Rammstein po dvou letech opět zapálili Prahu

Deset let. Deset let fanoušci po celém světě čekali na studiový návrat legendárních industriálních králů Rammstein. Nová deska „Rammstein” přináší oživení nejen do koncertního setlistu, ale také inovativní hudební vývoj v kariéře kapely. Žádné velké žánrové výhybky by fanoušci šestici jen stěží odpustili a hudebníci se do žádných velkých experimentů ani nepouštěli. Nějaké změny jsou však patrné. Přece jen, za deset let se hudební chutě změní i tomu nejtvrdohlavějšímu fanouškovi. Hudební rozbor nové desky si však nechám na recenzi, pojďme probrat co se dělo na pražském stadionu Eden v úterý a ve středu.

Už samotný stadion působil impozantně několik hodin před začátkem hudebního programu. Industriální věže po celém obvodu areálu, obří kulaté reflektory, skleněná střecha, vysoké komíny a "okované” pódium působilo jako sci-fi z postapokalyptické budoucnosti. Fakt, že koncert Rammstein zdaleka není jen o hudbě, je dobře známý. I proto je velmi příjemné vidět, že i po tolika letech na scéně si s pódiovou prezentací dávají setsakramentsky záležet. V tomto ohledu u této party opravdu není důvod k obavám. A to koncert ještě ani nezačal. 

Další zajímavou věcí, které byla očividná ještě před začátkem koncertu, bylo národnostní složení publika. Češtinu jsem slyšel prakticky jen u stánků s pivem a párkama. V publiku bylo ohromné množství německých, popřípadě rakouských fanoušků a základy pro sborové zpěvy vyprodaného stadionu byly položeny. Je fascinující s přihlédnutím k faktu, že Rammstein v Německu jen letos hráli už dvanáctkrát, jak ohromnou pozici ve své rodné zemi mají. Kapele je Německo už dlouhá léta malé a i koncerty v okolních zemích a po celé Evropě opanují jejich krajané. Nejen oni vybuchli radostí při prvních tónech nahrané skladby „Music for the Royal Fireworks” od německého barokního skladatele George Friderice Handela, při které muzikanti obsadili svůj trůn.

Úvodní skladbou z továrny Rammstein byla na desce poměrně nevýrazná „Was ich liebe”. Na koncertě však zapůsobila velmi zásadně, jelikož blízké komíny začaly chrlit černý kouř a brzy se celý stadion ponořil do černé deky. Pocit, že se nacházíme v nějakém katastrofickém sci-fi filmu byl rázem umocněn. Vzápětí se však z reproduktorů ozýval drtivý šlágr „Links 2-3-4” a atmosféra na stadionu se výrazně proměnila. Přesto úvodu chyběla dynamika a stabilita. A také tolik vytoužené speciální efekty. K těm se brzy dostaneme. Kapela v prvních desítkách minut střídala nové skladby s těmi staršími a notoricky známými. Přestože nové album každý už znal nazpaměť, mnohem výbušnějších reakcí se dostalo klasikám „Sehnsucht” nebo „Mein Herz Brennt”. Novinky „Tattoo” nebo „Zeig dich” tolik euforie nezpůsobily.

Pak ale přišel první vrchol koncertu. Jedna z nejvýraznějších a aktuálně možná nejdiskutovanější skladba „Puppe” začala s příchodem Tilla Lindemanna, který tlačil obří kovový kočárek. Nasadil si na hlavu kameru a zpíval směrem k "dítěti”. Kočárek během chvíle pohltily plameny a k nebi vyprskly tisíce černých konfet připomínající jednu z egyptských ran. Od této chvíle už speciální efekty hrály výraznou roli. Své herecké schopnosti předváděli po celý koncert i všichni hudebníci, kteří si koncert užívali a nic neodflákli. Samostatnou kategorií byl tradičně klávesák Flake, který hned při druhé skladbě „Links 2-3-4” odstartoval svůj "maraton” na chodícím pásu mezi svými nástroji. Při „Heirate mich” už šlehaly plameny prakticky ze všech stran a přesto se jednalo teprve o slabý odvar toho, co brzy nastalo.

Zmíněné maximální nasazení kapely jen potvrzuje, že jsou po deseti letech studiové neaktivity plní energie a stále chtějí překonávat sami sebe. Stále předvádí to, co na konci 20. let vytvořili a přestože jejich kousky díky internetu každý zná, stále dělají vše poctivě a nepřestávají udivovat. Pocit živého koncertu v případě Rammstein je úžasný zážitek po mnoha stránkách a všechno šlo jako po másle. Výrazně si dali záležet na prvním singlu „Deutschland”, který tradičně budil velmi rozporuplné reakce. Nejprve nám pánové pustili remix od Richarda Kruspeho kdy Kruspe, Flake, Oliver Riedel a Paul Landers předvedli zajímavou choreografii ve svítivých kombinézách. Potom už zahráli tento hudební epos v celé své kráse a jako třešničkou na dortu byl druhý singl „Radio” hned vzápětí.

Klávesák Flake stále působí jako kapelní otloukánek a nejinak tomu bylo i při skladbě „Mein Teil”. Nebohý Flake byl uvězněn v kotli a zpěvák Till Lindemann se ho snažil "ugrilovat” všemožnými způsoby. Plamenomet však "nefungoval” dle představ a tak zkusil plamenomet větší. Nakonec to skončilo u obřího ohňového děla, ale oběti se přesto podařilo uniknout a shodit tyrana z pódia. Takové scénky během koncertů předvádí pouze Rammstein a diváci po celém světě přesně tohle očekávají. Závěr první části patřil asi nejvýraznějšímu hitu „Du Hast”, kde Lindemann představil svoji unikátní kuši, dynamická „Sonne” a melancholická „Ohne Dich”. Po patnácti skladbách pódium utichlo a kapela se odebrala do svých bunkrů. Nikoho však v tu chvíli ani nenapadlo, že by mohlo být po všem.

Po krátké pauze se rozezněly tóny skladby „Engel” a kapela si tento kousek střihla s francouzskou expresivní dvojicí Duo Jatekok, kteří vystoupili jako předskokan. Velmi decentně provedenou píseň odehráli na malém zadním pódiu pouze za doprovodu klavíru. U Rammstein má všechno svůj důvod a za pár minut jsme věděli, co stálo za tímto nápadem. Dalším singlem z nové desky je „Ausländer” (cizinec) a kapela připravila opravdu zajímavou vsuvku, která je zejména v Evropě velmi palčivým tématem. Till Lindemann stál opět na hlavní stagi s nápisem "Willkommen” a všichni ostatní členové kapely k němu na nafukovacích člunech postupně "dopluli”. Po písni „Ausländer” jsme se všichni vrátili na samotný začátek kariéry Rammstein díky „Du Riechst So Gut” a první desítky řad zkropila pěna a bílé konfety při skladbě „Pussy” (důvod si domyslete sami).

Jak na stadion padla tma, německá ikona na úplný závěr zahrála skladby „Rammstein” s Lindemannovým "jetpackem” a plamenomety na kytarách a hitovka „Ich Will”. Ta už byla opravdu úplně poslední a nastala děkovačka a loučení. "Děkuji vám” s perfektní výslovností a vyjádření vděčnosti v několika dalších jazycích byl jen zlomek z jejich odchodu. Po pokorném pokleknutím před bouřícím davem vyjela kapela výtahem na vrchol prostřední věže, která se nacházela jak jinak, než v plamenech. 

Co ke koncertu a kapele dodat na závěr této reportáže? Rammstein nehrají nejdéle na světě, nejsou to nejlepší muzikanti na světě a nejsou to ani nejprodávanější nebo nejpopulárnější umělci. Rammstein je kapela, která před pětadvaceti lety poprvé šokovala svět a stala se legendou díky zapojení (nejen) pyrotechnických efektů do svých koncertů. V roce 2019 tomu stále není jinak a jejich show patří mezi ty vůbec nejzajímavější a nejzábavnější, na které můžete zajít. Skoro se může zdát že hudební stránka věci je v pozadí, ale není tomu tak. Výborný zvuk, skvělé výkony a bezchybný projev zpěváka Lindemanna je téměř už samozřejmostí. U jiných kapel se debatuje o stylu, špatném výkonu nebo laxním přístupu. V případě Rammstein se probírá čím a jak zase pobouřili svět nebo do jakého vosího hnízda se rozhodli kopnout. Rammstein zkrátka nejsou jen hudební kapelou, jsou hlasem a obrazem toho, o čem se svět nechce bavit.

Autor fotografií: Zuzana Němečková