Blink-182 uvrhli Prahu do nostalgie

Konečně! Opravdu jsme se konečně dočkali! V polovině srpna konečně dorazila legendární kalifornská pop punková trojice Blink-182 do Prahy, kde si odbyli svůj vůbec první koncert v ČR ve své dvaadvacetileté historii. Není mnoho takto zásadních kapel, které se České republice takto dlouho vyhýbali a koncertem Blink-182 si škrtáme opravdu velkou položku na seznamu. Jak jiste všichni víte, Blink-182 se zde měli představit už v roce 2011 na novém a ambiciózním festivalu Prague City Fest, ale svoji účast nakonec odmítli z důvodu příprav nové desky Neighborhoods. V roce 2012 je stejný festival měl přivézt znovu, ale bohužel se ocitl ve finanční tísni, byl zrušený a držitelé vstupenek přišli na buben. Festival Rock For People a agentura Conspiracy spojila své síly, aby je nyní na jejich evropském turné potřetí přilákali do naší metropole a my konečně mohli zavzpomínat na skvělá pop-punková léta. Jako support se představili angličtí punk rockoví Gnarwolves a americká hardcorová sebranka A Wilhelm Scream.

Mladá krev připravila úrodnou půdu

Sluchovody plnící se haly nejprve vyzkoušeli britové GNARWOLVES, kteří u nás už několikrát vystupovali a jejich jméno tak nebylo úplně z neznámé říše. Drsný a energický punk jako z nejlepších dob The Adicts či Gallows střídaly jemnější melancholické skladby, které ale moc nepodpořil zatím kulhající zvuk. V publiku se to však začínalo hýbat i proto, že si kapela opakovaně vyžádala circle pit a několik jedinců jim empaticky vyhovělo. Jemné náznaky moshpitů se ale nedostaly dál než za třetí řadu. Gnarwolves předvedli slušnou show, napumpovali publikum třaskavou energií a s dobrým pocitem předali štafetu dále.

Hardcoroví A WILHELM SCREAM byli z trochu jiného soudku, nicméně jejich nadupaný set vytvořil už stabilní moshpit a i zvuk se začal zlepšovat. Typický americký melodický hardcore stál na skvělých kytaristech, jejichž vyhrávky byly skutečně nápadité a líbivé. Příliš mi neseděl zpěvák Nuno Pereira, který občas ulítával a v rychlých ubouchaných pasážích trochu nestíhal. I když jsem nebyl zrovna nalazený na melodický hardcore, hudebně se mi to poměrně zalíbilo. Bude zajímavé sledovat, s kým A Wilhelm Scream přijedou příště. Na tématické hardcorové akci by jistě slízli mnohem více smetany.

Jak zní nostalgie?

Důvod, proč tisíce lidí dnes přijeli do Prahy byl ale úplně jinde. Aréna se naplnila už úplně, i ti nejvášnivější kuřáci už opustili kuřácké balkóny a mačkali se v útrobách Tipsport Arény. Zhasla světla a všichni už věděli, že tentokrát se už opravdu nic nepokazí a kapela BLINK-182 vystoupí. Jako první se ukázal bubeník Travis Barker a odpálil první hitovku večera Feeling This. Pokleslá a unavená nálada z nepříjemného horka a čekání se okamžitě změnila v naprostou euforii a dle očekávání v okruhu pěti kilometrů od pódia neexistoval snad jediný člověk, který by z plna hrdla nezpíval známé texty. V rychlém sledu a trochu nečekaně přišla další legendární skladba What's My Age Again?, díky které Blink 182 každý zná jako běhající naháče. O udržení vysokého tempa se pak postarala další pecka The Rock Show. Strhující úvod večera umocnil ještě lepší zvuk než v případě A Wilhelm Scream, kdy bylo obstojně slyšet prakticky všechno, co slyšet být mělo. K dobrému dojmu přispěl i perfektní výkon obou zpěváků, kteří produkovali prakticky studiové vokály. Zpěv Toma DeLonga byl dle očekávání umečený a místy falešný, ale to je přeci ten důvod, proč ho všichni tak milujeme. Navíc ani na deskách nezní o nic čistěji. Mark Hoppus svého parťáka doprovázel rovněž poměrně slušně naopak podstatně hlubším hlasem. Nastal čas i na novou tvorbu kapely, za kterou se dá považovat především aktuální plnohodnotná deska Neighborhoods z roku 2011, ale také „Vánoční" Dogs Eating Dogs z prosince roku 2012. Právě z Neighborhoods zazněla skladba Up All Night, která patří mezi ty serióznější a dospělejší věci z továrny slavné trojice. Určitě se ale nedá mluvit o mezerách ve vzdělání přítomných fanoušků. Pomalejší, ale vynikající skladba Down výrazně snížila tempo koncertu a malinko nás uvrhla do lehkého sentimentu. Zřejmě šlo jen o přípravu na megahit I Miss You, která však namísto smutku či tesknění vyvolala obrovské nadšení a tisíce lidí bylo na nohách.

Jak se paří v Americe?

Po této lehce melancholické dvojici se jsme se opět rozjeli na ten nejvyšší možný stupeň, za což mohla moje osobně velmi oblíbená pecka Dumpweed, při které se rozjel i kratičký moshpit. Po té se ale o slovo opět hlásilo poslední album a pánové nám zahráli zase dospělejší kus ze své tvorby, píseň Wishing Well, kterou dodnes nemůžu dostat z hlavy. Následovala menší korekce setlistu, kdy se pánové dohodli, že zahrají skladbu Disaster, kterou ani jeden z nich v původním setlistu neměli. Disaster byla také vůbec jediným zástupcem EP Dogs Eat Dogs, ale docela by mě zajímalo, který song byl původně v plánu. Vůbec, co se týče aktivit na pódiu, nějakou změnu bych občas uvítal. Tím mám na mysli tu pódiovou show, na kterou se pánové s prominutím vyflákli. Tom se od svého příchodu přilepil na místo ke svému mikrofonu, kšiltovku si narazil až na nos aby snad nehrozil nějaký oční kontakt s publikem a v prakticky neměnném kytarovém postoji odehrál celý koncert. O něco živějším elementem byl Mark, který samozřejmě tolik nezpívá, ale alespoň občas se po pódiu proběhl pozdravit fanoušky u vzdálenějších částí pódia nebo třeba kopnout Travisovi do stoličky. No, zkrátka k nám nepřijeli dvacetiletí raubíři, ale čtyřicetiletí tátové. Jedinou pastvou pro oči na pódiu byl bez pochyb Travis Barker, jehož hrací styl je naprosto fenomenální a v hlavě Vám prostě musí vyskočit myšlenka: „Jak tohle sakra dělá?". Chlapík vypadá jako pavouk na rozpálené střeše, ruce mu lítají sem a tam a přesto hraje naprosto precizně. Komplexní show ale chyběla, což je škoda. Opět nastal čas na hity a jedním z největších je určitě zamilovaná Always, na kterou krásně navazovala vážná Stay Together for the Kids. Pro mě odpočinkovou záležitostí byla Asthenia, která ale uklidnila málokoho a na nářky typu „I feel alone and tired" nikdo nereagoval. Na odpočinek rozhodně nebyl čas v průběhu sarkastického hitu First Date, při kterém mnoha mladším fanouškům jistě naskočila myšlenka na kultovní teenage komedii Prci, Prci, Prcičky, jejíž tvůrci hudbu Blink 182 hojně využívali.

Na jaký song všichni čekáte?

Měli jsme za sebou zhruba půlku koncertu a nejvíce to bylo cítit na kvalitě vzduchu, který z celé Tipsport Areny udělal nechutně vydýchanou saunu. Pochybuji ale, že by se našel někdo, kdo by obětoval další skvělé písně jen kvůli vlastnímu blahu a třeba kapce vody nebo piva. Nic naplat, jelo se dál s další osobní srdcovkou Easy Target. Po intenzivní sérii hitovek přišel opravdu čas na uklidnění a otření potu z čela. Jestli jsem kupříkladu skladbu Down označil za pomalejší, tak následující All of This je opravdový ploužáček. Zrovna při této písni bylo nejlépe slyšet rozdíl ve zpěvu obou vokálistů a konkrétně Tomův „mečák" jsem si opravdu užíval. Tato skladba však odstartovala tu nejslabší část celé show, jelikož po této pomalé písni přišel cover song Hybrid Moments od Misfits, který ale zazněl zcela bez představení a málokdo to zřejmě poznal. Upřímně nejsem zastáncem cover songů od takto velkých kapel. Myslím si, že pokud má skupina takové ohromné množství známých a slavných skladeb, hrát věci od někoho jiného je dost kontraproduktivní. Ve slabším výběru se pokračovalo dál, jelikož ani Man Overboard nepovažuji za jednu z těch známějších. Až Ghost on the Dancefloor výrazně zvedla úroveň i tempo závěru koncertu a konečně jsem se chytl. A to právě včas, protože přišla na řadu skladba, kterou chtěl slyšet každý. All the Small Things je zkrátka kultovní skladba jako blázen a přestože je již dost ohraná, slyšet ji naživo je úplně jiná záležitost. Po této parádě velmi potěšila i poslední skladba Carousel, po níž následoval odchod do zákulisí.

Jaké sprosté slovo se Vám líbí?

Nastalo ticho, světla zůstala zhasnutá a tak se všichni pustili do debat, co ještě nezahráli a co by jako přídavek mohlo ještě přijít. Nemuseli jsme dlouho lamentovat, protože pánové nás nenechali dlouho čekat. Nad Travisovou bicí soupravou se rozhořelo zvučné slovíčko FUCK a prvním přídavkem byla úderná věc Violence a hned po ní jsme si ještě naposledy zazpívali melodickou Dammit. Možná aby chlapi přece jen ukázali, že jsou to pořád stejní výrostci jako před dvaceti lety, tak nám zahráli i Family Reunion, což je vlastně skladba složená pouze ze sprostých slov, které tu raději překládat nebudu. Nicméně, byl to takový roztomilý, zábavný závěr. Trojice opustila pódium podruhé a pravděpodobně již naposled. Rozloučení odbyli strohým „thank you" a na stále trvající bučení a vyvolávání reagoval jen Mark Hoppus. Ten se vrátil, zeptal se jestli chceme ještě pokračovat a po nadšené reakci začal něco brnkat na kytaru. Zaujal cool kytarovou pózu a po asi deseti vteřinách hraní nesmyslů kytaru zahodil a odešel. Taky vtipné, nicméně s pořádnou dávkou zklamání.

Jak by to bylo v ideální světě?

Blink-182 si tedy odbyli českou premiéru, která čítala úctyhodných 23 písní a konečně potěšili všechny nešťastníky, kteří se na ně těšili už před léty. Ano, můžu vyjmenovat 15 fantastických a oblíbených skladeb, které jsme neslyšeli. Ono je ale těžké udělat výběr z mnoha desítek písni tak, aby zazněly nové songy, staré songy, známé songy, nějaké perličky a ještě něco navíc. A u Blink-182 to platí dvojnásob. Když budu hodnotit profesionální stránku věci, koncert se povedl nesmírně, myslím, že nikdo nemůže říct jediné křivé slovo. Když to vezmu podle očekávání, které mnozí z nás měli, bylo to zklamání. Nebyla to taková „Amerika" jako z béčkových teenage komedií. Nebyl to punk, kde létají kytary vzduchem. Nebyla to párty, při které každý vypije láhev vodky. Nebylo to šílenství, kdy by pršelo spodní prádlo na pódium. Neviděli jsme magory, kteří běhají po pódiu nazí. Nebyli to Blink-182 v roce 1999.

Zdroj fotografií: server www.ireport.cz