Konečně! Tak by se dal stručně popsat výraz fanoušků, kteří minulý čtvrtek čekali před branami klubu Masters of Rock Café ve Zlíně. Vůbec poprvé k nám totiž přijela nu-metalová ikona P.O.D.. A nejen to. I support v podobě punk rockových Alien Ant Farm a rockových Dead Girls Academy přijel do České republiky úplně poprvé. Ve Zlíně to tedy byl teprve druhý koncert těchto kapel u nás, jelikož mu předcházelo vystoupení v Praze. Pražský i zlínský koncert byl vyprodaný a celková natěšenost z tváří návštěvníků dávala najevo fakt, že ačkoliv P.O.D. už mají nejlepší léta své tvorby patrně za sebou, stále jsou velmi žádaným artiklem. Především v zemi, které se vyhýbali celých 27 let své existence.

Značně nostalgický večírek však začal neslavně. Rocková čtveřice Dead Girls Academy byla jako první kapela večera úplně mimo jak stylově, tak i co se prezentace týče. Kapela, jejíž image by jistě měl velký úspěch někdy před patnácti lety, na mě působila dojmem, že ve zkušebně více času tráví debatováním o vizáži jednotlivých členů, nežli o samotné muzice. Zpěvák Michael Orlando si pódium spletl s amatérským divadelním kroužkem, mladý kytarista si před vyprodaným sálem trénoval svůj "duck face”, baskytarista vypadal, že patří spíše mezi hlavní postavy seriálu Beverly Hills 90210, nežli do rockové kapely a bubeník se schovával za slunečními brýlemi jako velká hvězda. Celé vystoupení bylo velmi estrádní a přestože hudebně nešlo o úplnou tragédii, více pozornosti poutal cirkus na pódiu. No a jejich cover na slavný singl „Girls, Girls, Girls" od Mötley Crüe bych označil přinejmenším za nevhodný.

Výrazné zlepšení přišlo po nástupu Alien Ant Farm. Ovšem ne ve všech směrech. Jestliže Dead Girls Academy měli celý koncert výtečný zvuk, v případě druhé americké party tomu tak nebylo. Veškeré snažení spoluhráčů "kazil” bubeník Mike Cosgrove, jehož nástroj byl bohužel po celou dobu nepřiměřeně hlasitý a kytara Terryho Corsa a zpěv Drydena Mitchella byl velmi upozadněn. Baskytara Tima Peugha pak nebyla slyšet vůbec. Všechno ostatní však bylo daleko lepší. Pokažený dojem ze špatného nazvučení kapela kompenzovala kvalitní pódiovou prezentací a skvělou tvorbou. Mnozí jistě kapelu znají jen díky slavné předělávce, avšak Alien Ant Farm nabízí více. Mnohem více.

Charismatická parta nabídla vystoupení plné vtipu a příjemnou alternativně rockovou hostinu. Potěšující byl i fakt, že kapela vytáhla písně zejména z úvodních desek. Plnoleté "Anthology” a o dva roky mladší příbuzná "Truant” mají v rukávu pecky jako „These Days”, „Movies”, „Attitude” nebo „Wish”, kterou mohou znát hráči Tony Hawk Pro Skater 3. Alien Ant Farm je taková "dospělá” punk rocková parta, jejíž texty pojednávají o životě s jistou nadsázkou, spíše než o divocích večírcích a trapných sexuálních eskapádách. I díky setlistu starších skladeb měl koncert příjemný drajv a dynamiku. Koncert Alien Ant Farm ještě korunovala krátká narozeninová oslava bubeníka Mika Cosgrova, kterému přinesl dort nikdo jiný, než Sonny Sandoval. A ano, nakonec zahráli i ten slavný cover na „Smooth Criminal”.

Kapely se celý večer střídali v rychlém sledu a brzy naplněný sál přivítal samotné P.O.D., kteří koncert odstartovali povedeným singlem „Listening for the Silence” z aktuální desky "Circles”. Od prvních tónů se vrátil fantastický zvuk a ve spojení s dunivým rap metalem američanů se Masters of Rock Café otřásal v základech. Bublající baskytara Traa Danielse byla všudypřítomná, kvílivá kytara Marcose Curiela rozeskákala celý dav a precizní práce Wuva Bernarda za bicími udržovala tempo celé párty. Vzápětí kapela přidala dvě staré skladby „Set if Off” a „Boom”, které metalem "smrdí” daleko více. Zpěvák Sonny Sandoval sice za ty roky přišel o své charakteristické dredy, ale rozhodně v něm zůstala ta metalová nevybouřenost a nespoutaná energie. Kdyby dredy na hlavě stále měl, první řady by byly ve vážném nebezpečí. Po nejstarším kousku „Rock the Party (Off the Hook)” z dvacet let staré desky "The Fundamental Elements of Southtown” však přišlel výrazný útlum. 

Koncert P.O.D. v mých očích nakreslil poměrně zvláštní sinusoidu. Po zmíněných starých deskách a povedeném singlu z té nové se do popředí dostalo právě album "Circles”. Společně s fenomenální deskou "Satellite” z roku 2001 si rozdělili největší porci z čtrnácti-skladbového setlistu, každé album po pěti písních. Po velmi svižném a výbušném začátku následovala série čtyř skladeb z nové desky zakončená podivnou popovou „Always Southern California”. Nechci říct, že skladby „Panic Attack”, „Soundboy Killa” nebo „Rockin’ with the Best” jsou špatné, nicméně už zkrátka postrádají to unikátní syrové spojení rapu (hip hopu, chcete-li) a metalu, které bylo tolik populární na začátku tisíciletí. Jistě, rukopis P.O.D. tam pochopitelně stále je a vím, že i ve starých skladbách se hodně rapuje, ale zkrátka už to není ono. Samozřejmě k novým skladbám ani nemám takový vztah, jelikož s kadencí, s jakou P.O.D. vydávají novou muziku (jen za posledních 6 let vydali čtyři desky), není jednoduché udržet krok a k hudbě či konkrétním skladbám se před patnácti lety tvořilo pouto podstatně snadněji.

Po asi dvacetiminutové hibernaci však opět zavál vítr mého mládí. Patrně nejslavnější hit kapely „Youth of the Nation” nezazněl až jako úplně poslední kousek, jak bývá zvykem. Přišel poměrně náhle, okamžitě vyvolal bouřlivé reakce a vyvolal smršť nostalgie. Kapela vytáhla ještě jednu stařičkou pecku „Southtown” z roku 1999 a poté další dvě nesmrtelné nu-metalové modly „Alive” a „Satellite”. Myslím, že pro mnohé se v těchto momentech plnil sen ze základní školy a celý sál zpíval jako jeden muž, přestože se téměř nedalo dýchat. Myslím, že po téhle divočině by se už drtivá většina spokojeně odebrala domů, ale kapela ještě úplně spokojená nebyla. Jako třešničku na dortu přidala další velmi slavný hit „Will You” z desky "Payable on Death” z roku 2003 a jako extra nášup ještě „On Fire” z sedm let staré "Murdered Love”. Závěr koncertu byl tedy skutečně nářez.

Co k této koňské dávce nostalgie dodat? No, kdyby P.O.D. přijeli někdy třeba v roce 2004, tak s přehledem vyprodají O2 Arénu a šílenství kolem nich by bylo daleko větší. Nevím, co je na tom pravdy, ale dle slov samotného Sonnyho během koncertu promotéři neměli zájem (nebo dostatek financí) a tak se stalo, že P.O.D. přijeli poprvé až po sedmadvaceti letech své existence. Díky tomu prošvihli českou nu-metalovou mánii a ten "wow” moment byl podstatně střídmější. Resp. místo "wow” momentu to byl konečně moment uspokojení. Stačí se jen podívat na pozici jiných nu-metalových ikon, které u nás hrají pravidelně a jejichž popularita neklesá. Na P.O.D. se v tomto ohledu díky jejich absenci na českých pódiích zkrátka asi trochu zapomnělo. To však nic nemění na tom, že zlínský koncert zalepil hlubokou a bolavou díru na srdci. A to jsem ještě ani nezmínil absenci megahitů „Goodbye for Now” nebo „Sleeping Awake”. No a ve finále stejná slova platí i pro Alien Ant Farm. Tak snad ještě jednou někde ve větším?