Takhle plná O2 arena už dlouho nebyla. Vysnění Blink-182 konečně dorazili předčit všechna očekávání

Kolem světoznámé party Blink-182 bylo poslední dobou hodně živo. Návrat původního zpěváka a kytaristy Toma DeLongeho a práce na novém albu následovalo oznámení světového turné, přičemž o lístky byl enormní zájem – tím víc v Česku, kde se kapela naposledy objevila v roce 2014. Vstupenky se téměř vyprodaly hned první den prodejů a všichni chtěli na vlastní oči vidět a slyšet, jak si Blinkové povedou. Bude to bomba, nebo průšvih?

Kapele zahřáli podium pop-rock-hardcore punkoví The Story So Far. Přestože na scéně je kapela poměrně známá, svým setem v Praze nijak zvlášť nezaujala, žádná tragédie to ale nebyla. Podle reakcí mávajícího publika lze soudit, že minimálně část návštěvníků se na kluky těšila, a své momenty si v jejich vystoupení určitě našla – koncert byl energický a kapela se snažila s fanoušky komunikovat. Na to, že šlo dle slov skupiny o největší pódium, na kterém si dosud zahráli, nebyl každopádně výsledek nijak špatný.

Aréna praskala ve švech tak, jak jsme ji snad ještě nikdy neviděli, když se s desetiminutovým zpožděním a za ohlušujícího jásotu davů na obrazovce objevilo světoznámé logo kapely a vzápětí už nastoupilo slavné trio a rozjelo sérii dvacet čtyři songů převážně z dob svých největších úspěchů. A začala show plná energie a nostalgie, která rozvibrovala sedačky v celé aréně.

Na pop punkovou kapelu šlo o překvapivě velkolepou podívanou. Kromě netradičního čtvercového podia se svítícím notorickým smajlíkem, množství otočných různobarevných reflektorů a několika obrazovek kapela přivezla také konfety, fáborky, lasery, mohutné sloupy kouře, šlehající plameny, petardy a ohňostroje, ale i obřího nafukovacího králíka a ikonickou „blinkovou" dodávku, odkazující na jejich nejslavnější album Enema of the State. Z něho také zaznělo nejvíc kousků, třeba Aliens Exist nebo Dysentery Gary, velké pozornosti se těšily i následující desky Take Off Your Pants and Jacket a blink-182, zastoupené třeba slavnou Anthem Part Two, First Date, Down, Feeling This nebo I Miss You. Z období, kdy Toma DeLongea na sedm let vystřídal Matt Skiba zaznělo songů pochopitelně méně a vlastně bylo překvapením, že jsme slyšeli vůbec nějaké – do setlistu si ale našly cestu i Bored to Death a Cynical a ukázalo se, že i v Tomově podání jim to slušelo. Z připravovaného alba One More Time… kapela jako trailer na očekávanou novinku vytáhla singl Edging. Zvuk nebyl vždy úplně čitelný, i když i to dodávalo punkovosti celé show jisté kouzlo.

Nejsilnějšími momenty pak byly určitě songy Stay Together for the Kids, kdy se celá aréna rozzářila tisíci světel, slavný sebevražedný hit Adam’s Song, při němž se atmosféra dala krájet, a čtyři závěrečné skladby tvořené superznámými What’s My Age Again?, First Date, All The Small Things a nejstaršího Dammit. Nadšení, že slyší nejslavnější písně svého mládí naživo, bylo mezi fanoušky hmatatelné a nebyl snad nikdo, kdo by nezpíval nebo se nehýbal. Blink-182 nehráli žádné covery, ale do některých skladeb nenápadně vložili úryvky jiných známých songů – tak se třeba během First Date ozval i Blitzkrieg Bop od Ramones a při závěrečné Dammit vytáhla kapela We Are Never Ever Getting Back Together od Taylor Swift, kterou k jejich malému nadšení dopředu fanoušky strašila. Každý song byl doprovázen povedenou stylovou animací, kvůli níž kapela využívala někdy až čtyři obrazovky současně. Aliens Exist doprovodilo UFO, Stay Together for the Kids depresivní scénky ze života rozvodem procházející rodiny, The Rock Show doprovázel semafor, Feeling This mříže odkazující na videoklip.

Slavné trio sršelo energií a na stagei vysekávalo jeden kousek za druhým. Tom DeLonge a Mark Hoppus se střídali ve zpěvu, Tom dával na odiv kytaru s logy svých oblíbených kapel, Mark střídal jeden stylový nástroj za druhým a Travis Barker znovu a znovu ukazoval, proč že to má jeho bubenické umění ve světě hudby takový zvuk. Skvěle se (stejně jako zbytek kapely) předvedl při hraní Happy Holidays, You Bastard, kterou se kluci snažili odehrát, jak nejrychleji dokázali. Zpěvu nebylo skoro rozumět, kytarová melodie skákala nahoru a dolů jako hopík a bicí hromově dunělo, načež kapela rozhodla: znovu, a ještě rychleji! Největší pozornosti se těšil ale právě Travis, notně osvětlovaný reflektory. Jednu skladbu zahrál úplně poslepu, s hlavou omotanou hadrem, jen tak po paměti – a naprosto bezchybně. Jeho schopnosti jsou tak dobré, že nikoho nepřekvapí, že na ně kapela chtěla dát větší důraz – velkou část koncertu proto bubeník strávil i s bicí soustavou zavěšený ve vzduchu, kde na jeho zběsilé umění bylo krásně vidět ze všech koutů arény.

Během koncertu se ale vyznamenali i fanoušci, kteří ve správných okamžicích seděli tiše jako pěny, zpívali nebo z plných plic křičeli. Trička Blink-182 byla všudypřítomná, někteří fanoušci se vtipně převlékli v odkazu na známé videoklipy, nechyběly banány ani mimozemšťané. Dav dvakrát rozsvítil O2 arenu, kapelu doprovázel okázalými ovacemi i zpěvem, objevilo se hned několik mosh pitů i surfařů.

Kluci nezůstali jen u muziky, Tom DeLonge a Mark Hoppus během koncertu neustále konverzovali a vtipkovali. Občas byl jejich humor opravdu až moc pubertální – to byly samé penisy, sex s rodiči, masturbace a anální sex, což kluci ještě dovršili krátkou skladbou Family Reunion (vlastně jen melodický sled vulgarit a sexuálních narážek), což už v dané době a generaci působilo překonaně, jindy trefně popichovali Pražany za jejich všudypřítomný Starbucks nebo své emo fanoušky („It’s not a fucking phase, mom!"). Nakonec ukázali, že dokáží mluvit i o opravdu závažných tématech – to když Mark doprovodil Adam’s Song připomenutím svého nedávného boje s rakovinou, který teď konečně vyhrál a k překvapení a radosti všech se zotavil natolik, že se ke kapele letos natrvalo vrátil.

Přídavek de facto nezazněl. Ke konci setu se kapela nechala slyšet: „Teď budeme předstírat, že už je konec, i když konec není a máme pro vás ještě další tři songy. Víte proč? Protože to máme ve smlouvě!" Pročež pokračovala ve hraní smlouva nesmlouva. Na punk.

Nemá smysl koncert hodnotit z technického nebo hudebního hlediska. Blink-182 nikdy nebyli o kvalitě ani serióznosti a jejich vystoupení mělo daleko víc lidi bavit, svést je dohromady a vrátit je zpátky do jejich mládí. A to se jim beze všeho podařilo. A i kdyby měl tohle být jejich poslední český koncert, tisíce fanoušků budou rozhodně mít na co vzpomínat.