jsem si příchod do areálu naplánoval na pozdější hodinu a u Velodrom stage jsem stál až na irské Gurriers. Pětice sídlící v Dublinu je úplnou novinkou na světové scéně a na svém kontě mají zatím jen několik singlů. Blíží se však vydání jejich debutové desky „Come and See” a na Pop Messe nám tedy přehráli prakticky celou diskografii včetně té, která ještě není ani na světě. Gurriers je post-punková smečka, která svůj noise punk obohacuje špetkou shoegaze a bzučící elektroniky. To vše se děje v pozadí za hlasem Dana Hoffa, který angličtinou se silným přízvukem žene zkreslené kytary kupředu. Představili skvělé skladby jako „Des Goblin”, „Nausea” nebo „Approachable”, při které se stylově Hoff vydal do předních řad, aby názvu skladby dostál i činy. Ve správné punkové etiketě po pódiu kolovala i láhev pravděpodobně irské whiskey a koncert Gurriers byl druhým a posledním rockovým klenotem, který jsem na festivalu našel. O kapele se mluví v superlativech a věští se jim zajímavá budoucnost, s čímž musím souhlasit.

Viděl jsem kapelu se dvěma bubeníky, čtyřmi zpěváky, metal se symfonickým orchestrem nebo rockovou skupinu zpívající a cappella, ale ještě jsem nezažil koncert, kde by pobíhalo šest rapperů. No, a teď už vím proč. Při domácím poslechu mě polský interpret Zdechły Osa z nějakého důvodu zaujal kombinací rapu a elektroniky. Polština zněla zvláštně libozvučně a decentní elektronický podklad se k ní hodil. Na Future Is Now stage se však objevilo chlapíků s mikrofonem hned šest a příměr „čím víc pruhů, tím víc Adidas” zde rozhodně neplatil. Čím více rapperů, tím horší show. Co jsem pochopil, Zdechły Osa je individuální interpret a zbytek byl nějaký kolektiv kamarádů nebo dalších umělců. Bohužel, ani jeden z nich zpívat, popřípadě rappovat, moc neuměl a koncert tak byl jen nahodilá změť výkřiků a halekání. Ani přehulená elektronika nezakryla tu hrůzu, co se na pódiu děla. Nejbizarnějším pohledem byly tři ratolesti na ramenou rodičů, které vesele poslouchaly přisprostlé texty. Dá se předpokládat, že textům nerozuměly a pravděpodobně hudbu ani nevnímaly, ale mnoho sprostých polských výrazů v češtině rezonuje více, než dobře. Zdechły Osa si možná poslechnu doma při slabé chvíli, naživo však prosím ne.

V zahraniční konkurenci československé skupiny obstály

Ve stejném čase se hrálo na dalších dvou pódiích, a tak naštěstí existovala alternativa. Zvolil jsem britského saxofonistu Alabastera DePlumea, který se snažil diváky udržet na uzavřené Kabinet Múz stage. Při mém příchodu měl saxofonista, zpěvák a producent jakýsi zpívaný proslov, kdy mu kolegyně na bicí a baskytaru vokálně dělaly harmonie jeho slov. Zrovna láteřil o britských hranolkách s octem. Říkal jsem si, co to je zase za výstřednost. Po asi pěti minutách nakonec vytáhl svůj nástroj a dámy ho hudebně doprovodily. Harmonizující vokální blábolení přišlo ještě jednou, tentokrát o světové módě a fašismu (?), ale muzikant si uměl udělat srandu i ze sebe a hrstka přihlížejících se bavila. Hudebně to připomínalo jistou improvizaci, kdy saxofonista začal hrát a dámy se pohledy domlouvaly na velmi decentním hudebním i vokálním doprovodu. Jako jazz bych to úplně neoznačil, ale hudebně to bylo velmi kvalitní. Navíc tam nikdo nerapoval.

Vrátil jsem se zpět na vzduch, kde už řádil slovenský DJ FVLCRVM. Před Velodrom stage se sešel rozjařený dav a společně všichni pařili na zdálivě velmi chaotické beaty bratislavského rodáka. Ten se za posledních několik let výrazně prosadil na evropské scéně a sbírá úspěchy po boku populárních interpretů i na streamovacích službách. Při jeho koncertě žádná zdánlivě zajímavá alternativa nebyla, a tak jsem následující hodinu strávil pohledem na skotačícího slováka, který na pódiu přivítal i tanečnice, a který se zjevně těší velkému zájmu i u nás. FVLCRVM představil hravé elektronické beaty s jemnou dávkou východní exotiky i vokálů, avšak nemůžu říct, zda je obstarával přímo on.

Zdánlivě nekonečná hodina byla u konce a já poprvé a naposledy utekl na schovanou Fléda stage, kde začínalo slovenské duo Meowlau X Val. S těmi už jsem měl krátké shledání na nedávném Colours of Ostrava a chtěl jsem se na ně v klidu podívat znovu. Vyplatilo se. Zpěvačka Valentína Vlková a baskytaristka Laura Jašková zde spolu s bubeníkem Vladošem Paškou spustili svou decentní kombinaci drum’n’bassu a popu. Za velkého přispění vokálu je jejich pojetí d’n’b (breakbeatu, chcete-li) velice líbivé a nepůsobí repetitivně, což jsem na Pop Messe ocenil desetinásobně. Zahráli i povedenou předělávku skladby od Miley Cyrus a postarali se o druhou hudebně příjemnou chvilku druhého dne.

Závěr druhého dne nepřinesl velké překvapení

Po skončení slovenského objevu posledních let už byl v plném proudu poslední koncert na Future Is Now stage. Britské duo Sleaford Mods bylo jedním z headlinerů druhého dne a pánové Jason Williamson a Andrew Fearn se prezentovali formou minimalistického post-punku. Tohle je však potřeba brát s rezervou. Zpěvák Williamson vládne chraplavým hlasem se silným britským přízvukem a tímto zahuhlaným vokálem prakticky bez přestávky doplňoval decentní, a místy i rytmickou, elektroniku v podání Fearna. Spíše, než zpěv, však šlo téměř o mluvené slovo a jeho nerozpoznatelné štěkání velmi rychle zevšednělo. Můžete jej slyšet i na skladbě „Ibiza” od The Prodigy z desky „The Day Is My Enemy”. Tam však jeho hlas zachraňovala kvalitní produkce. Hodina se Sleaford Mods byla nekonečně dlouhá a nabyl jsem pocitu, že se jedná o jeden opravdu dlouhý song. Jeho hlas mi připomněl seriál IT Crowd, kde se jeden z hlavních protagonistů snaží mluvit „fotbalovým hlasem”. Právě tak zněl i Williamson. Jakoby byli Sleaford Mods hudebním zhmotněním britského buranství. O sociálně-politických problémech dělnické třídy v Británii ostatně jejich texty i pojednávají.

Do cíle druhého dne jsem se doplazil po krátké návštěvě belgického dua Asa Moto. Ti hráli na Brno stage, což byl pouze takový otevřený prostor mezi stánky s občerstvením. Pánové Gilles Noë a Oliver Geerts byli prvními, které jsem si při velmi vlažné přípravě před festivalem pustil. Zaujaly mě hlavně díky používání starých syntezátorů, nicméně naživo to byl spíše minimalistický acid house, kde trance nad synťáky výrazně převažoval. Alespoň během úvodních dvaceti minut, po kterých jsem prostor výstaviště pomalu opouštěl s poslední zastávkou.

Úplně poslední zkušeností s (letošním) festivalem Pop Messe bylo experimentální duo a headliner pátečního večera, skupina Kiasmos. Dvojice Ólafur Arnalds a Janus Rasmussen původem z Faerských ostrovů a Islandu míchá techno a ambientní elektroniku. Opět minimalistické pojetí, opět instrumentálně a opět prakticky bez pohybu. Bezpochyby kvalitní aranže a atmosferický poslech se na Velodrom stage obešel beze mě.

Jak je z textu naprosto patrné, Pop Messe není mým festivalem. Je úžasné, že v Brně konečně zase vyrostl festival mezinárodního významu, a právě proto jsem akci chtěl podpořit, zpropagovat a možná se i něco přiučit. Doufám, že se mi podařilo dosáhnout alespoň prvních dvou bodů. Dramaturgie festivalu je dozajista progresivní, naprostou většinu však tvoří interpreti, kteří jsou mému vkusu na hony vzdálení a které (naživo) nedokážu ocenit. Během dvou dní jsem se snažil nahlédnout pod pokličku elektronické hudby. Neviděl jsem však nic, než páru nad hrncem. Neustále se opakující produkce, povětšinou statická a nezáživná vystoupení, kde se není na co dívat, a minimum pestrosti a překvapení bylo na mou žánrovou otevřenost až příliš. Festivalu Pop Messe budu dále fandit, nicméně velmi pravděpodobně už jen z povzdálí. Na závěrečný den už jsem neměl sílu.

Úvodní fotografie pochází z facebookového profilu festivalu Pop Messe.