Mighty Sounds 2018 - Den třetí

Třetí den festivalu Mighty Sounds byl pro mě nejbohatší zejména co se ochutnávek týče. Už krátce po třetí hodině odpolední uváděla program na Mighty Stage celtic punková parta The Mahones z Kanady. Tahle skupina je na světě již téměř 30 let a ve svém žánru jí patří status legendy, jelikož vznikli dlouho předtím než jejich slavnější kolegové, kupříkladu The Rumjacks. The Mahones se však nikdy tolik neprosadili mimo Severní Ameriku a jejich jméno tedy nezní tak zajímavě. Nicméně zajímavě zněla jejich muzika, která sází hodně na akordeon v podání Katie McConnell, dudy od Scruffyho Wallace a píšťalku zpěváka Michaela O’Gradyho. Obecně jsou The Mahones podstatně klidnější a v jejich tvorbě na plné čáře vyhrává folk nad punkem. Velmi příjemná folková atmosféra bohužel příliš nekorespondovala s rozpáleným odpoledním sluníčkem a po několika písních včetně skvělé „Drunken Lazy Bastard” (ke které mimochodem kapela natočila klip v pivovaru v Českých Budějovicích) jsme se odebrali do stinné chill zóny.

Trochu toho, trochu onoho

Tam se pomalu připravoval přímý přenos finále fotbalového mistrovství světa a tak jsme po chvíli oddechu uvolnili místo fotbalovým fanouškům. V podobném duchu festivalový program pokračoval s tuzemskými znovu zrozenými Pipes & Pints. Upřímně jsem jim na chuť nikdy nepřišel ač celtic punk jako žánr mám velmi v oblibě. Hudebně klasický folk lehce říznutý street punkem není vůbec špatný a zní velmi pohodově, podobně jako v případě The Mahones. To se však změní, když se přidají zpěvy. Ať už se jedná o vokální výraz frontmana Travise nebo všech ostatních muzikantů, zkrátka to k té hudbě neladí. Hlas je až příliš agresivní a zní, jako když štamgasti nadávají na rozhodčího při nedalekém fotbalovém zápasu. Přeji této kapele všechny úspěchy na světě, ale já osobně na jejich koncertech budu nadále chybět.

Moje nálada se však výrazně zlepšila při následující kapele na Monster Stage. Když původně zrušený koncert Hatebreed nahradili kanadští Cancer Bats, změnilo se zklamání v nadšení. Tato čtveřice pro mě patří mezi ty nejlepší hardcorové kapely vůbec a jsem rád, že se na ně konečně podívám i naživo. Bohužel hráli na pódiu ve velkokapacitním stanu, což trochu ubralo na kvalitě zvuku, ale na druhou stranu se vytvořila komornější atmosféra. V úvodu koncertu jsem měl pocit, že snad na pódiu s mikrofonem v ruce nepobíhá Liam Cormier, ale jeho hlasový projev mě přesvědčil, že jsem nepropásl takto zásadní změnu. Pánové předvedli naprosto brutální energickou show, že se během prvních pár minut zpotil i samotný stan a přestože nebylo úplně narváno, Cancer Bats si show pochvalovali. Upřímně mě trochu mrzí, že tato skvělá kapela není trochu víc oceňována tady v Evropě, ale zatím k nám stále jezdí, což je samozřejmě skvělé. Parta má na kontě novou desku „The Spark That Moves”, z nichž zahráli výborné věci „Gatekeeper” nebo „Brightest Day”, ale spoustu času věnovali i starým známým peckám. Stanem otřásly „R.A.T.S.”, „Road Sick”, „Bricks and Mortar” a dokonce zahráli i skvělou předělávku „Sabotage” od Beastie Boys. Cancer Bats mě nabili energií na zbytek dne a jsem moc rád, že si díky Mighty Sounds konečně mohu udělat u jejich jména fajfku. Skvělá záležitost.

Podvečerní program se zejména styly netrefil do mého hledáčku a tak se otevřel prostor pro závěrečný odpočinek před večerním finále. Ani punkově orientovaní ostrované Booze & Glory mě nezaujali jak hudebně, tak především díky skinheadské politické kultuře.

Především punkový a hardcorový večer jsem začal předkrmem v podobě italské ska party Talco. Fanouškem ska určitě nejsem, nicméně na Mighty Sounds se těžko hledá „čistokrevná” kapela a i Talco jsou říznutí punkem a dokonce i latino muzikou. Žánr, který bychom spíše hledali ve Španělsku nebo Jižní Americe ovládají italové skvěle. Kromě poměrně exoticky znějící italštiny (ač to může znít absurdně) mě zaujal i velmi příjemný hlas Tomasa De Mattia. Celá kapela byla plná energie a typickým jižanským temperamentem dokázali rozhýbat velmi početný dav. Konečný dojem z krátké a svěží zastávky byl velmi pozitivní.

Hardcore v mnoha různých podobách

Hlavnímu pódiu jsem se však ještě na nějakou dobu vyhýbal a zamířil jsem na Jameson Stage. Před velmi řídkým obecenstvem se tam chystali kluci z The Truth Is Out There. Klubová stálice tuzemské scény si na Mighty odbyli premiéru a zároveň i derniéru celé letní sezóny a dle slov frontmana Hanziho aktuálně probíhají práce na nové desce. Dav se před Jameson Stage tvořil velmi pomalu a nezúčastněně, přestože skupina opět dala do svého koncertu vše, co bylo v jejich silách. Reakce publika však byly poměrně líné a celkové přijetí bylo takové vlažné. Do toho se přidaly i technické problémy, kdy Hanzimu vypadl zvuk během úderné „Lizard Skin” a i kytarista s bubeníkem měli drobné trable. Během koncertu proběhl jen malý circle pit asi o pěti zúčastněných, při závěrečné skladbě „A Man Of His Word” si pár lidí poskočilo, ale nejednalo se o nic divokého. Tedy ne pod pódiem, na pódiu se kluci snažili, ale asi na své první vystoupení na Mighty Sounds nebudou vzpomínat v superlativech. Doufám, že se brzy uvidíme v klubu pánové.

Bohužel prakticky současně s koncertem The Truth Is Out There probíhala show amerických hardcorových A Wilhelm Scream, na které jsem měl také zálusk. Melodický mix mezi hardcorem a punk rockem zněl z Monster Stage ještě asi 10 minut a já si jen zasteskl, že člověk nemůže být na dvou místech zároveň. Každopádně si určitě tuhle partičku zapamatuji a snad se někdy v budoucnu potkáme za lepších podmínek.

Nadešel čas vyrazit na hlavní Mighty Stage, kde se schylovalo k hardcorovým Sick of it All. Parta založená už v roce 1986 mají na kontě 11 desek, přičemž ta poslední „The Last Act of Defiance" znamenala famózní úspěch v podobě 18. místa v prestižním žebříčku nejpopulárnějších desek Billboard. Nutno dodat, že metalová a hardcorová alba se tam neobjevují prakticky vůbec. Drtivý hardcore pod taktovkou bratrů Loua a Peta Kollerových patří mezi legendy svého žánru a jejich popularita se odrážela i v početném publiku jen pár hodin před koncem festivalu. Pánové ukázali, že ani po více než třiceti letech toho nemají plné zuby a nabídli nám průřez celou svou diskografií, přičemž překvapivě spoustu písní zahráli z debutové desky „Blood, Sweat and No Tears" z roku 1989. Kromě vůbec prvních písní, které kapela napsala, zazněly samozřejmě i známé šlágry jako „Take the Night Off”, „My Life”, „Step Down”, „Built to Last” nebo jedna z nejnovějších „Road Less Traveled”. Koncert měl šťávu, energii a předal jasnou zprávu, že u Sick Of It All je stále ještě s hardcorem vše v pořádku.

Před samotným zlatým hřebem večera jsem si ještě na minutku odskočil k vedlejšímu Monster Stage na žánrově prakticky stejnou podívanou s názvem The Bronx. Hardcore punková kapela z Kalifornie tady zakončovala své dlouhé Evropské turné a velkokapacitní stan praskal ve švech. Není pochyb, že premiéra The Bronx na festivalu se povedla na jedničku a jejich syrový, špinavý a naštvaný hardcore lákal i mě.

Udělejte si všichni nového kámoše

Já však dal přednost závěrečné show na hlavním pódiu, kde vystoupili Američtí Anti-Flag. Kultovní punk rocková kapela se na Mighty Sounds představila už potřetí a letošní ročník celý zakončovala. I Anti-Flag ukončili své evropské turné u nás, ale rozhodně se nejednalo o odfláknutý koncert. Právě naopak. Pánové začali pořádně od podlahy několika rychlými punkovými věcmi „Cities Burn”, „Press Corpse” nebo „Fuck Police Brutality” a zprvu bylo potřeba se aklimatizovat na velmi ostrý zvuk kytar, které byly možná až moc nahlas. Ani Justin Sane ani Chris Barker nebyli v té punkové vřavě moc dobře slyšet. Až při přechodu do těch punk rockových vod přes „Turncoat”, „Trouble Follows Me” nebo „All of the Poison, All of the Pain” se to zlepšilo a hlasitá párty pokračovala. Přestože kapela stihla celých 18 skladeb, během koncertu se, jak je jejich zvykem, nevyhnuli politickým a aktivistickým proslovům. Zejména kytarista a zpěvák Chris Baker se do toho vložil s vervou a během celého setu snad třikrát poukázal na všemožné náboženské, národnostní a rasové témata. Velmi rozhořčeně upozorňoval na všemožné politické nepokoje, Amerického prezidenta a různé sociální problémy. Samozřejmě, tohle jsou Anti-Flag a tohle oni na koncertech dělají. Je fajn, když na to občas někdo upozorní, i když všichni víme že jsou to nesmyslné věci a všichni víme, že je to špatně. Je dobře, že si za tím vším kapela celou svou kariéru stojí, ale nemusím to poslouchat třikrát do hodiny, když jdu na koncert. Ostatně všechny jejich písně se těchto témat dotýkají a každý, kdo je schopen si texty přeložit jejich poselství obdrží. Když pomineme jejich politickou náturu, předvedli Anti-Flag skvělou energickou show. Všichni běhali po pódiu jako šílení včetně zpěváka Justina Sanea, který v den koncertu oslavil pětatřicáté narozeniny. Mighty Sounds mu popřálo všechno nejlepší a jako dárek jsme dostali „1 Trillion Dollar$”. Samozřejmě v podobě písně. Závěr koncertu patřil kultovní „This is the End (For You My Friend)” a skvělé skočné „The American Attraction”. Jak možná vyplývá, pánové jsou velmi vstřícní směrem k fanouškům. Podněcují nás k tomu, abychom si během koncertu našli nového přítele rovnou v publiku, podněcují nás k tomu přestat se nemít rádi a přijímat lidi takové, jací jsou. Dočkali jsme se i přídavku v podobě punkového coveru od The Clash „Should I Stay or Should I Go”, řízných „Die for the Government” a „Drink Drunk Punk” a úplně poslední „Brandenburg Gate”. Bubeník Pat Thetic se při poslední části rozhodl podívat mezi diváky přímo do kotle a přestěhoval si tam i svoje bicí nástroje. Koncert Anti-Flag skončil stejně náhle jako začal a čtrnáctý ročník festivalu Mighty Sounds byl minulostí.

Na úplný závěr programu na Mighty Stage si vzal slovo jeden z organizátorů celé akce, poděkoval všem za účast, připomněl, že příští rok se uspořádá už 15. ročník tohoto skvělého festivalu a vyjádřil přání, abychom se zde všichni zase v polovině července sešli. Mighty Sounds možná nepatří mezi ty úplně největší akce u nás, ale svou atmosférou, náladou a především společnou snahou semknout podobně smýšlející lidi dohromady, patří mezi ty nejlepší akce, na které můžete každé léto vyrazit. I já budu rozhodně velmi vážně uvažovat o návratu v roce 2019. Zdroj fotografií: Oficiální facebooková stránka Mighty Sounds, autor: Vojta Florián