Závěť Ricka Parfitta

Největší fanoušek Status Quo v České republice o blonďákovi s kytarou.

Před rokem zemřel na Štědrý den ve věku 68 let kytarista britské rockové skupiny Status Quo Rick Parfitt. Jeho blond kadeře, džínový outfit a kytara Fender Telecaster byly jedním z rozpoznávacích znamení kapely. Parfitt navíc tvořil s Francisem Rossim jádro Status Quo, s nimiž hrál od roku 1967, a je podepsán jako autor pod mnoha jejich hity. Natočil s nimi dvaatřicet studiových alb. Podobně jako Rossi je i Parfitt nositelem Řádu britského impéria.

Před pár dny přišla překvapivá a zároveň potěšující zpráva, že vyjde Parfittovi posmrtně pod hlavičkou earMUSIC 23. března první sólovka Over And Out. Bude na ní deset skladeb včetně titulní Over And Out, která poprvé naživo zazněla na muzikantově pohřbu. O chystané desce, budoucnosti kapely i hudby všeobecně jsme hovořili s novinářem Milošem Pelikánem, o kterém se říká, že je největším fanouškem Status Quo v České republice.

Miloši, o tobě vím, že považuješ Status Quo za svoji druhou rodinu a smrt Ricka Parfitta tě citelně zasáhla. Pamatuješ si na první moment, kdy tě kapela dostala na kolena?

Miloš Pelikán: "Statusákům jsem propadl někdy ve čtrnácti letech, díky desce Whatever You Want z roku 1979. Půjčil mi ji jeden známý, byla dovezená napůl ilegálně ze Západu. Dodneška ji považuju za iniciační. Poslouchám i spoustu dalších kapel napříč žánry, mám doma stovky desek, ale když si občas v hlavě uspořádám pomyslnou anketu, mám nejradši tohle album a skladbou všech skladeb je pro mě titulní vypalovačka, kterou složili kytarista Rick Parfitt a klávesák Andy Bown.

I kreslený obal zmíněné desky patří k mým nejoblíbenějším, protože na něm dominují témata, k nimž mám silný vztah: svět novinařiny a svět filmu, ve stylu 60. a 70 let. Je tam třeba blondýnka nápadně podobná Marilyn Monroe nebo hlavní postava z Kmotra, kterou hrál Marlon Brando. Za zmínku stojí i záhada v podobě tučňáka. Odznak s ním je k vidění na některých postavách a na zadní straně obalu se tučňák prochází pomyslnou uličkou slávy místo filmových hvězd. A ještě jedna zajímavá souvislost: to album obsahuje i pro Status Quo netypickou, ale nádhernou baladu Living On An Island, kterou napsal a zpívá Parfitt. A videoklip k ní obsahuje záběry z kolonie tučňáků! Mám pro tuhle hádanku své vysvětlení, ale nechám si ho pro sebe, protože jde o pouhou domněnku.

K dalším deskám, které od legendy britského hardrocku zbožňuju, patří On The Level (1975), Blue For You (1976), Never Too Late (1981), In The Army Now (1986), Heavy Traffic (2002) a Quid Pro Quo (2011).

Protože jsou Status Quo mou celoživotní vášní, vím toho o nich mnoho a mám samozřejmě doma cenné sběratelské kousky. Dva příklady: vlastním původní singl se skladbou Mean Girl z roku 1971, který jsem za bolševika pořídil na nelegální burze s deskami. A nejspíš jen málokdo u nás ví, že frontman Francis Rossi má v kapele přezdívku The Gomorr (ze slov grand old man of rock and roll - velký muž rokenrolu) a Rickovi se přezdívalo The Womorr (ze slov wild old man of rock and roll, tedy divoký muž rokenrolu."

Před rokem zemřel na Štědrý den kytarista Rick Parfitt. Co pro tebe jeho odchod znamenal? Patřil přeci jen mezi poznávací znamení kapely. Má smysl, aby pokračovala?

Miloš Pelikán: "Jeho smrt mě velmi zasáhla, bylo to jako bodnutí do srdce. Samozřejmě jsem věděl o jeho několika infarktech i o tom, že mu doktoři zapověděli hraní na koncertech. Měl jsem ale naivní představu, že právě Rickovi se zubatá bude přinejmenším do osmdesáti let vyhýbat, že bytostní rockeři stárnou pomaleji. A to jsem netušil, že zanedlouho skonají další mí oblíbenci, třeba letos v lednu basák a zpěvák John Wetton z kapely Asia.

O další existenci věrohodných Status Quo jsem měl velké pochyby, i když rychle sehnali za Ricka náhradníka a na webu se loni objevovaly příznivé ohlasy na jejich koncerty v Německu. Kapele jsem ale začal znovu věřit až po červencovém koncertu v Liberci, kde jsem se na vlastní oči a uši přesvědčil, že mladý kytarista Richie Malone má styl i sound k nerozeznání od Ricka. Jasně, chybí mu blonďatá hříva a postrádá jeho charisma, ale Rossi v něm má na pódiu spolehlivého, i když nenápadného parťáka. Vystoupení prostě splňovalo všechno, co fanoušci od Statusáků očekávají - dobře sestaveným setlistem počínaje a přívalem živelné energie konče."

S Rickem jsi měl možnost se osobně setkat. I s kapelou. Jaké na to máš vzpomínky?

Miloš Pelikán: "To je snad zbytečné rozvádět. Potkat se s nimi byl můj životní sen! S Rickem jsem prohodil pár vět před olomouckým koncertem v roce 2011. S Francisem, Andym a basákem Rhinem jsem si potřásl rukou až v Liberci, spolu s několika dalšími fanoušky. Ochotně podepsali knížky, desky a různé suvenýry a nechali se s námi vyfotit. Všichni tři se chovali vlídně a bylo evidentní, že i je setkání dost potěšilo. Angličtinu jsem studoval asi šest let a nyní jsem ji mohl použít při rozhovoru se svými idoly! Co víc bych si mohl přát."

Ricku Parfittovi vyjde v březnu posmrtně první sólové album. Co od něho očekáváš? Určitě tušíš, co by na něm mohlo být.

Miloš Pelikán: "Zpráva o téhle desce se objevila nedávno a příjemně mě překvapila. Rick sice předloni na podzim oznámil, že ji chce natočit, ale dál to nerozváděl. Takže po jeho smrti to vypadalo, že šlo o záměr, který zůstal na samém počátku. Teď se ale ukazuje, že držel informace pod pokličkou a stihl toho udělat víc, než jsme si mysleli.

Není bez zajímavosti, že Rick už jednou sólovku chystal - vroce 1984, kdy byli Status Quo na pokraji zániku, a měla se jmenovat Recorded Delivery. Produkovat ji měl jeho velký kamarád Roger Taylor z kapely Queen. Nakonec to ale dopadlo jinak: Rick ty písničky nepovažoval za dost dobré a Statusáci záhy chytili druhý dech v pozměněné sestavě.

Ale zpět k posmrtné desce. Přečetl jsem si pozorně tiskovou zprávu. Podle názvů songů se zdá, že mezi nimi není žádná z těch „osmdesátkových" skladeb a jde vesměs o novinky. Rick k nim nahrál kytary a nazpíval vokály, finální nahrávka měla ale vzniknout až vúnoru 2017. Písničky dodělávali třeba Brian May (Queen), Chris Wolstenholme (Muse), Alan Lancaster (původní basák Status Quo) či Rick Parfitt junior. Album bude přitom k dostání ve dvou verzích. Jedna bude měkčí a aranžérsky vypiplaná, druhá má být syrovější a přímočařejší, ve stylu jamování ve studiu."

Spousta našich hrdinů odchází do hudebního nebe. Kterým směrem se bude nyní upírat tvoje pozornost? Je hudební scéna jiná než v době, kdy jsme ji začali spolu poslouchat?

Miloš Pelikán: "Jak jsem už řekl, mám hodně oblíbených kapel a interpretů, a nejen rockových. Poslouchám i Dead Can Dance, Laurieho Andersona, Norah Jones, Keane či Kate Bush. Věřím, že o další povedené desky a koncerty nebude nouze. Teď se třeba těším na únorový koncert Toto v Praze a na nové album Whitesnake.

Jestli je hudební scéna dnes jiná? Jasně že je: společnost se vyvíjí a popmusic vždycky změny nejen reflektovala, ale taky spoluvytvářela. Ať šlo o konvence v chování na veřejnosti, styl oblékání, pacifistické hnutí nebo třeba punkovou revoltu proti establishmentu. Leckteré soudobé žánry se mi sice nelíbí (třeba symfonický metal nebo mix taneční elektroniky a rapu), ale ignorovat je by znamenalo kašlat na možnost pochopit dnešní svět. A já o tuhle šanci stojím, takže považuji za důležité zbavovat se přílišné nostalgie po „starých dobrých časech."

Díky za rozhovor.

Autor rozhovoru Roman "News" Zahrádka, Foto: Jaromír "Zajda" Zajíček