Mötley Crüe po čtrnácti letech zněli Prahou. Fanoušky vzali na cestu časem

Legendy amerického glam metalu Mötley Crüe se poprvé od roku 2009 vrátili do Česka v rámci svého The World Tour, prvního turné od rozpadu kapely v roce 2015 a jejímu opětovnému návratu o tři roky později. Loni kapela objela Spojené státy, letos objíždí Evropu v doprovodu co-headlinerů Def Leppard. V Praze se obě kapely ukázaly pod záštitou jednodenního festivalu Prague Rocks v areálu letiště Letňany.

K ústřední dvojici tahounů se na obřím pódiu měly speciálně u nás přidat ještě další tři kapely. Bohužel původně avizovaní australští rockeři Wolfmother, na které se mnoho účastníků těšilo, na poslední chvíli účast zrušilo a ráno v den konání akce oznámilo, že koncert v Praze a následný koncert v Německu nestihne. To poněkud pošramotilo i harmonogram, který se už nestačil takhle na poslední chvíli příliš upravit – brány areálu se tedy otevřely podle původního plánu ve dvě hodiny odpoledne, přičemž vystoupení první předkapely se o hodinu posunulo, aby nevznikla zbytečná mezera mezi jednotlivými sety.

Začínající Eclipse si vedli velmi dobře. Švédská metalová kapela u nás před rokem jako support My Chemical Romance, a i tentokrát předvedla velmi dobrou show. Eclipse jsou energičtí a jejich chytlavé songy jako The Downfall Of Eden, Never Look Back nebo one hit wonder Viva La Victoria mají šťávu. Škoda, že trpěli klasickou kletbou předkapel, jakou je malé publikum – alespoň na poměry takhle velké akce. Většina účastníků (i vzhledem k brzkému začátku ve všední den) buď ještě nedorazila, nebo čekala na větší kapely na trávnících u stánků s občerstvením. Na obrovské stagei bez jakýchkoli efektů či reflektorů působila skupina poněkud ztraceně a na molo do davu se kromě závěrečné děkovačky s poklonou nevydávala – bylo zjevné, že na pódia této velikosti nejsou tak úplně zvyklí. Jinak byl ale jejich výbušný masový rock sympatický a ve vlahém červnovém odpoledni se příjemně poslouchal.

Milovaná i nenáviděná skupina Kabát, jediný český interpret dne, se na přiděleném prostoru zjevně cítila mnohem jistější v kramflecích. Kapele to naživo i po letech dobře hraje, a přestože hudebně se pohybuje v průměru, srší překvapivou energií a nenudí. Výřečný zpěvák Josef Vojtek výborně komunikuje s publikem a ti, kterým vyhovuje styl „jsme vaši kámoši z hospody", jsou spokojení. Bohužel zůstává pravdou, že oproti žánrové konkurenci nejen že jejich texty nenabízejí žádnou přidanou hodnotu, ale místy působí vyloženě slaboduše – dav skandující stále dokola spolu s kapelou „tequilla bum" na nefanouška opravdu dobře nezapůsobí. To v kombinaci s vypalovačkami známými z vesnických tancovaček a zbytečně nekorektními narážkami během „pokeců s publikem" nastolí atmosféru kulturáku v Horní Dolní nejspíš i v Maddison Square Garden. Publikum se tedy během setu Kabátů rozdělilo na dva tábory – oddaní posluchači, taťkové s pivem a všeobecně všichni přes padesát vytvořili malý dav okolo podia, kde kapelu hlasitě podporovali a skandovali známé kousky Pohoda, Rumcajs Miloval Manku, Malá Dáma, Nesmrtelná Teta nebo Go Satane Go. Druhá skupina, tvořená především mladšími generacemi a cizinci, se rozprostřela mezi stánky s občerstvením a na prvně jmenovaných byla vidět úleva, že zahraniční návštěvníci českým legendám nerozumí ani slovo.

Se zapadajícím sluncem ale dav okolo podia začínal pomalu houstnout, a na obrazovkách po straně podia se objevil odpočet slibující brzký příchod britských hvězd Def Leppard. Ti se s úderem sedmé zjevili na podiu a započali hodinu a půl trvající set. Fanoušci si zatrsali na nejen na hit Pour Some Sugar On Me, ale také Rock Of Ages, Bringin‘ On The Hearbreak, Love Bites, Let’s Get Rocked nebo částečně akustickou This Guitar. Kapela se zjevně u nás cítila jako doma, asi proto, že u nás hraje tak často. Zpěvák Joe Elliot si chválil Českou republiku, bubeník Rick Allen se dočkal sóla na bicí, které bylo o to obdivuhodnější, že ho zvládl pouze s jednou rukou – o levačku přišel při autonehodě v roce 1985 a od té doby si vypomáhá pedály, na které v Praze hrál bosýma nohama. K reflektorům všeho druhu, kterých se dočkal už Kabát, a obrazovkám po stranách, přibyly ještě tři další obrazovky za stageí. Ty Def Leppard využili k promítání povedených animací, krásně vynikly třeba kulisy zábavního parku. Postranní obrazovky zase velmi šikovně snímaly dění na pódiu a detailně ho předváděly i fanouškům, kteří sledovali koncert z větší vzdálenosti. Def Leppard byli profesionální a přesní, přesto jejich koncert působil poněkud chladně a stejně takové se zdálo být i publikum – poloprázdný prostor ne a ne ožít. Dav se pohyboval jen mírně a příliš hlasitě se neprojevoval. Zdálo se, že všichni šetří síly na vystoupení zmrtvýchvstalých Mötley Crüe.

A o deváté hodině večerní se tisíce fanoušků konečně dočkají. Devadesátiminutovou show zahajuje „televizní zpravodajství" a pak se na pódiu vyzdobeném obřími černými ostny objevuje čtveřice, na kterou všichni čekali. Mötley Crüe se hned na začátek vytasí s pěkně odvázanými kousky Wild Side, Shout At The Devil či Too Fast To Love. A hity pokračují jako na běžícím pásu: Don’t Go Away Mad (Just Go Away), Saints Of Los Angeles, Live Wire, Looks That Kill…Dojde i na zmínku poměrně nového, známého filmu o historii kapely The Dirt, z něhož zazní stejnojmenný song. V originále na něm hostuje Machine Gun Kelly, na pražském koncertu se objeví pouze na obrazovkách. Následuje kytarové sólo kytaristy Johna 5, který se ke kapele přidal teprve letos – poté, co původní kytarista Mötley Crüe Mick Mars oznámil svůj odchod do důchodu a kapelu zažaloval. Zazní i mix cover verzí na známé rockové songy – Anarchy In The U.K. od Sex Pistols, Blitzkrieg Bop od Ramones či Helter Skelter od The Beatles.

Každý z původních členů kapely dostane prostor promluvit k davu. Frontman Vince Neil a basák Nikki Sixx neopomenou fanouškům připomenout, jak jsou rádi, že jsou zpátky a můžou pro ně hrát, bubeník Tommy Lee, věrný své reputaci (jež čítá obnažování na koncertech i sociálních sítích a povzbuzování publika k hromadnému svlékání) vyzval fanynky k vysvlečení triček a podprsenek – žádných prsou se sice nedočká, ale několik odvážnějších ukáže alespoň podprsenku. Tommy se na molu zdržel, aby zde mohl na klavír odehrát jímavou skladbu Home Sweet Home, po celý koncert se jinak zběsile šklebil za bicí soustavou. Největší pozornosti se z celé kapely ale těšil proslulý Nikki Sixx, který si svou roli rockové ikony dobře uvědomoval a s fanoušky pravidelně komunikoval – třeba aby uvedl do kapely nového kytaristu, vynesl do davu velkou českou vlajku, kterou věnoval fanouškům, nebo pozval na stage jednu z mladých fanynek, aby se s ním mohla vyfotit.

Koncert končil dalšími slavnými kousky Dr. Feelgood a Same Ol‘ Situation (S.O.S.) a protože na přídavky se tu nehrálo, navazovala na ně rovnou i trojice závěrečných pecek Girls, Girls, Girls, Primal Scream a snad úplně nejslavnějí Kickstart My Heart. Kapela se loučila trojitým výstřelem z kytary a baskytary a pak už se loučila s jásajícím publikem, odhazujíc kolem sebe mikrofon a kelímky s pitím.

Divočina, jakou byli Mötley Crüe dříve během svých koncertů proslulí, se tedy nekonala a pódiová prezentace se omezila na divoce sestříhané záběry kapely, fotky a videa z dob jejich největší slávy a pěkné animace, které s postupem večera získávaly čím dál tím futurističtější vzhled. Stage doplňovaly dvě spoře oděné sexy tanečnice (a soudě podle kreací, které předváděly, i gymnastky), které zároveň plnily funkci backing vokalistek a pomocnic. Ty se se začátkem Girls, Girls, Girls objevily v oblecích svůdných robotek a dvě další robotky v nadlidské velikosti vyrostly i ze samotného podia. Jinak ale Mötley Crüe sázeli na staré dobré časy a svým projevem navazovali na osmdesátá a devadesátá léta, kdy kapela razila životní styl sex, drogy a rock’n’roll. Čtveřice se leskla černou kůží a zářila ostny, flitry a třpytkami, v jednu chvíli dokonce i baskytarou. Nechybělo potrhané a rozevláté oblečení, natupírované účesy, černé a rudé šátky, oční linky a pomalované tváře. I když se žádná velká podívaná a ani žádné velké utržení ze řetězu nekonalo, a bylo sporné, zda kapela použila nebo nepoužila playback, byl koncert Mötley Crüe nostalgickou jízdou do dob, kdy heavy metal vládl světu a rockeři byli uctíváni podobně jako dnes influenceři, modelky či youtubeři. Večer byl plný starých dobrých hitů, které v hustém davu zpíval nejeden hlas spolu s kapelou a už jen vidět tyto legendy na vlastní oči bylo zážitkem samo o sobě.

Pochvalu si zaslouží i pořadatelé – přestože pravidelně sklízejí od hudebních fanoušků čočku (tentokrát konktrétně kvůli ceně vstupenek a náhlému zrušení vystoupení Wolfmother), akce byla výborně zorganizovaná, i když u obří akce tohoto formátu je oříšek zabránit zádrhelům. Vstup do areálu byl po otevření vchodů rychlý a bez front, oddělené vstupy pro jednotlivé druhy vstupenek usnadnily přístup do sekcí a orientaci na místě, zajištěn byl dostatek stánků s merchem a velký výběr kiosků s občerstvením, nikde se netvořili fronty ani nedocházelo ke konfliktům a systém placení pomocí náramků byl jednoduchý a rychlý.

S festivalovým dnem na Prague Rocks, završeným vystoupením Mötley Crüe, jsme tedy úspěšně zahájili sezónu letních festivalů. Snad bude každý její den stejně příjemný, jako byl druhý červen v Letňanech!