„Ne všechno, co uděláte, je hodno zvěčnění,“ přiznává Jiří Tichota.

Pan doktor Jiří Tichota letos slaví pětaosmdesátku! Poté, co Spirituál kvintet odehrál loni na podzim své poslední koncerty, má spoluzakladatel legendárního souboru čas i na svá muzikologická bádání a poslech hudby všeho druhu. A taky na třídění nahrávek SK. Milou připomínkou umění kapely je kompilace Zpívat se nepřestane – To nejlepší, která vyšla k Tichotovým narozeninám. Kytaru či loutnu ovšem zapálený muzikant na hřebík nepověsil – však ho tyto nástroje provázejí celý život. Ve Spirituál kvintetu už je ale nerozezní. Nejen o tom jsme si povídali v našem rozhovoru.

Jiří Tichota: „Spirituál kvintet je spojen s mým mládím, a na takové časy se vzpomíná s určitou nostalgií. Trošku se mi po kapele stýská. Ne že bych toužil pořád něco organizovat nebo obden někam jezdit tři, čtyři hodiny, v sobotu, v neděli, ve svátek svých dětí… Po tomhle se mi nestýská. Stýská se nám ale, myslím všem, po tom, co jsme prožili. Vždycky jsme měli komu zpívat a lidi na nás byli po celou tu dobu moc hodní a milí, to beru jako dar.  Navíc jsme byli parta kamarádů, byla legrace, užívali jsme si to. Nikdy jsme se vzájemně nesoudili a nenapadali. To jsou věci, na které se vzpomíná pěkně, takže ukončení naší koncertní činnosti mi trošku líto je. Ale užívali jsme si to šedesát let! Vůbec mi tedy nevadí, že dnes už nepraktikuji; když se mi zasteskne, můžu si většinu našich písniček přehrát – ať už z nahrávek nebo z videí, a to považuji za velké štěstí."

JT: „Dnes poslouchám hlavně vážnou muziku, ale občas se mi to stane. Když jsem pracovně u počítače, kde mám uloženou všechnu naši produkci, sem tam si něco vyberu, poslouchám, a stane se, že si řeknu: tohle je pěkné, ale tohle bych na album nedával. Ne všechno je hodno záznamu a zvěčnění na zvukovém nosiči."

JT: „Bylo to elpíčko a jmenovalo se Písničky z roku raz dva. Měli jsme tehdy velké debaty s Dušanem Vančurou, který byl přesvědčen, že naší cestou jsou spirituály. Sám si založil kapelu Antikvartet, která se v první verzi neuchytila, a ta zpívala jenom spirituály. Když přišel k nám a já jsem mu řekl, že budeme natáčet renesanci, nezdálo se mu to. Stejně se mu o mnoho let později, když jsme jeli poprvé do Ameriky, nezdálo, že jsme tam vezli národní obrození a české písničky, a jen na ukázku nějaký ten spirituál, aby se Američané pobavili. Dušan se cítil zhrzený, říkal, že jsme v zemi původu spirituálu mohli předvést, jak ho děláme my. Pravda, Amerika je země původu spirituálu, ale kritiky jsme měli skvělé právě na ten smíšený repertoár, který jsme tam hráli."

JT: „Moje loutnové nahrávky vznikaly v době, kdy u nás ještě jiné nebyly, byl jsem první, kdo v Československu klasickou loutnu nahrával. Ale to není žádná velká zásluha. Dneska se klasické kytaře ani loutně moc věnovat nemohu, je mi pětaosmdesát a ruce mám mnohem méně poslušné než před časem. Jeden prst mám dokonce úplně nehybný. Hraje se mi tedy trošku hůř, než se mi hrávalo. Přesto teď zvažuji jednu koncertní nabídku, o které ale ještě nechci mluvit konkrétně. A k poslechu se vracím rád."

JT: „Nostalgii cítím. Teď, když jsem viděl naše nové elpíčko, tu velkou plochu a nádheru obrázků na ní, tak vidím, o co hudební nosiče změnou formátu výtvarně přišly. Tady vedle máte cédéčko, rozdíl je patrný. Přesto – mít sto nosičů na patnácticentimetrové poličce je něco jiného než mít sto elpíček, která zaberou půl skříně. To jsou výhody praktické. Jinak se mi ale oba nosiče spojují ve stejném poslání: udržují něco, co si dřív lidé neuměli představit, totiž zapsaný zvuk živé hudby. To dřív vůbec nemohlo přijít lidem na mysl. Dneska jsme na to tak zvyklí, že se hádáme, jestli je lepší nosič s velkým nebo malým obrázkem. Co by asi za takovou možnost dali lidé v době renesance, kdy byla všude spousta pěkné muziky, kdy lidé považovali hudbu za jeden z nejlepších způsobů společenské zábavy, a také ji všude pěstovali? Co by bylo zachováno za krásy, kdyby už tenkrát existovaly nahrávky! Buďme za ně vděční."

JT: „Po našich jsem měl gramofon s klikou, na něm jsem si přehrával šelakové desky rodičů z první republiky – otcovy operní árie a maminčinu populární hudbu, což byly většinou sentimentální a trampské písně. Trampské písničky se tehdy nahrávaly většinou ve formě tanga, což se později vytratilo. Na šelacích jsem si postupně budoval vlastní sbírku, miloval jsem hudbu Ježka, Voskovce a Wericha, i vážnou muziku. No a když jsem už jsem měl velkou sbírku, objevilo se elpíčko, což chtělo jiný přístroj a jiné nahrávky, tak jsem si to všechno pořídil. Později se objevilo cédéčko, což zase chtělo jiný přístroj a jiné nahrávky. U mě doma tedy najdete všechny tyto přístroje a nosiče. Jakoukoliv desku si tak můžu kdykoliv pustit."

JT: (smích) „To je pravda, ale to bylo na jedno, dvě přehrání. Deska na pohlednici byla šelaková, a když se přehrávala těžkou přenoskou s jehlou, brzy se zničila. Pohlednici se Spirituál kvintetem mám nicméně doma na památku. Byla na ni písnička Irene, good night, kterou jsme později zpívali i česky."

JT: (smích) „Vidíte, to jsem si ani nespojil. Pan Deniš ze Supraphonu mi řekl, že v nejlepším případě se na dvě elpíčka vejde osmdesát pět minut, abych tedy vybral písničky v této celkové stopáži. Že to bude pětaosmdesát minut k mým pětaosmdesátinám, to mě nenapadlo."

JT: „Řídil jsem se přáním Supraphonu, který chtěl to nejlepší. Já sám bych to takhle nekoncipoval, u umění se dá těžko o něčem prohlásit, že je to nejlepší. A to mluvím o našich obyčejných písních. Každý z našich členů by asi vybral něco jiného, ať už za sebe nebo za celkový dojem. Na naše nové album jsem tedy vybral písně, které prezentují jednak jednotlivé umělce v jejich mimořádných výkonech, jednak písničky, které se povedly – ať už textově nebo třeba aranžérsky."

JT: „Tak to tehdy chodilo. Dneska si žádná kapela neumí představit, že by hrála dvanáct let, a teprve vydala desku. V současnosti cédéčkem začínají i skupiny, o kterých ještě nikdo nic neví. Další nahrávky mají na youtube a dalších sítích. To tehdy takhle nebylo. My jsme se k prvnímu albu museli propracovat, a myslím, že v tom bylo i něco dobrého. Ne v režimním přístupu, ale v tom, že umělec by měl získat nějaké zkušenosti a s nimi i pocit, že ne všechno, co uděláte, stojí za to, aby bylo zvěčněno. O tom už jsem ostatně mluvil."

JT: „Není, a to nás mrzí. My jsme o téhle akci do poslední vteřiny nevěděli, najednou přišel nějaký pán a razil prezidentům cestu na pódium. Byli jsme překvapení a samozřejmě potěšení. O to víc nám je líto, a připadá nám skoro neuvěřitelné, že v záznamech České televize tahle situace vůbec není zachycena, i když tam televize byla a točila. Jak s námi páni prezidenti zpívají, se nedochovalo na žádném záznamu naší ani zahraniční televize. Je jasné, že to bylo úmyslné. Existuje totiž dokument nazvaný Jednou budem dál, ten ukazuje pány prezidenty, jak odcházejí z pódia, ale to vlastní zpívání tam zařazeno není. Škoda. Rok před tím jsme zpívali z balkónu Melantrichu, to také naší televizí zachyceno není, bylo to 23. listopadu a tehdy Československá televize na Václavském náměstí ještě netočila. Událost ale natočila švýcarská televize, a k jejímu záznamu jsme se dostali. Zařadili jsme ho i na naše DVD. Ovšem záznam, jak zpíváme s pány prezidenty, nemáme."

JT: „Byla to satisfakce, a jak jsem řekl, nečekaná. Tehdy, v tom roce 1970 nebo 1971, jsme měli potíže nejen my a Bohdan, ale i studenti, kteří naše vystoupení organizovali. Že si něco odskáčete vy sami, to přežijete. Mnohem horší je, když je kvůli vám postižen někdo jiný, to začnete zvažovat, jestli víc neškodíte, než že byste přinášel užitek. Podobné pocity měl i Bohdan Mikolášek, papaláši totiž navíc vyhodili ze školy i holku, se kterou chodil. Bohdana máme moc rádi, je to velmi opravdový člověk. Je nám trošku líto, že se dneska vídáme dost málo – on totiž žije Švýcarsku. Doufám ale, a mluvím za sebe a svou rodinu, že to ještě všechno neskončilo. Bohdan a jeho paní vlastní objekt v jižní Evropě, a pořád nás tam zvou. Třeba k tomu ještě dojde."

JT: „Ta možnost tu je, ale žádné nezvratitelné důkazy pro to nemám. Antonín Liehmann byl zlonický učitel a jak to bývá, učitelé byli taky kantoři na kůru, obstarávali hudbu. Antonín Dvořák byl jeho žáček. Příbuzných Antonína Liehmanna nás je celá skupina, patří sem i moje, řekněme, sestřenka, slavná koncertní harfenistka Kateřina Englichová, a občas se scházíme. Ten můj prapradědeček byl také skladatel, to, co se po něm dochovalo je spíš spotřební muzika, drobnosti dobové užitné hudby, kvadrilky, valčíky, pochody a tak. A vedle toho existuje celá Mše d moll složená na opravdu vysoké úrovni. Jeho ostatní skladby jsou běžné úrovně, ničím nenaznačují, že by byl Liehmann autorem schopným napsat takové dílo, jako je zhudebněná mše – ale dokázal to! Mše je to moc hezká, Supraphon ji dokonce natočil. Je tu tedy takový zvláštní schod v úrovni. Tak mě jenom napadlo, že mu možná Antonín Dvořák trošku s tou prací pomáhal. Každopádně ho zvěčnil i s jeho dcerou Terinkou v opeře Jakobín. Ten kantor, který zpívá Ta serenáda se mi podařila – to je ve vzpomínkách Antonína Dvořáka můj prapradědeček."

JT: „Že bychom se chodili do divadla dívat na naši rodinu nebo poslouchali Jakobína častěji, protože je v ní část naší rodiny, to tedy určitě ne."

Foto: archiv SK, Lukáš Kadeřábek