Umlklo srdce Neila Pearta i jeho paličky

Bubeník a dvorní textař kanadských Rush Neil Peart (celým jménem Neil Ellwood Peart) patřil mezi nejlepší bubeníky současnosti. Jeho srdce dotlouklo 7. ledna ve věku 67 let v kalifornské Santa Monice a spolu s ním i jeho paličky. Podlehl totiž agresivní formě rakoviny mozku. Tato zpráva obletěla o tři dny později celý svět a rozesmutnila všechny fanoušky prog-rockové hudby, kterou Neil Peart povýšil virtuózní hrou na bicí a svými filozofickými texty na skutečné umění.

Na prvním americkém turné s Rush

Ve snaze stát se profesionálním bubeníkem přecházel v období svého dospívání z jedné regionální kapely do druhé, zkoušel dokonce štěstí i v Anglii, avšak po této odrazující štaci se vrátil domů do Kanady, kde se přihlásil do konkurzu na uvolněné místo bicmana ve skupině Rush, z níž právě odešel kvůli zdravotním problémům John Rutsey. Napodruhé se mu podařilo v konkurzu uspět a i přes výhrady kytaristy Alexe Lifesona ke stylu jeho hraní byl v létě 1974 přijat a vyrazil s Rush na první americké turné, kde vystupovali společně s Uriah Heep a Manfred Mann. V té době byl ještě Neil Peart silně ovlivněn britskou hardrockovou scénou a jeho velkými vzory na bubenické stoličce byli John Bonham nebo Keith Moon. To se však mělo záhy změnit.

Velký úspěch u fanoušků i hudební kritiky

Během osmnáctiměsíčního pobytu v Londýně narazil Neil na filozofické spisy Ayn Randové, které ho později inspirovaly k psaní raných textů. Jejich vliv je patrný na albech torontských Rush Fly by Night (1975), Caress of Steel (1975) a 2112 (1976), kdy zejména to třetí zaznamenalo velký úspěch u fanoušků i hudební kritiky. O textaři kapely bylo tedy rozhodnuto. Neil Peart se spolu s Rush pustil do další usilovné práce, jež byla korunována komerčně značně úspěšnými alby Permanent Waves (1980), Moving Pictures (1981) nebo Signals (1982) a i přes vyčerpávající koncertní šňůry a neuvěřitelné množství napsaného materiálu si Neil našel čas i k tomu, aby rozšířil svoje obzory, inspirován jazzovými a big bandovými bubeníky. V roce 1994 se stal žákem jazzového instruktora Freddie Grubera a o něco později také Steve Smitha, aby mohl zpestřit svoji hru o swingový styl.

Dvě těžké osudové rány za sebou

Pak ale přišel osudový rok 1997, kdy musel Neil Peart čelit velkým osobním tragédiím. Nejprve zahynula při dopravní nehodě jeho devatenáctiletá dcera Selena a o deset měsíců později podlehla rakovině jeho manželka Jacqueline. Neil se rozhodl léčit svůj žal cestováním a na čas skupinu opustil. Vydal se na motocyklu po Severní a Střední Americe vyčistit si hlavu, ujel přitom přes 88 000 kilometrů a později o tom napsal i několik knih. Poté přišel v jeho životě další zlom. Tentokrát už ale šťastný. Seznámil se v Los Angeles s fotografkou Carrie Nuttall, s kterou se v září 2000 vzali. Na začátku roku 2001 mohl pak Neil svým spoluhráčům oznámit, že je připraven se vrátit k nahrávání i koncertování na plný úvazek. Rush tak mohou po šestileté odmlce konečně vydat sedmnácté studiové album Vapor Trails (2002).    

Pečlivě střežené tajemství Peartovy rodiny

Další příběh už znáte. Neil na sobě dál usilovně pracoval, narodila se mu dcera Olivia Louise, zatímco on mezitím získal americké občanství a usadil se s rodinou v USA. V prosinci 2015 byl však nucen po skončení finálního turné Rush oznámit, že odchází do důchodu. Začal totiž trpět v důsledku vyššího věku chronickou tendinitidou a problémy s rameny, což mu znemožňovalo intenzivně hrát na bicí. Pro Neila, který byl zvyklý každodenně cvičit, to bylo něco nepředstavitelného a vnitřně tím nesmírně trpěl. Možná i to mělo za následek, že mu byla v dalším roce diagnostikována agresivní forma rakoviny mozku, která byla až do jeho smrti pečlivě střeženým tajemstvím Peartovy rodiny.

Život v ústraní s knihou a rodinou a štace na motorce

Neil Peart odešel do hudebního nebe. Nebyl z těch, kteří by hýřili na opulentních večírcích. Raději trávil svůj volný čas v ústraní s knihou nebo rodinou a snažil se dávat svému životu filozofičtější rozměr. Vyhýbal se dokonce i tiskovkám a mezi koncertními štacemi se osamoceně přesouval na své motorce. Pro svůj styl hry byl však fanoušky milován. Časopisem Rolling Stone byl například označen jako 4. nejlepší bubeník všech dob za Johnem Bonhamem (Led Zeppelin), Keithem Moonem (The Who) a Gingerem Bakerem (Cream) a figuroval takřka v každém podobném seznamu nejlepších bubeníků. Některými byl považován pro svou skvělou techniku hraní na bicí za vůbec toho nejlepšího na světě.

Bude mi také chybět, stejně jako pověstný Bonhamův kopák či maniakální hra Keith Moona. Takový je prostě život. Lidé přicházejí a odcházejí. V našich srdcích však zůstávají navěky. Díky Neile za vše, co jsi vykonal pro hudbu i nás fanoušky, kterým jsi po celý svůj život rozdával radost. Nikdy nezapomeneme.

Vysoce nastavená laťka pro následovníky

Tečku za celým příběhem udělali zbývající dva členové Rush Geddy Lee a Alex Lifeson, kteří vydali následující prohlášení: „Prosíme přátele, fanoušky a média, aby v těchto těžkých a bolestivých časech respektovali soukromí rodiny. Ti, kteří chtějí Neila uctít, mohou poukázat jeho jménem dar organizacím bojujícím s rakovinou." Z úcty k Neilovi se k výzvě přidávám. Třeba jen proto, že byl Neil Peart desítky let součástí mého života a podobná tragédie postihla loni i moji rodinu. Spolu s tím budu také zvědavě vyhlížet nové borce, kteří zaujmou uvolněné místo a poperou se o post nejlepšího světového bubeníka. Určitě se takoví najdou. Musím však poznamenat, že laťka je nastavena hodně vysoko.

Autor textu: Roman "News" Zahrádka