Slipknot Praze kromě skvělé show darovali i světovou premiéru

Americká nu-metalová smečka Slipknot v rámci svého odloženého Evropského turné zachovala pražský termín a svůj letní koncert si odehrála před německou zastávkou Knotfestu. Atraktivitu tohoto koncertu ještě podtrhl support v podobě ukrajinské progresivní hvězdy Jinjer a nu-metalových Vended.

Vended jsou na scéně od roku 2018 a loni vydali své debutové EP „What Is It//Kill It”, které letos podpořili novým singlem „Ded to Me”. Jejich první koncert u nás fanoušci podpořili, ačkoliv se nejedná o příliš inovativní tvorbu. Je patrné, že si pětice hodně půjčuje od hlavní hvězdy tohoto večera a snaží se tam přidat něco svého. Důvod je zřejmý. Kromě toho, že kapela pochází z Des Moines, u mikrofonu najdete Griffina Taylora a za bicími Simona Crahana. Jablko opravdu nepadá daleko od stromu a tátové Corey a Shawn své ratolesti jistě notně podporují. Vended však budou potřebovat ještě čas a spoustu píle, než se (pokud) prosadí. Nutno dodat, že ani zvuk v O2 Aréně jim příliš nepomohl udělat lepší dojem.

Ti, kteří si těmito kroky už dávno prošli, jsou Jinjer. Ukrajinská čtveřice si zasloužené popularity užívá prakticky od své první desky a nic nenaznačuje tomu, že by se něco mělo změnit. Přiznám se, že zařazení před Slipknot mě přišlo, co se žánrové pospolitosti tohoto večera týče, poměrně zvláštní, ale Jinjer neodmítnu nikdy. Parta kolem zpěvačky Tatiany Shmailyuk neměla takový prostor, na který je zvyklá a tak se hrálo především z posledních desek „Wallflowers” a „Macro”, a vešly se i dvě písně „Perennial” a „Teacher, Teacher” z EP „Micro”. Nemohla chybět protiválečná „Home Back”, která pod bannerem vyvedeném v národních barvách letos rezonuje více, než kdy dříve. Zvuk se bohužel tento večer příliš nepovedl nikomu a Jinjer trpěli především během těch progresivních pasáží. Kvarteto se však opět předvedlo ve skvělé formě a drží si svůj vysoký standard.

S úderem deváté hodiny večerní na rozehřátí zazněly skladby od AC/DC a Billie Jo Spears, po kterých spadla opona a devítihlavá saň koncert zahájila s první údernou skladbou „Disasterpiece”. Kaňka v podobě špatného zvuku bohužel přetrvávala, nicméně v průběhu koncertu se zvuk podařil vyladit na přijatelnou kvalitu. Od samého začátku tradičně poutali největší pozornost perkusisté Shawn Crahan a Michael Pfaff, kteří řádili na vyvýšených plošinách. Větší skopičiny předváděl druhý jmenovaný, který se oficiálně stal členem kapely teprve loni a jeho nadšení bylo evidentní. Pódium bylo plné LED obrazovek, na kterých se však zřídkakdy něco promítalo. Obrazovky tak sloužili spíše jako podpora kvalitního osvětlení. V druhé polovině koncertu výborné osvětlení doprovázely i pyrotechnické efekty.

Slipknot představili průřez celou diskografií, jelikož nové album nás teprve čeká. Corey Taylor k divákům promlouval často a vždy v absolutních superlativech. Oznámil vydání nové desky „The End, So Far”, která vyjde 30. září a zároveň důrazně vysvětlil, že se v žádném případě nejedná o konec kapely. Album bude zkrátka znamenat konec jedné éry a začátek další. Poctou pro Prahu a české fanoušky byla světová premiéra nového singlu „The Dying Song (Time to Sing)” právě z této desky. Kromě novinky však zazněly velké hity ze všech alb jako „Psychosocial”, „The Heretic Anthem”, „Wait and Bleed”, „Spit it Out”, „Duality”, „Before I Forget”, „Custer”, „Unsainted” nebo nezařazený singl „All Out Life”.

Slipknot hledí kupředu

Nechyběly tradiční události, které jsou pro koncert Slipknot již dlouho tradiční. Plechové sudy, do kterých Crahan i Pfaff občasně udeřili baseballovou pálkou byly zavěšeny jako boxerské pytle. Obsluhovači samplů a kláves Sid Wilson a Craig Jones s tradiční ostnatou maskou byly sice na pódiu trochu upozadněni a nebylo na ně příliš vidět, nicméně také předváděly povedené kousky, ačkoliv trochu v soukromí. Skvělou práci předváděl bubeník Jay Weinberg, baskytarista Alessandro Venturella i původní očíslovaní kytaristé Jim Root a Mick Thomson, který si zpoza své masky tradičně vybíral "oběti” pro kultovní výzvy pro oční kontakt. Samostatnou kapitolou je pak zpěvák Corey Taylor. Frontman opět předvedl naprosto dechberoucí výkon, který ho zdánlivě nestál ani moc sil. Na pódiu se příliš nepohyboval, ale udržoval velmi vstřícný kontakt s publikem jak v kotli, tak i v těch nejvzdálenějších koutech arény. Neustále diváky chválil a nazýval je svojí Slipknot rodinou.

Po třinácti odehraných skladbách a krátké přestávce se kapela vrátila s přídavkem v podobě „People = Shit” a „Surfacing”. Těžko přídavek označit jako vyvrcholení koncertu, jelikož těch vrcholů a výrazných momentů bylo několik v průběhu celého koncertu. Corey Taylor naposledy zdánlivě velmi upřímně poděkoval všem fanouškům a ujistil je, že Slipknot se k nám vždy vrátí. Je tak pravděpodobné, že po vydání nové desky „The End, So Far” budeme moci v rámci evropského turné na Slipknot vyrazit znovu. Při tónech skladby „'Til We Die” se členové kapely za bouřlivého applausu loučili a já můžu s klidným srdcem říct, že koncert této divoké party je vždy velkým zážitkem a určitě bude patřit mezi ty nejlepší akce letošního roku, ačkoliv je letos opravdu z čeho vybírat. Jedna malá výtka na závěr, patnáct skladeb se zdá být poměrně málo. Koncert trval asi hodinu a půl a určitě by nikomu nevadilo, kdyby před přídavkem zahráli pár skladeb navíc.

Zdroj fotografií: Foto Bestsport. Autorkou je Ilona Gerasymova.