Nové album YUNGBLUD patří k průměru interpretovy tvorby

Není tomu tak dávno, kdy YUNGBLUD oznámil datum vydání nového stejnojmenného alba. Jak je dobře známo, čas teče jako voda a 2. září 2022 vyšlo do světa zbrusu nové album, které energický mladík z Doncasteru posledních několik měsíců propagoval na všech sociálních sítích jako divý. Co si o tomto novém počinu, jakožto dlouholetá posluchačka Yungbludovy tvorby, myslím? To se dočtete v následující recenzi. 

Pokud jste se již někdy dostali do kontaktu s Yungbludovou hudbou, jistě víte, že téměř celá jeho diskografie se opírá o témata mentálního zdraví, politiky, pohledu starší generace na současnou a nespravedlnost ve světě. Spousta novinářů ho často označovala za drzého fracka, který si nebere servítky a své názory vypouští do světa bez ohledu na okolí. On přitom jen mluví za celou komunitu svých fanoušků, kteří mu své životní příběhy sdělují. Ty se staly inspirací pro spoustu songů, připomeňme si například známou "Mars", která je příběhem sedmnáctileté transgender ženy, jejíž rozhodnutí nebylo akceptováno rodiči. Jedná se zároveň o jednu z nejvlivnějších Yungbludových písní - dala by se označit za pomyslnou hymnu fanouškovské základny Black Hearts Club. 

Ve stejném duchu se nese i nejnovější tvorba. Celé album má 33 minut a obsahuje 12 songů, z nichž čtyři byly vydány ještě před samotným vydáním alba. Jako první, startovací pecku, zvolil Yungblud song "The Funeral", která je z mého pohledu nejsilnější záležitostí alba. Dokáže vás rozproudit, nabudit, a svým chytlavým refrénem, který zní trochu jako směsice The Cure a Davida Bowieho, vlastně perfektně funuguje jako lákadlo k poslechu zbytku alba. Bohužel za několik chvil zjistíte, že v porovnání se zbytkem alba až příliš vyčnívá, a už vás vlastně skoro nemá co překvapit. Za téměř identickou považuji hned následující "Tissues", která jako by snad působila jako spojující most právě mezi úvodní a druhou písní.

Rozhodně se nedá popřít, že se v ní promítá Yungbludova individualita a drzost - a to se počítá. Zdá se, že Yungblud se žánry od vydání alba Weird! neustále experimentuje a vzdává se svého signifikantního hudebního stylu, který jsme mohli slyšet třeba u "Tin Pan Boy", "King Charles", nebo prakticky celého alba "21st Century Liability". Je pochopitelné, že se během let jeho tvorba i fanouškovská základna obměnila, nedokážu však objektivně posoudit, zda ve směru kvality spíše k lepšímu či horšímu.

Aby se ale nenesla celá recenze pouze v negativním duchu, za zmínku stojí rozhodně novinka „The Boy In The Black Dress", která má dle mého názoru potenciál jak po hudební, tak textové stránce. Yungblud v ní vypráví o toxické maskulinitě, které se při vystupování nevyhnul ani on sám. Neustálé nepsané společenské konvence, které striktně přisuzují konkrétní vlastnosti konkrétnímu genderu, jsou jedním z témat, proti kterým Yungblud aktivně bojuje. Za sebe mohu ještě doporučit „Sweet Heroine" – jedná se o nejklidnější song celého alba s příjemnou, pianem doprovázenou, melodií. Ač ale hudba i název znějí „sladce", text písně vás velmi rychle vyvede z omylu.

I need something to sew me up by the seams again." 

- Sweet Heroine, Yungblud (2022) - 

Zvyknout si na Yungbludův styl po roce 2019 bylo samo o sobě složité. Někteří z nestále doufají, že se na budoucím albu ještě něco podobného objeví. Toto album je totiž mixem žánrů, se kterými již interpret experimentoval. Na tom samozřejmě není nic špatného, nicméně stejně znějící drumbeat v každé druhé písničce nepovažuji za nejchytřejší krok. Zapadne v něm individualita písniček, které jinak rozhodně špatné nejsou. Vypadá ale, že Yungblud je se svou momentální tvorbou naprosto spokojený a dle jeho slov nejlépe vyjadřuje jeho pocity a osobnost. A o tom to je, přátelé. 

Tak mu s finálním hodnocením 5/10 bodů posíláme hodně štěstí na nadcházející „Yungblud - The World Tour", během které se bohužel v Praze nezastaví. Tak třeba příště, u dalšího alba, a možná i ve větší venue.