Rok 2012: jak ho viděla redakce Hudební knihovny

Se začátkem roku se rojí jak houby po dešti nejrůznější ankety a hodnocení. Menší rekapitulaci loňského roku vám nabízí i redakce Hudební knihovny. Jde však spíše o subjektivní pocity jednotlivých redaktorů než o nějaký závazný rozsudek nad uplynulými dvanácti měsíci. Ostatně hudební svět je natolik rozsáhlý a rozmanitý, že by bylo škoda zopakovat jen obecně popularizované události.

Nejzajímavější deska

Enter Shikari - A Flash Flood Of Color

Vizionáři electro-coru opět ukázali, že do metalcoru umí skvěle zakombinovat elektroniku, dubstep a podobné prvky a mílovými kroky se z nich stávají globální hvězdy. Za album získali cenu Kerrang! a druhou si odnesli coby nová nejlepší live kapela. To český fanoušek jistě už zná, jelikož od roku 2008 u nás hráli celkem sedmkrát, a logicky se tu těší enormní oblibě. Album je plné hitů, energie, skladatelské šikovnosti a hlavně chuti. (David Malý)

Marillion - Sounds That Can't Be Made

Marillion jsou moji velcí oblíbenci a tvoří v současnosti jedny z nejkrásnějších skladeb vůbec. Album plné emocí a muzikantsky precizní plní mou představu dokonalé a krásné rockové desky. (Jakub Fritsche)

Jaromír Nohavica – Tak mě tu máš

Ať je to jak chce, Nohavica pořád zůstává současným nekorunovaným králem českého písničkářství. Z českých interpretů si dlouhodobě udržuje vysokou tvůrčí kondici, dokáže přicházet se stále novými, zajímavými (a hlavně poslouchatelnými) písněmi, obejde se bez rádoby uměleckého experimentu a navíc neschází z vytčené trasy. (Joe Stramr)

Parkway Drive – Atlas

Drží se svého zvuku, ale vždycky přijdou s něčím novým. Jako nováčky bych ocenila desku This Is The Six od While She Sleeps. (Anička Stoklásková)

Public Enemy - Most of My Heroes Still Don't Appear on No Stamp

Hlavně mě zaujala neuvěřitelná sila téhle desky, prostě čím jsou Public Enemy starší, tím jsou lepší a vyzrálejší. Hudebně je to naprostá pecka, skvělé skloubení mnoha různých stylů. (Jakub Lepš)

Sto zvířat - Hraju na klavír v bordelu

Zvířata vás pozvednou, i když jste totálně grogy. Navíc s přibývajícími léty a deskami stylově rozkvétají. (Karel Souček)

Jack White - Blunderbuss

Album drží skvěle pohromadě, ale zároveň je velmi různorodé, od bluesrocku až po country. White stále neztrácí svůj styl a jeho hraní je opravdové umění. Momentálně jej považuji za největší osobnost rockové hudby. (Ondra Kocáb)

Záviš - Nevytahuj mi ho prosím na veřejnosti

Na jeho novou desku se vždy těším, vždy se dobře pobavím a mám si pak vždy co zpívat. (Petr Škrabánek)

Největší zklamání

John Frusciante - PBX Funicular Intaglio Zone

Nechápu, kde se stala chyba, ale že tenhle vcelku schopný a originální kytarista nahraje něco takového a ještě to bude mít chuť vydávat, to by mě nenapadlo nikdy. Na tomto "albu" si hraje s programovacími mašinkami a své náhodné pokusy zaznamenává se slovy, že v tom teď vidí budoucnost své tvorby. Nemůžu si pomoci, ale mám takový dojem, že Johnovi z té meditace už definitivně hráblo. Zářivě růžový, křiklavý obal dostatečně varuje před obsahem tohoto "výtvoru". (Jakub Fritsche)

Green Day – trilogie Uno, Dos, Tré

Napadlo mě hned několik letošních desek, které mě dost zklamaly. Vybral jsem ale Green Day, kteří přišli s velmi ambiciózním projektem, ale kdyby řekli, že vydají svoje B-sides a různý nepoužitý materiál, udělali by lépe. Alba jsou průměrná, ničím nepřekvapí, často i nudí, a většina písní je pouhá vata. Kdyby ze všeho tohoto materiálu vznikla jen jedna deska, dalo by se to brát jako solidní dílo. Příště to chce nenatáčet každou myšlenku. (Ondra Kocáb)

Katapult - Made in Rock´n´roll

Je neuvěřitelné, jak kdekdo dovede být nesoudný a hrát si s takto přitroublou muzikou na „drsnýho" rockera. (Petr Škrabánek)

Linkin Park - Living Things

Po předloňském A Thousand Sun jsem od nich už žádné velké věci nečekal, a radši si se slzami v očích pustil geniality z Hybrid Theory a Meteora. Přesto, nějaká naděje na solidní album tu byla. Zvláště po tom, co před vydáním slibovali, že se vrátí ke kořenům. To se nestalo ani v nejmenším. Linkin Park se, bohužel (stejně jako mnoho dalších, dříve vynikajících kapel s vlastním know-how), vydali cestou rádiového mainstreamu a šedé populární muziky, což jim milióny fanoušků, které si na začátku své raketové kariéry získali, nezapomenou. Což o to, Chester zpívá skvěle, ale chybí ta nápaditost, agrese, nepředvídatelnost, kontrast... Zprvu fenomenální spojení nu-metalu (s Chesterovým nezapomenutelným chraplákem) a rapu se změnilo na kýčovitý pop-rock s přeplácaným a nudným hip hopem. Škoda. (David Malý)

Jan a František Nedvědi - Souhvězdí jisker

Bože, jak hluboko autoři Valčíčku, Stánků nebo Na kameni kámen klesli. (Karel Souček)

Santana - Shape Shifter

Ne že by to byla nejhorší deska roku, to určitě ne. Na tuhle jsem se moc těšil, avšak Carlos Santana už bohužel nemá úplně ten tón a plynulé sóla jako dříve. Kompozičně jsou skladby též nic moc a hlavně tomu celkově chybí atmosféra a přesvědčivost. (Jakub Lepš)

Nejlepší koncert

Black Dahlia Murder, festival Brutal Assault, pevnost Josefov u Jaroměře, 9. srpna

Těžko vysvětlovat proč. To se musí vidět, jak se valí energie z pódia. (Petr Škrabánek)

Marillion, Retro Music Hall, Praha, 25. listopadu

Marillion celkem ovládají můj letošní hudební rok. Konečně jsem si taky splnil odvěký sen v podobě jejich živého vystoupení. A byla to čirá radost, sledovat ty postarší pány, s jakým elánem kouzlí ty krásné melodie a texty, a jak tím dokázali posluchače dokonale zabalit. (Jakub Fritsche)

Marilyn Manson, Praha, Lucerna, 15. července

Kapela totiž předvedla skvělou show, ukázala, že ještě stále na to má, a po minulém fiasku v Brně to bylo hodně pozitivní vystoupení. Manson slušně zpíval, Twiggy na kytaře taky nebyl špatný a celá Lucerna byla na spadnutí. Nechyběly největší hity a ani legendární řečnický pultík u songu Antichrist Superstar či různé kostýmy a masky. Nebylo to sice tak grandiózní jako koncerty Coldplay nebo Muse, ale byla to pravá rocková show se vším všudy. (Ondra Kocáb)

Radůza s kapelou, Sedlčany

Svým nasazením dokonale uhrane diváky, kteří její živelný, místy až divošský projev sledují s otevřenou pusou. Navíc dokonale poskládaná kapela (Josef Štěpánek, Jan Cidlinský, David Landštof). (Karel Souček)

Roots, Lucerna Music Bar, Praha, 7.srpna

Navzdory poměrně špatnému zvuku, avšak The Roots jsou sehraní jak hodinky, čili skvělé provedení jejich skvělého repertoáru v maximálním nasazeni + jakýsi X-faktor navíc = super koncert. (Jakub Lepš)

Skrillex, festival Rock For People, Hradec Králové, 5. července

A také Parkway Drive v pražské MeetFactory a další pro mě podstatné koncerty kapel, které jsou ale pro většinu lidí neznámé… (Anička Stoklásková)

Je velmi těžké vybrat jen jeden

Vezmu to trochu alibisticky a rozdělím si to na kategorie. Co se festivalových pódií týče, vrátím se zpět k Enter Shikari, kteří na letošním Rock For People předvedli, proč se podle Kerrang! stali nejlepší kapelou naživo, a také samozřejmě famózní Example, který zkrátka nemohl zklamat. Halové koncerty bez debat ovládl srpnový tandem. Nejprve Foo Fighters, kteří se vrátili po 16 letech (!) a odehráli velmi přátelský koncert se skvěle vybranými skladbami. Na konci srpna pak byli třešničkou na dortu nestárnoucí Red Hot Chilli Peppers, kteří se při svém comebacku nacházejí ve famózní formě. Výměna kytaristy je nijak nepoznamenala, a i když Chadovi, Anthonymu a Fleovi už táhne na pátý křížek, jsou stále neuvěřitelně vitální, plni energie a chuti. Koncertu samozřejmě přidala i nezbytná pompéznost, která je k akci takového formátu nutná, a i díky ní jsme si staré i nové hity užili na 100 %. Poslední kategorií jsou pak klubové koncerty, kterých tu bylo nepočítaně. Jen ve stručnosti zmíním dubnový gala večer technického metalcoru v čele s kytarovými mágy Animals As Leaders nebo údernými Veil of Maya. (Kouzlo večera spočívalo v tom, že v klubu nebyl problém všechny muzikanty odchytit a přátelsky si popovídat. A že jich bylo.) A také červnový očekávaný příjezd Killswitch Engage (těšil jsem se na výkon Howarda Jonese, ale navrátilec Jesse Leech rozhodně ostudu neudělal), nebo listopadový královský koncert sympaťáků Parkway Drive, po kterém mám husinu ještě teď. (David Malý)

Největší událost

Ohlášení návratu Lucie

Lucie byla polomrtvá deset let, a ať už jsou důvody jejího oživení jakékoliv, její činnost může být v budoucnu hodně zajímavá. (Ondra Kocáb)

Turné Vojty Dyka a B Side Bandu

Něco takového zaujme lidi napříč generacemi, i napříč různým chápáním hudby. Přitom jejich vystoupení byla dost vážné i dost rozverná zároveň. Dyk se stává fenoménem, aniž by musel kdovíjak tlačit na pilu. (Petr Škrabánek)

Český slavík pro Tomáše Kluse

Konečně se v popmusic začínají prosazovat mladší interpreti - teď ještě aby to vzala v potaz rádia, hlavně ta veřejnoprávní. (Karel Souček)

Festival Rock For People

I přes nepřízeň počasí si to lidi užili, až na pár kiksů dobrá organizace, hvězdy se snažily vyjít maximálně vstříc a celkově vládla hodně pohodová atmosféra. Tak by to mělo na fesťáku fungovat. (Anička Stoklásková)

Podpora od hudebníků Baracku Obamovi v prezidentské kampani

Namátkou: Red Hot Chili Peppers, Eddie Vedder, Jay-Z, Beyonce, Bruce Springsteen, Stevie Wonder, Katy Perry, Jon Bon Jovi, Jennifer Hudson… (Jakub Lepš)

Festival Brutal Assault

Navštívil jsem ho poprvé v životě a byl to pro mě zase úplně nový zážitek. Setkal jsem se naživo s druhy hudby, které jsem do té doby neměl čest vidět a pěkně jsem si to užil. Celková atmosféra festivalu a areálu neměla jedinou chybu. (Jakub Fritsche)

Loňský rok byl obzvláště bohatý

Myslím, že největší slávou byl na sklonku roku se konající benefiční koncert 12/12/12 pro postižené hurikánem Sandy. Tam překvapivě snadno vznikaly zajímavá spojení, kterých bychom si měly vážit. Samozřejmě největší haló bylo okolo vystoupení NIrvany s Paulem McCartneym, ale zaujaly mě i další duety. Kupříkladu emotivní podání Comfortably Numb od Rogera Waterse a Eddieho Veddera nebo vystoupení Chrise Martina s Michaelem Stipem. Rok 2012 byl ovšem i rokem, kdy se (zejména na metalovém rybníčku) děl jeden průšvih za druhým. První vlaštovkou bylo opětovné zrušení festivalu Prague City Festival a tím pádem další oddálení prvního koncertu Blink 182 v ČR. Navíc důvody a následky zrušení jsou velmi znepokojivé. Následoval exces Billyho Armstronga na festivalu iHeart a jeho následná odvykačka, což bylo ale ještě poměrně úsměvné a hlavně pravdivé. Přiostřilo se přizatčení Randyho Blythea z Lamb of God za údajné zabití fanouška při pražském koncertě v květnu 2010. Před koncem roku přišly ještě dvě bolestivé rány. Nejprve na začátku prosince náhlá smrt Mitche Luckera z deathcorových Suicide Silence, což metalcorovou subkulturu velmi postihlo, jelikož Mitch Lucker byl pro miliony metalcorových fanoušků nekorunovaný král celého žánru. Krátce před vánočními svátky jsme užasli ještě jednou, a to nadobžalováním Iana Watkinse z Lostprophets za údajné sexuální obtěžování nezletilých dívek a držení dětské a zvířecí pornografie. To už byl poslední hřebíček do rakve. Případ Iana Watkinse a Randyho Blythea bude nadále pokračovat v roce 2013 a oběma hrozí pobyt za mřížemi. Na druhou stranu mě v loňském roce potěšila větší koncentrace zajímavých klubových koncertů v Brně a v Ostravě. Promotérům už snad konečně došlo, že není dobré všechno cpát jen do Prahy. (David Malý)