„U angličtiny ještě nějaký čas zůstanu,“ tvrdí mladá písničkářka Venika Hartlyn.

Karel Souček, 05. 10. 2021

K nejtalentovanějším tuzemským písničkářkám patří Venika Hartlyn. Autorka převážně křehkých balad má na svém kontě dvě EP Songflowers (2020) a Devotedly (2021), vystupovala v Dublinu a Londýně, představila se na předních českých festivalech, chystá první videoklip…. Hodně důvodů k tomu, aby Hudební knihovna Veniku vyzpovídala.

Hudební knihovna: Předpokládám, že zpíváte od dětství. Kdo vás vedl k hudbě?

Venika Hartlyn: „Ano, zpívám už od dětství. V hudbě mě podporovali oba rodiče a vedla mě k ní zejména maminka, po které jsem zdědila hudební sluch, a také starší pianino, na které sama amatérsky hrávala, a které se pak stěhovalo s námi. Snad to byl osud, že se přestěhovalo přímo do mého pokoje :)."

HK: Jste samouk nebo jste navštěvovala třeba ZUŠ?

VH: „Ano, navštěvovala jsem ZUŠ během základní i střední školy, ale často jsem nejraději, musím přiznat, hrála bez not. Samouk jsem byla spíše v tom smyslu, že mě vždycky nejvíce bavilo učit se písně podle sluchu a nemít před sebou žádný notový záznam. Mí učitelé byli naštěstí otevření v tom, že jsem s nimi tyto věci mohla konzultovat."

HK: Proč jste si ze všech nástrojů vybrala právě klavír?

VH: „Myslím, že jsem si ho ani úplně nevybrala, spíše bylo štěstím, že nástroj, který jsme měli doma, mě začal bavit. Rodiče mě do něj ani do jiných hudebních kroužků nikdy nenutili, nechávali mi na vybranou a vlastně jsem si k němu našla postupně cestu sama. Před klavírem jsem ještě 6 let hrála na zobcovou flétnu, ale to u nás hrál snad celý ročník z mateřské školky."

HK: Jakých pěveckých soutěží jste se účastnila?

VH: „Účastnila jsem se spíše menších regionálních pěveckých soutěží na ZŠ a ZUŠ, jinak jsem je velmi nevyhledávala. K mému překvapení jsem se ale sama přihlásila do soutěže v Irsku v roce 2015, jednalo se o univerzitní obdobu známé talentové pěvecké soutěže "Hlas” (tady to bylo Hlas univerzity v Maynooth) a tam jsem vyhrála 2. místo. Nejvíc mě potěšila reakce poroty, které byl můj hlas blízký, a evokoval jí právě irské zpěvačky."

HK: Mají vůbec soutěže, podle vás, smysl?

VH: „Myslím si, že soutěže smysl mají, jestliže mají dobrý a upřímný záměr. Mohou určitě uchazečům pomoct se "otrkat”, ukázat svůj talent, pracovat s trémou, psychikou apod. Televizní talentové soutěže neumím posoudit, nikdy jsem se do žádné nepřihlásila, ale je-li člověk odvážný a věří si, tak asi proč ne."

HK: Jak se vám podařilo dostat na tak velké festivaly, jako Beseda u Bigbítu nebo United Islands? Jak jste se na nich cítila?

VH: „Spíše se mi povedlo se na nich "mihnout” v rámci písničkářské stage. Bez tohoto prostoru, který se na obou festivalech sólovým interpretům nabízel, bych asi bez kapely neměla mnoho šancí. Na Besedě u Bigbítu jsem hrála v roce 2018 v rámci soutěže písničkářů, která mi následně zajistila delší, už vlastní vystoupení ve festivalovém stanu a to byl krásný zážitek, poprvé jsem poznala, jak je festivalové publikum vnímavé a komunikativní. Na United Islands jsem hrála asi třikrát. Poprvé to byla Open Mic stage u metra Křižíkova a letos už to byla Janáček stage na Janáčkově nábřeží, blízko jazzové stage Českého rozhlasu, tak snad je to cesta vzhůru…:) Oba festivaly jsem si oblíbila kvůli dramaturgii už dříve jako návštěvník a i jako interpret jsem se na nich cítila skvěle."

HK: Bylo od začátku jasné, že budete zpívat anglicky? Proč jste angličtině dala přednost před češtinou?

VH: „Asi ano, byť to nebylo úplně plánované. Ani na ZUŠ jsem ještě neměla žádné ambice k psaní vlastních písniček tak, abych se nad tím mohla do budoucna zamyslet, zda taková volba jazyka bude správná cesta či handicap apod. Bavilo mě jen učit se z poslechu písničky (covery), které jsem měla ráda, a v té době jsem skoro české kapely a zpěváky neposlouchala. Myslím, že u angličtiny ještě nějaký čas zůstanu, neboť se v ní cítím stále přirozeně, ale kdybych v češtině zněla tak měkce jako mi zní třeba Zuzana Navarová, asi bych se nebála češtinu zkusit."

HK: Proč jste se rozhodla vydat cestou EP?

VH: „Před EP stál vlastně můj dlouholetý sen natočit a vydat své debutové CD a vydat ho oficiálně, fyzicky, s přebalem, mít na něm kapelu a vozit jej na koncerty. EP pro mě byla tehdy nejlepší cesta, jak toho dosáhnout. Byla to zároveň i finančně a časově dostupná varianta, abych po třičtvrtě roce práce držela výlisek v ruce, mohla se za něj postavit a doufat, že si najde své posluchače a otevře mi třeba cestu k zajímavým příležitostem. V dnešní době je tolik streamované hudby všude kolem, že si myslím, že pro neznámého či začínajícího interpreta je stále "méně je více” - raději budovat koncertní repertoár a mít EP se svým "best of” než-li ve spěchu natočit CD, jen aby bylo dlouhohrající třeba na úkor kvality."

HK: O LP neuvažujete?

VH: „O LP uvažuji nyní výhledově, až bude dostatek nových písní a bude jeho obsah jasnější. Druhé EP Devotedly je totiž stále čerstvě vydané (vyšlo v červenci 2021), takže se teď soustředím spíše na jeho propagaci."

HK: Jak jste se dostala ke koncertům v Dublinu? Jaké bylo tamní publikum?

VH: „Do Dublinu jsem se chtěla vrátit po studijním programu Erasmus, kdy jsem Irsko měla možnost poznat jako student a jeden rok v zemi žila, asi 40 minut od hlavního města. Skoro v každé hospůdce tam najdete živou hudbu a jí nakloněné publikum. Hledala a obepisovala jsem proto pár míst, když jsem do Dublinu vyrážela znovu, abych si tam tentokrát zkusila sama zahrát. Nejvíc se mi líbilo v Darkey Kelly’s, což je vyhlášené místo hned u Christ Church Catedral a tamní atmosféra mě dostala. Publikum nadšeně poslouchalo, kladné byly i reakce místních muzikantů a byť máte po příchodu dovnitř pocit, že je v každé hospůdce hrozně rušno, u hudebních večerů, alespoň na tomto místě, se publikum ztišilo a se zájmem naslouchalo."

HK: A Londýn?

VH: „Koncert v Londýně byl zprostředkován známým mého baskytaristy (Ondřej Kunst), jinak bychom se do klubu The Green Note, kde koncert proběhl, možná ani nedostali z důvodu velkého zájmu. Hráli jsme po boku našich krajanů Štěpána Honce a Payi Lehane, kteří jsou úžasnými hudebníky, oba žijí v Londýně a fungují v kapele PerKelt. Zážitek to byl také úžasný, klub na nás udělal dojem i velmi vstřícným jednáním, přišlo nám, že lidé z baru jsou vůči živé hudbě velmi loajální a mají k interpretům takový přirozený respekt, bez posuzování."

HK: Kdy a proč vzniklo vaše umělecké jméno? Vymyslela jste ho sama?

VH: „Vzniklo asi před 7 lety, podnět vzešel ze strany jednoho producenta a skladatele. Pro umělecké jméno jsem se však následně rozhodla sama, vždycky mi hezky zněla jména mých oblíbených zpěvaček a klavíristek (Tori Amos, Sarah McLachlan nebo Carole King či Kate Bush) tak jsem chtěla mít také dvě. Venika vzniklo zkrácením mého křestního jména a Hartlyn jsem si vybrala k tomu."

HK: Proč jste si k prvnímu klipu vybrala právě píseň Metro? Kdy se ho fanoušci dočkají?

VH: „Skladba Metro inspirovala našeho nejmladšího člena kapely, kytaristu Marka (Marek Kolařík), který se zároveň věnuje i fotografování. Na píseň začal natáčet krátkometrážní videa jako dojmy z pražského metra, kterým je píseň silně inspirovaná, až jsme dospěli k tomu, že materiálu na klip máme dost. Máme představu, že bychom ho promítli v listopadu na našem koncertu v pražském Café V Lese (9.11.2021), a tím pokřtili druhé EP. Zda-li ho uveřejníme ještě předtím, zatím nevím."

HK: Kdybyste se na závěr zasnila. Kde vidíte svoji pozici na hudební scéně za pět let?

VH: „Na to se mi asi neodpovídá snadno, ale spíše bych ráda, aby se mi během následujících pěti let povedlo natočit úspěšné LP, mít sehranou kapelu, hodně koncertů a své publikum, které na ně bude jezdit."

Foto: Titulní fotka s bílým klavírem: Veronika Krejčí, fotografie s baskytaristou: Dominika Srostlíková, černobílá fotiografie: Veronika Krejčí

GALERIE