„Nechceme dvakrát vstupovat do stejné řeky,“ shodují se Vlasta Redl a Jiří Pavlica.

Karel Souček, 24. 06. 2015

Vlasta Redl a Jiří Pavlica. Dvě nepřehlédnutelné osobnosti tuzemské hudební scény, které za sebou mají obrovské množství práce. Tedy kvalitní, žánrově těžko zařaditelné muziky. První se skupinou AG Flek nebo Každý den jinak, druhý s Hradišťanem. Společně se seznámili na konci 80. let a po několika letech příležitostného vzájemného hostování natočili v roce 1994 legendární CD Vlasta Redl/ Ag Flek & Hradišťan/ Jiří Pavlica, první domácí projekt world music, na kterém se podařilo úspěšně prolnout bigbít s cimbálovou muzikou.

Reedice desky, společné koncerty

Toto album nyní vychází v reedici v remasterované podobě a s nově upraveným obalem. A navíc Vlasta Redl se po letech vrací ke spolupráci s Hradišťan vedeným Jiřím Pavlicou. Na letošní rok chystají několik společných koncertů s názvem Vandrovali hudci, první se uskuteční 3. července v Lednici.

„Nějak se mi zastesklo po té lehkosti, skoro až bezpracnosti, s jakou jsme tehdy s klukama z Hradišťanu spolu hráli. Kdykoli se tyhle dvě party postavily vedle sebe na jeviště, bylo to tak bizarní, že ani skoro nebylo třeba nic vymýšlet - sotva jsme začali hrát, už to bylo originální. No dobře, co bylo, to bylo, ale v lednu se mně přihodila taková podivná věc… Vzal jsem to jako znamení shůry, koupil jsem láhev a jel Jirku navštívit. Byl v šoku, ale shodli jsme se, že aspoň zkusíme zjistit, jestli se nám to tehdy taky všechno jen nezdálo," tvrdí Vlasta Redl.

Hudební knihovně se dostalo té cti, že mohla oba muzikanty vyzpovídat. Nezávisle na sobě odpovídali Vlasta Redl i Jiří Pavlica většinou na stejné otázky, což umožňuje zajímavou konfrontaci. Příjemné čtení.

Hudební knihovna: Kdy jste, Vlasto, poprvé slyšel hudbu Hradišťanu a jak na vás tehdy zapůsobila?
Vlasta Redl:„Bylo to v Plzni, na tehdy nejmasovějším čs. festivalu Porta, v r. 1984. Sobota večer, hlavní program, na svoji dobu nezvykle nejuchavá cimbálovka Hradišťan a jejich zpěvák, dvaaosmdesátiletý pan Sháněl. Přišoural se o holi a zazpíval již poněkud roztřeseným hlasem písničku o tom, jak mu bylo dvacet, třicet, čtyřicet... atd. atd., dodnes mám z toho husí kůži."

HK: A kdy vy, Jiří, jste poprvé slyšel Vlastu Redla?
Jiří Pavlica:„Poprvé jsme se setkali po jednom z koncertů Hradišťanu v klubu Uháčko ve Starém Městě, mohlo to být tak v roce 1984. Po skončení jsme v hraní a zpěvu pokračovali ještě u nás doma a tam mě zaujal jeden z jamujících muzikantů, ze kterého se vyklubal Vlasta Redl. Bylo na něm vidět, že má hudbu rád a také, že má velký talent. Od té doby jsme se pak potkávali na Portách v Plzni a dalších folkových festivalech. Mezi tím mě okouzlila deska s AG FlekemDohrála hudba a poté Vlastova deska Na výletě, až se naše cesty sblížily a vyústily ve spolupráci na společném CD."

Muzikantský ráj na zemi

HK: Jak na tehdejší spolupráci s odstupem času vzpomínáte?
VR:„Dnes již s trochou nostalgie. Byla to celkově šťastná léta, bolševici odtáhli i se svými ostnatými dráty a schvalovacími Vlasta Redl komisemi a nás tady nechali s šuplaty plnými písniček. Najednou nás nikdo nekomandoval, neškrtal texty, dokonce jsme dostali pasy a začali jezdit po světě, v médiích byla spousta hudebních pořadů, nebyl ještě internet, YouTube a FaceBook a tak si lidé kupovali hudební nosiče, když jsme se rozhodli natočit desku, vydavatelé se předháněli, kdo nám dá větší zálohu... Muzikantský ráj na zemi! Vše zakazované bylo náhle dovoleno, většina národa vzhlížela k budoucnosti s důvěrou a optimismem, byla radost tehdy tvořit něco nového, člověk měl jistotu, že to bude někoho zajímat. Snad jsme tehdy i věřili, že během pár let před námi svět padne na zadek. A taková byla i naše spolupráce. Jasně, přeháním, ale otázka nezněla, jaká to byla doba, ale jak na ni vzpomínám. Tak já na ni vzpomínám takhle."

JP:„Jako na krásné období, se vší tehdejší naivitou a nadšením, s jakými jsme se vrhali střemhlav do všeho, co nám přišlo na mysl, jako na období krásného hledání a objevování, kdy nám žádný nápad nebyl dost dobrý... Ale na druhé straně už jsme měli za sebou mnohé projekty a zkušenosti, takže se to vzájemně doplňovalo a snoubilo… S odstupem času vím, že se do naší spolupráce výrazně promítl odraz tehdejší společenské atmosféry, která se nesla na křídlech velkých nadějí, očekávání a víry v netušené možnosti každého z nás… Mnohé z toho odvál čas, mnohé zůstalo, jak v lidech, tak ve výsledcích našeho snažení, tedy v nahrávkách na CD. Zkrátka, to se tak stane, že něco v životě uděláte a ono to má šťastnou hvězdu. Byl jsem za to vděčný tenkrát a jsem i dnes (po tolika letech). Ale život jde dál a přináší další a nové výzvy. A to byl také důvod, proč naše spolupráce nepokračovala, protože každý jsme měli své plány a scházet se jenom na koncertech a hrát stále totéž, to prostě nešlo. A na nový repertoár nebyly vnitřní síly ani tvůrčí jiskření."

HK: Jak byste, Vlasto, charakterizoval Jiřího Pavlicu jako muzikanta a jako člověka?
VR:„Je rychlý a přesný, pohotový, nebojí se riskovat, je to střelec, umí snad všechno. Jeden z mála, kterého se zeptám, když nevím. Jiří ovšem není jen tak ledajaký fidli fidli primáš cimbálovky, komponuje vážnou hudbu, často s duchovním přesahem - oratoria, mše a suity, které hrají i ta nejuznávanější tělesa, jako např. Filharmonie Brno, Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK, Pražská komorní filharmonie, Komorní orchestr Leoše Janáčka Ostrava, ale i Spirituál kvintet,Emil Viklický, ba dokonce Vlasta Redl! (smích) Jiří má velké charisma, odvede na jevišti kus práce, i když tam jen stojí. Jako člověk je čestný, skromný, pravdomluvný, trochu hyperaktivní, ale spolehlivý, nikdy nesplní nic, co nedokáže slíbit. Vzorný manžel, vzorný otec, vzorný občan. Zkrátka můj velký vzor."
HK: A naopak, jak byste Jiří charakterizoval Vlastu Redla?
JP: „Mohu mluvit za období, kdy jsme úzce spolupracovali, kdy jsme si dávali schůzky třeba v 9 hodin ráno (nikdo mi to nevěří) a pak soustředěně i zábavně pracovali třeba celý den a večer ještě byly síly na nějakou tu zaslouženou tečku po Jiří Pavlica dobře vykonané práci, protože dílčí resumé je potřeba. Dokonce chodil Vlasta kouřit ven, aby mě nekuřáka neobtěžoval. Co se týče přímé či nepřímé úměry mezi jeho talentem a výsledkem práce, mi nepřísluší hodnotit, neboť každý máme vnitřní disciplínu, způsob práce i hudební myšlení nastaveny jinak. Pro mě je podstatné, že v jisté symbióze protikladů může vzniknout něco zajímavého. Vlasta je nesmírně invenční a tvůrčí muzikant v soukromí i na jevišti, samozřejmě, čím více lidí, tím je nespoutanější. Vím, že cesta k výsledku je důležitá a může být klikatá i trnitá, ale pro mě je důležitější výsledek samotný, pakliže jsem přesvědčen o jeho smyslu… Teď jsem si přečetl, co Vlasta napsal o mně. A já se tady namáhám, jak jej charakterizovat. Všechno, co napsal o mně, vlastně chtěl napsat o sobě…"

HK. Vlasto, nezasteskne se vám občas po AG Fleku?
VR:„Tak takhle mě to nikdy nenapadlo... Je to trošku zamotané. Totiž - my jsme se v roce '96 jen přejmenovali z AG Flek na Každý den jinak a ve stejné sestavě, v jaké jsme v roce '94 nahráli album Ag Flek & Hradišťan, jsme pak spolu hráli ještě skoro deset let, takže po tomto AG Fleku se mi jaksi nemělo proč stýskat. Na svoje začátky v AG Fleku před více než třiceti lety ale vzpomínám s vděčností, byla to velice tvořivá, zlomová etapa mého muzikantského života, naučili mě tam psát texty, skládat, ba dokonce i zpívat mě nutili! Ve studiu u Ivoše Viktorina jsem se vyučil aranžerskému řemeslu, už tam někde vznikal základ autorského rukopisu, díky kterému si mě dnes posluchači s nikým nepletou. Teda aspoň doufám." (smích)

Dohoda u oběda v Hradišti

HK: V úvodu píšete, že se vám v lednu přihodila podivná věc. Mohli bychom vědět jaká?
VR: „Potkal jsem v Hradišti Jirku Pavlicu, slovo dalo slovo, šli jsme na oběd a než jsme dojedli, slíbili jsme si, že v červenci uděláme několik společných vzpomínkových koncertů naší kapely s Hradišťanem. Podivné je na té věci to, že takto podobně jsme se za ty roky potkali víckrát a vždycky na to přišla řeč, ale tentokrát za mnou příští týden přijel a začali jsme na tom pilně pracovat."

HK: Takže s nápadem na reedici i společné koncerty přišel Vlasta Redl?
JP: „Ano a já jsem pro reedici CD moc nebyl, ale nakonec jsem souhlasil. Ostatně byla to především Vlastova deska a on měl už před dvaceti lety naše svolení. S koncerty je to trochu jinak, s těmi jsem souhlasil za předpokladu, že pro ně připravíme z části nový repertoár. To se stalo letos na jaře a teprve pak se mohla vypustit informace o našich společných koncertech."
HK: Kolik společných koncertů chystáte?
JP: „Původně jsme si řekli, že tak pět, ale dnes už je jich víc. Přesný počet nevím, ale to vám řeknou manažeři."

HK: Lze vstoupit dvakrát do stejné řeky?
VR: „To asi ne, ale o to se pokoušet ani nechceme. Jsme o něco starší, snad i o něco zralejší. Já mám dnes kolem sebe v kapele muzikanty, kteří hráli s těmi největšími hvězdami moderního jazzu, jako např. Richard Bona, Dave Weckel, Mike Stern, Victor Bailey, Bobby McFerrin... Stejně tak o tři nové členy omlazený Hradišťan dnes disponuje vynikajícími muzikanty a byla by škoda neukázat na těchto koncertech něco z toho, kam jsme se posunuli. Tak či tak, stěžejní písničky, kterým se za naší tehdejší spolupráce dostalo největšíí odezvy (Husličky, Smrti, Vlaštověnka, Žlutava aj.) chceme hrát bez inovací, tak, jak jsme je hrávali tehdy. A ještě k tomu vstupu do stejné řeky - když se v březnu u nás oba soubory na pár dnů sešly na zkoušce, zavřel jsem na chvíli oči a jen poslouchal. Odneslo mě to kamsi do jiného světa, ani ne proti proudu času, spíš kamsi, kam snad jiní mohou nahlédnout, ale kam já patřím, protože jsem ho kousek sám stvořil. Byl to zvláštní okamžik. Pochopil jsem, že tady nejde o nějaký comeback. Dokud spolu budeme my, kteří jsme tomu dali ty hlavní barvy - Jirka, Alice, David, Milan a já, tak není důvod to řešit. My jsme ta řeka. Jen o kus dál."
JP: „Tady bych měl možná malinko vysvětlit, proč a jakým způsobem jsme tenkrát pracovali a z čeho jsme vycházeli. Po otevření hranic a rozletu do světa počátkem devadesátých let jsme si pomalu a jistě začali uvědomovat jistou polaritu mezi tím, co jsme my a naše hodnoty, a tím, co je svět na západ od nás a jeho hodnoty. Na jednu stranu jsme toužili být světoví, na druhou stranu jsme si uvědomovali, že světoví můžeme být nejvíc skrze naši národní hudební znakovost a její nosné a hodnotné prvky. To bylo jisté východisko. Tím, že jsme se cítili být bytostně srostlí s touto zemí a měli zákonitosti její kultury pod kůží, cítili jsme se být těmi, kteří se dokáží postavit globalizačnímu tlaku. Proto jsme vycházeli hodně z lidových písní a transformovali je do polohy worldmusic (řečeno dnešním jazykem), ale nešlo jen o úpravy lidových písní, ale také o vlastní autorskou tvorbu. Od té doby se na této vlně objevilo hodně dobrých i špatných skupin, které nás možná v mnohém kopírovaly, ale to není podstatné. Já vidím cestu v autorské tvorbě a „pouhé" transformovaní lidové písně do worldmusic považuji pro sebe za překonané. Nebojím se navázat na dřívější spolupráci, protože každý z nás už je po proudu své řeky o pěkný kus dál, v úplně jiné krajině světa i hudby, s jinými prožitky a jiným vnímání smyslu vlastního bytí …"

HK: Zmínil jste podobně zaměřené kapely. Sledujete tvorbu mladších kapel, které se také věnují úpravám lidové hudby (Kočko, Docuku, Ponk...)?
JP: „Sleduji, co stíhám, ale není to prioritní oblast mého zájmu. Ale skupině Ponk, kterou výrazně profilují moji kamarádi Eda Tomaštík a Michal Krystýnek, jsem byl dokonce za kmotra jejich nového CD."
VR: „Nemůžu říct, že bych sledoval, co dělají ostatní, spíš se tomu vyhýbám, aby mě to nepletlo, ale Docuku znám velmi dobře, Jirka Buxa je můj prasynovec a chvíli tam dokonce hrála moje dcera Lucie. Zkoušeli u nás a před natáčením prvního alba jsem jim "ze staré známosti" dal pár užitečných rad. Tu desku jsem slyšel, nakonec ji produkovala Ida Kellarová a je to na ní znát, podařilo se jí z toho vytěsnit veškerou strojenost a vypáčila z nich maximum té "člověčiny", která mi tam někdy chyběla. Tomáše Kočka jsem už dlouho neviděl, tak to nechci hodnotit, ale to, co jsem od něj slyšel dřív, bylo vždycky velice promyšlené. Ponk je hodně zajímavá trojice, navštívili mě před dvěma týdny, je znát, že chlapci mají na muziku vysoké školy. Jsem zvědav, jestli časem nezačnou sami skládat. Jinak je dost šťastná náhoda, že všechny jmenované znám, já už si doma pouštím jen málokdy něco jiného než klasiku."