Skillet: Klíčem k úspěchu je být ochotný se jako umělec vyvíjet

Na největším ročníku Rock for People nemohla chybět stálice tohoto festivalu. Americká rocková parta Skillet se zde představili už potřetí a jejich popularita na našem území stále roste. Před jejich koncertem jsem si popovídal se zpěvákem Johnem Cooperem a probrali jsme nejen jejich novou desku „Dominion”. Řeč byla i o pandemii a mentálním zdraví, sociálních sítích a internetu nebo o životě s manželkou v kapele.

 

Hudební Knihovna: Ahoj Johne. Díky za tvůj čas. Jsme rádi, že jste po třech letech opět přijali pozvání na festival Rock for People. Jste tu už potřetí, jak se vám tu líbí a jaké máte vzpomínky na toto místo?

John Cooper: Miluju Rock for People! Když jsme tu byli poprvé, byl jsem docela šokovaný z toho, kolik lidí zná naše skladby. Před koncertem jsme měli autogramiádu a já jsem si byl jistý, že prakticky nikdo nepřijde, protože nás nikdo nezná (Poprvé na festivalu Skillet hráli v roce 2016, pozn. red.). Nakonec přišlo spoustu lidí a během koncertu s námi zpívali. Bylo to fantastické. Když jsme tu byli naposledy v roce 2018, tak jsme hráli večer na velkém pódiu a já jsem si říkal, jak se tohle stalo? Celé publikum nás znalo a je skvělé, že můžeme být zpátky a hrát tu v tak krásný den.

 

HK: Konečně se kulturní scéna dává do pořádku a letos už hudební akce probíhají bez omezení. Zajímá mě, jak jsi ty jako muzikant a vy jako kapela strávili to období posledních dvou let, kdy se nemohlo koncertovat?

John: Bylo zajímavé, že jsme se museli prakticky znovu učit, jak žít doma. Posledních 26 let jsem prakticky strávil na turné a stejně tak jsem strávil i celé své manželství (manželka Johna Coopera je kytaristka Skillet Korey Cooper, pozn. red.). Takže jsme se museli naučit, jak spolu žít doma, což bylo docela zvláštní. Moc se mi to nelíbilo (smích). Snažil jsem se svůj čas trávit nějak produktivně. Mohl jsem vstávat, kdy jsem chtěl a dělat co jsem chtěl. Přečetl jsem za tu dobu hodně knih a snažil jsem se být něčím zaneprázdněn. Myslím, že jsme to zvládli poměrně dobře, ale bylo to složité, protože jsme nemohli být s přáteli a rodinou. Nebýt mezi lidmi bylo pro mě velmi nepřirozené. Určitě to není dobré pro mentální zdraví a pohodu. Tohle bylo něco, co mi na té situaci vadilo ze všeho nejvíc a to ne kvůli mě, ale spíše kvůli přátelům, kteří to nezvládali příliš dobře a potýkali se s depresemi. Během té doby synovec mého kamaráda spáchal sebevraždu, dcera dalšího kamaráda se o ni pokusila, další kamarád se po deseti letech střízlivosti vrátil k drogám…Pro mnoho lidí to zkrátka není jednoduché, takové izolování se není dobré.

 

HK: To mě mrzí, byla to těžká doba. Pojďme se přesunout k veselejším tématům.

John: Teď už nás čekají šťastnější časy (smích)

 

HK: Doufejme, že se situace bude dál zlepšovat a vy budete moci cestovat a prezentovat vaši novou desku „Dominion”, která vyšla letos v lednu. Mohl bys mi říct, jak práce na tuto desku probíhaly?

John: Jasně. V prvé řadě je potřeba říct, že jsme letos vůbec neměli v plánu nahrávat novou desku. Důvody, proč jsme se nakonec rozhodli desku nahrát už teď, jsou přesně ty o kterých jsme se právě bavili. Když jsem viděl, jak se moji přátelé potýkají s osobními a mentálními problémy během té pandemie, bylo to pro mě inspirací. Snažil jsem se psát texty, ve kterých bych lidi motivoval, aby se nevzdávali. Aby nepropadali depresím, aby se nevraceli ke svým problémům. Chtěl jsem lidem předat zprávu, že před námi je světlo a naděje. Takto ty písně vznikali a přesně o tomto deska „Dominion” je. Snažili jsme se, aby ty skladby v lidech vyvolávali naději. Taky jsem chtěl, aby album vyšlo v lednu tohoto roku. Aby na začátku nového roku pro lidi znamenalo nový start, nový začátek.

 

HK: Aby se dokázali oprostit od všech problémů a dívali se dopředu…

John: Přesně tak. Aby jim to pomohlo hodit ten složitý rok za hlavu a jít kupředu. Myslím si, že to všichni chceme a do jisté míry se o to snažíme. Tohle bude krásný rok.

 

HK: Je poznat, že se jedná o velice osobní nahrávku i z tvého osobního pohledu vzhledem ke všemu, co se kolem tebe dělo.

John: Ano, to je.

 

HK: Se Skillet studiové desky nahráváte velmi pravidelně. Jaký máš názor na vydávání krátkých EP nebo i samostatných singlů, kdy fanoušci dostávají novou hudbu pravidelněji v menších dávák, spíše než regulérní dlouhohrající album jednou za tři, čtyři roky? Mám pocit, že se to v poslední době děje častěji a je to pravidelnější připomínka, že ta daná kapela je aktivní a tvoří nový materiál.

John: Ano, taky si toho všímám. Děje se to hlavně v popu a hip-hopu, ale začíná to být populární i v rocku. Řekl bych, že to má to své výhody i nevýhody. Jsem otevřený oběma variantám, ale rád nahrávám regulérní studiové desky, pravděpodobně kvůli mému věku. Vyrůstal jsem v období, kdy se kupovaly desky a se Skillet jsme začali ještě v době, kdy se pořád nahrávaly a prodávaly desky. Pro mě je album jako záložka v knize. Záložka, která značí poslední dva nebo tři roky té dané kapely. Záložka, která má svůj příběh, svůj zvuk a značí to dané období, které jsem v tu dobu jako skladatel prožíval. Ne každý to takhle vnímá i proto, že se hudební byznys velmi rychle mění. Nejsem proti vydávání jen samostatných singlů, ale určitě to pro mě nebude mít takovou nostalgickou hodnotu, jako studiové nahrávky (smích)

 

HK: Nevím, jestli to nazvat old-school, ale řekl bych, že takto by to asi mělo být. Teď, když máme všechna ta online média a hudbu člověk může poslouchat kdykoliv a kdekoliv, studiovky trochu ztrácí něco ze své původní hodnoty.

John: Ještě něco bych považoval za old-school. Řekni mi, jestli souhlasíš. Někdy si koupíš celé album, ale vlastně se ti líbí jen dva nebo tři songy. Potom, co tu desku posloucháš několik měsíců si oblíbíš i ty další skladby a nakonec, alespoň pro mě, se stane mojí nejoblíbenější skladbou písnička číslo 6 nebo 8, která se mi původně vůbec nelíbila. Tohle je při poslechu celé desky pro mě nejzajímavější, protože nikdy nevím, co se mi po opakovaném poslechu zalíbí. Tento proces poznávání zmizí, když nemáš možnost si tu jednu celou desku poslechnout několikrát nebo tomu nevěnuješ dostatek času. Na nové desce si často musíš i zvykat na nový zvuk a rytmus nebo najít to, co je pro danou kapelu unikátní. To po jednom poslechu zkrátka nejde. Například "The Black Album” (eponymní deska „Metallica” z roku 1991, pozn. red.) od Metallicy bylo vždy mým nejoblíbenějším. Bylo tomu tak až do chvíle, kdy jsem Metallicu začal poslouchat více a po několika letech už jsem říkal, že „Ride the Lightning” je moje nejoblíbenější album od nich.

 

HK: Určitě s tebou souhlasím. Souvisí to právě i s tím, že těch možností je tak strašně moc a na opakovaný poslech každé desky není takový prostor. Na tomto se tedy určitě shodneme. Teď mi řekni, jak se za těch skoro třicet let změnily koncerty jako takové. Jaký máš například názor na to, že si někteří fanoušci koncerty nahrávají? Nepřijde ti to otravné?

John: Změnilo se toho spoustu, to beze sporu. Určitě mi to nepřijde otravné. Videa potom nahrají na internet a budou se na to znovu dívat, což znamená, že mě mají rádi (smích). Je to jen další způsob, jak to lze vyjádřit. Není asi nic, co by mě vyloženě obtěžovalo, ale jsou věci, kterým příliš nerozumím. Pamatuji si, když se mě někdo snažil vysvětlit, co je to hashtag (smích). Když lidi píšou na internet věci jako "Jsem na koncertě na Rock for People #festival”. Ta konverzace probíhala asi takto: Co je to hashtag? To je tento symbol. Ok, ale co to znamená? Tím můžeš příspěvky kategorizovat. Proč bys je chtěl kategorizovat? O čem to mluvíš? (smích). Všechno chce nějaký čas, aby to člověk pochopil a zvykl si na to. Nějaké změny jsou ku prospěchu, jiné jsou zase nepříjemné. Například když jsem s kapelou začínal, nikdy jsem neslyšel o internetu. Ale řeknu ti, že nebýt internetu, nikdo by nás tady na Rock for People neznal. Nikdo by o nás v Evropě nevěděl, protože by se sem naše hudba nedostala. Singl v rádiu jsme neměli už mnoho let. Takže, za toto jsem velmi vděčný.

 

HK: Internet je dobrý příklad, určitě má své světlé a stinné stránky. Ta propagace umělců je tím dobrým aspektem, kdy na vás mohou narazit kdekoliv na světě.

John: Jsou určitě oblasti, kde je internet v našem byznysu spíše škodlivý. Jak říkáš, můžeš narazit na jakoukoliv muziku a umění velmi rychle a snadno, ale to také znamená, že tvorba toho daného umělce je do jisté míry znehodnocená, protože se k ní dá tak snadno dostat. Nebo proto, že je zdarma nebo stojí jen zlomek výrobní ceny. Umění jako takové dnes není tolik považováno jako reálný produkt. Hudební fanoušek často nevěnuje tolik zdrojů do jedné kapely a poslechne si nebo koupí například jen jednu skladbu. Rozhodně si nechci stěžovat, ale tohle bych označil za tu negativní stránku věci. Ta pozitivní stránka je, že se tvoje tvorba snadno dostane k ohromnému množství lidí a dá se s tím trhem pracovat. Klíčem k úspěchu je být ochotný se jako umělec vyvíjet.

 

HK: Přesto to může být často velice nevděčné

John: To ano (smích)

 

HK: Jak se orientujete ve světě sociálních médií? Věnuješ se tomu, když už víš, co je to hashtag? (smích)

John: (smích) Ano, snažím se. Kdybych nebyl v kapele nebo kdyby na tom moje práce nebyla závislá, pravděpodobně bych tyto média příliš nepoužíval. Rád se tomu věnuji kvůli jednomu aspektu, a to abych lépe poznal naši fanouškovskou základnu a spojoval se s ní. Děláme videoklipy a vytváříme obsah našich stránek na základě toho, co naše fanoušky baví a co chtějí vidět. To se mi na tom líbí. Všímám si lidí, kteří tam píší, že nás sledují na Facebooku nebo Instagramu, kde nám sdělují, že jim ten obsah pomohl například během pandemie a necítili se tak osamocení. Tohle nás moc těší. Kdybych však nebyl v kapele a nebo neměl co sdílet, asi bych tam čas netrávil.

 

HK: Doufáš, že se některá skladba z „Dominion” stane tak populární, jako například singly „Monster”, „Hero” nebo „Feel Invincible”? V souvislosti s tím, že vaše hudba někomu dokáže pomoct a protože jsou skladby na „Dominion” tak osobní?

John: Naprosto. Tohle chceme ale vždy. Vždy, když něco vydáme, tak míříme ke hvězdám (smích). Tohle se však velice složitě ovlivňuje. Je to často jako blesk z čistého nebe a nemáme nad tím žádnou kontrolu. Samozřejmě chceme, aby se to stalo znovu.

 

HK: Zmiňoval jsi, že většinu života trávíš s kapelou na turné. Když nemáte žádné neodkladné povinnosti, jak na cestách trávíš čas?

John: Snažím se číst co nejvíce to jde. Včera jsem byl v Praze, což je moje nejoblíbenější město na světě, vyrazil jsem s knihou do historického centra a jen jsem tam seděl na lavičce a četl. Rád se projdu i po dalších krásných městech a občas potřebuji nějaký čas sám pro sebe. Jindy si někam vyrazíme s manželkou nebo prostě sedneme do parku s knihou a relaxujeme. Záleží, jak moc náročný program máme za sebou nebo před sebou.

HK: Váš program určitě náročný je. Jaké věci tě na životě muzikanta nebaví? Změnil bys něco?

John: Život na cestách je velmi, velmi vyčerpávající. Musíš se naučit odpočívat. Potýkáme se s jetlagem, spíme na různých postelích, v různých autobusech a pořád musíš být provozuschopný (smích). Včera mě v Praze pár lidí poznalo a já se s každým rád potkám, takže prakticky nejsem nikdy úplně sám. Snažím se být pořád vnímavý a milý, ale není to vždy jednoduché. Například se stalo, že jsme se byli s manželkou projít a zrovna jsme se hádali a byli na sebe naštvaní. Přišel fanoušek a poprosil nás o fotku, tak jsme museli předstírat, že je všechno v pohodě (smích). Musím být zkrátka pořád ve střehu.

 

HK: Můžu říct, že máš pověst velmi milého člověka a teď to můžu potvrdit i z vlastní zkušenosti. Zvlášť, když se snažíš neodmítnout fanouška ani uprostřed hádky s manželkou.

John: Děkuji. Rád každému udělám radost, pokud můžu. Tak jsme udělali s fanouškem fotku a vrátili se k hádce (smích)

HK: Musíme naše povídání bohužel ukončit. Jaké jsou aktuální plány pro Skillet? Nechtěli jste letos vydat desku, ale stalo se tak. Budete teď dlouho na turné?

John: Ano, budeme mít turné prakticky celý rok. Teď, když se všechno zase otevírát, tak se určitě budeme vracet do Evropy. Doufám, že si zahrajeme i na nových místech. Nikdy jsme nehráli například ve Španělsku nebo Portugalsku, tak věřím, že k tomu dojde na dalším turné v Evropě.

 

HK: Super, budeme se na váš návrat těšit. Díky moc za tvůj čas a užijte si koncert.

John: Rádo se stalo. Díky!