Mighty Sounds 2015: Vedro, krev, pot a slzy

V Táboře není punk mrtvý

Mezi obrovskou nabídkou letních festivalů u nás nenalezneme mnoho takových, které by se striktně zaměřovali pouze na několik spolu spjatých žánrů. Festival Mighty Sounds je čistě žánrovým festivalem už 11 let a skutečně mezi potvrzenými kapelami není formace, která by nebyla ovlivněna punkem, hardcorem, reggae nebo ska. Právě na tyto žánry se Mighty Sounds zaměřuje. Zejména první dva zmiňované styly patří mezi moje oblíbené a každoročně mě nabídka Mighty Sounds něčím zaujme. Bohužel termínově se vždy kryje s festivalem Rock For People, na který skutečně nedám dopustit. Tento festival se však letos rozrostl na dva samostatné hudební svátky a jelikož jsem tradičně zvolil to hradecké vydání, které bylo letos už v červnu, otevřela se možnost vyrazit do Tábora. A s potvrzenými hvězdami jako Enter Shikari, Architects, Terror, Funeral For A Friend, Red Fang, Sick of it All, Protoje, Defeater, Ignite a dalšími nešlo odolat.

Brány festivalu se otevřely už v pátek odpoledne, naše premiérová účast byla však zahájena až před devátou hodinou večerní. Bohužel jsme už nestihli skvělé Ignite, ale nemohli jsme si přát lepší hudební kulisu při ubytovávání se. Legendární hardcore smečka Sick Of It All zrovna dokončovala svůj živelný set a aplaudoval jim adekvátně početný dav fanoušků.

Po následném prozkoumání areálu jsme se usadili u britských pankáčů Cockney Rejects. Jejich syrový styl a prkenný londýnský přízvuk sklidil úspěch opravdu spíše jen u kovaných milovníků punku. Mě jejich energický set přišel až moc „sexpistolsky" chaotický a až příliš na jedno brdo.

Vrcholem prvního dne a jedním z hlavních hvězd programu celého festivalu byli britští metalcoroví Architects. Ti už okusili tuzemské festivalové prostředí dvakrát (v roce 2012 Rock For People a o dva roky později Brutal Assault) a klubovou scénu už také znají jako své boty. Tentokrát se nevrací s novým albovým přírůstkem, ale „pouze" s loňskou deskou Lost Forever // Lost Together. Soudě podle čekajícího davu stále táhnou. Parta kolem zpěváka Sama Cartera má u tuzemských fanoušků velké sympatie a troufnu si tvrdit, že nic se nezmění ani po tomto koncertě. Nechyběly jak největší hitovky jako „These Colours Don’t Run” „Daybreaker" či „Naysayer" ani další známé věci. Jednalo se prakticky o průřez diskografií s Carterem u mikrofonu a z novinky zaznělo hned na 8 skladeb. Koncert Architects byl úžasný i co se vizuálního provedení týče. Fantastický zvuk ukázal Carterův um v jeho nejčistší podobě, přičemž se neztratily ani ostatní nástroje aniž by se překrývaly. Zejména výkon Dana Searla na bicí soupravu byl úchvatný. Výrazná světelná show pak byla už jen třešničkou na dortu celého hudebního zážitku. Architects předvedli skvělý profesionální výkon a i po lidské stránce se ukázali ve velmi dobrém, skromném, světle. Přestože se jedná spíše o klubovou skupinu, dokážou si s přehledem získat i festivalové obecenstvo a poradit si s nezvyklou pozicí co-headlinera. Struktura festivalu Migthy Sounds jim v tomto také výrazně nahrávala.

Na výrazně pohotovější hudební frekvenci jsme přeladili po přesunu na Jan Žižka Stage, kde páteční program uzavírali Jamajčané Protoje. Nikdy jsem k žánru reggae příliš neinklinoval, ale při sporadickém poslechu této skupiny jsem tomuto svéráznému stylu poměrně přišel na chuť. Pódium bylo po celé šířce obsypáno muzikanty a zpěváky s rozličnými nástroji a všem velel frontman Oje Ken Ollivierre. Pohodový odpočinek u klidných, houpavých rytmů přišel opravdu vhod, přestože už se časem dostavovala únava z dlouhé cesty. Písně „Wake Up", „Kingston be Wise" a další však hlavní pole diváků rozhoupaly jako Tsunami. Během koncertu Protoje se kolem pódia promenádovala i početná skupina akrobatů s ohněm, která evidentně chystala něco velkého. Během své cesty na druhý konec areálu k sobě přilákala velkou spoustu zvědavců a nutno dodat, že se bylo na co dívat. Žonglování se zapálenými pochodněmi nebo točení s obrovským hořícím kruhem byl teprve začátek. 

Protagonisté následně vybírali dobrovolné příspěvky pro opuštěné kočky. I o charitativní činnosti je festival Mighty Sounds.

Program na hlavních pódiích uzavírala Bosenská ska sebranka Dubioza Kolektiv. Při pohledu jejich roztančených a nebezpečně živých tónů vzala únava na chvíli nohy na ramena. Nebýt takový energický koncert někdy o půl druhé ráno, jistě bych si ho s chutí užil více. Kolektivu stačilo sotva pět rozdivočených písní k příjemnému a spokojenému spánky.

Den ve znamení čtyř kluků z Anglie

Dopolední a odpolední vedra se příliš neslučovala s pobytem v areálu, kde pojem stín přestal existovat. Pro vlastní přežití až do nočních hodin jsme se zdržovali mimo letiště Čápův Dvůr a do areálu jsme v sobotu dorazili až v podvečerních hodinách. První návštěvou jsme poctili českou kapelu United Flavour. Přestože se bezesporu jedná o evergreen české scény, nikdy dříve jsem si nenašel čas, který bych jim věnoval. Příjemným překvapením pro mě byl jejich pohodový mix reggae, popu a jazzu, což bych si pod škatulkou Word music asi nepředstavil. I v průběhu koncertu United Flavour byly v areálu k vidění různé mimohudební aktivity. Nejvíce pozornosti se dostalo další akrobatické skupině. Nemýlím-li se, šlo o skupinu La Fabrika, jejichž akrobaté předváděli skutečně neuvěřitelné kousky.

Úvod večerního programu patřil opět příjemné Holandsko-Americké reggae skupině Jaya The Cat. Žánrově prakticky nerozeznatelná od včerejší partičky Protoje, přesto byla jejich tvorba o malinko živější vzhledem k několika hostům, včetně zpěvačky Carmen z United Flavour. S Jaya the Cat to bylo příjemné pohodové naladění na žánrově podstatně tvrdší večer, který byl před námi.

Poprvé jsme se rozhodli vydat na nejvzdálenější Jan Roháč Stage, přičemž jsme se na několik písní zdrželi i u Jana Husa, kde právě zahajovali svůj set oi! Parta Booze and Glory. Těmto ubouchaným punkovým odnožím příliš neholduji, ale musím přiznat, že to pánové slušně rozjeli a mělo to docela šťávu. Stejného názoru byl zřejmě i početný kotel, který s kapelou vzorně spolupracoval. Důvodem naší výpravy k Janu Roháčovi byla psychobilly kapela Washington Dead Cats, kterým jsme se rozhodli dát šanci. I psychobilly a rockabilly obecně patří mezi styly, které jsou mi trochu cizí, nicméně WDC mě poměrně příjemně překvapili jak hudebně, tak projevem na pódiu. Frontman se ze všech sil snažil bavit prořídlé publikum různými pikantními příběhy a vtípky, což bych od obyčejně lehce odměřených francouzů nečekal. Byla však škoda, že hráli ve velkokapacitním stanu, kde vzhledem k akustice dost trpí nazvučení a ve výsledku se k divákovi dostane jen více či méně rozeznatelná zvuková koule.

Všechno lítá, co je na pódiu

Největším tahákem a také hlavním důvodem mé přítomnosti na festivalu byla britská čtveřice Enter Shikari. Za posledních několik let se z nich stali miláčci nejen v České republice, ale i v celé Evropě. Doma v Anglii patří mezi největší „undergroundové" celebrity. Dobrou zprávou je, že pánové hodně cestují, často hrají právě v okolí České republiky a málokdy naši zemi na turné minou. Proto, pokud jste nestihli jejich lednový koncert v Praze, o šest měsíců později byla šance vidět Enter Shikari znovu. Pravda, jednalo se o naprosto odlišnou situaci – klubový koncert nemůže nahradit festivalové prostředí, nicméně natěšenost na koncert byla až nezdravě vysoká. Koncert byl odstartován úvodní peckou z nové desky The Mindsweep a už od prvních tónů byli kluci tradičně jak odvázaní z řetězů. Ne nadarmo před pár lety vyhráli cenu za nejlepší Live kapelu. Nová deska The Mindsweep hrála pochopitelně hlavní roli ve složení setlistu a bohužel nezbyl čas na spoustu vynikajících písní například z mého oblíbeného alba A Flash Flood of Colour. Z něj k mému zklamání odehráli jedinou písničku „Destabilise". Naštěstí jsem si velmi oblíbil i novou desku, tak jsem byl rád i za ty nové skladby jako třeba velmi líbivá „The Last Garrinson" nebo chaotická „There’s a Price on Your Head". Velký úspěch sklidila i pecka „Radiate" z EP Rat Race a první polovina setu se nesla ve velmi rychlém tempu i díky nesmrtelnému hitu a pro mnohé pravděpodobně vůbec prvnímu singlu od ES, a sice skladbě „Sorry, You’re Not a Winner”. Pro každého byl ale pomyslný vrchol koncertu někde jinde. Naprosto s přehledem se ale jednalo o vrchol tohoto večera. To byl poznal i úplný hudební analfabet jen při pohledu na podium. Zpěvák Rou Reynolds pobíhal na pódiu jako šílený, tancoval, kopal do všeho co mu stálo v cestě a řval co mu hlasivky dovolovaly. Opravdu frontman jak se patří. Samozřejmě ani jeho kolegové Rory na kytaru a Chris na baskytaru se nenechali zahanbit a na pódiu to take pořádně rozjeli. Samostatnou kapitolou je pak muž za bicí soupravou. Rob Rolfe je rozený showman a rozhodně nezůstal sedět nehybně v koutě. Kdykoliv měl chvilku, neváhal pozdravit diváky a v závěru pecky There’s a Price on Your Head vystřihl parádní taneční číslo. Show Enter Shikari se ale popsat nedá, to se musí vidět. Nic se neměnilo ani v druhé části koncertu, kde skupina opět potěšila oldschool fanoušky písněmi „Juggernauts” z druhé desky Common Dreads (2009) a stařičkou „Mothership” z debutu Take to the Skies (2007). Kromě krátké legrácky v podobě minutu a půl dlouhé písně „The Paddington Frisk” a pohodové „Torn Apart” už převzalo otěže pouze aktuální deska The Mindsweep. Osobně mě velmi potěšila sarkastická pecka „Slipshod”, která sice na desce figuruje jako bonusová, ale právě díky nadsázce a jakési lehkovážnosti se mi moc líbí. Kluci se na ní zkrátka vyblbnuli. Po další skladbě „Anaesthetist” se sympatická čtveřice odebrala do zákulisí a my začali debatovat o přídavku. Zahrají „Gandhi Mate, Gandhi” , „Sssnakepit” a pak možná ještě nějakou starší, třeba „Solidarity”, říkal jsem. Byl jsem si jistý minimálně první skladbou. Jenomže pauza mezi očekávaným přídavkem začínala být příliš dlouhá, světla příliš ostrá a na pódiu až příliš moc bedňáků. Byl konec, žádný přídavek nebude. Festivalový slot je časově neúprosný a přetahovat se zkrátka nesmí, ani Enter Shikari. Zahráli nakonec slušných 12 písní, což je na hodinu hraní dobré, ale přesto jsem byl obrovsky zklamán. Když se na to podívám z odstupem, nakonec do svého setu narvali co se dalo, hodina je pro tuto kapelu zkrátka příliš málo. Potřebovali by dostat alespoň dvakrát tolik abych slyšel vše, co chci. I přes tehdejší bezprostřední zklamání se jednalo o famózní koncert a pakliže byl v areálu někdo na Enter Shikari poprvé, těžko mohl být nespokojený. Skvělá show, úžasný zvuk, vynikající písničky a neskutečná dávka energie. Už vyhlížím jejich klubový koncert.

Po této parádě jsme nějakou dobu jen tak bezcílně bloumali areálem, až jsme se nakonec na delší dobu zdrželi pouze u rock’n’rollových Batmobile. Holandská psychobilly sebranka patří mezi kultovní kapely ve svém žánru a není divu, vždyť hrají už od roku 1983! Jejich show byla plná syrové rock’n’rollové energie a zpěvák Jeroen Haamers ze sebe dokázal vyloudit takový hlas, že jsem měl pocit že opravdu poslouchám skladbu z osmdesátých let. Hudebně určitě zajímavý zážitek, takový koncert jsem zažil poprvé a doufám, že ne naposled.

Dojemná charitativní chvilka a přátelský hardcore

Poslední den festivalu se opakoval prakticky stejný scénář, jako v sobotu. Nelidské vedro nás vyhralo pryč z blízkosti areálu a návrat k první hudební odměně jsme si naplánovali až zhruba na pátou hodinu odpolední. V tu dobu se v jednom z velkokapacitních stanů předváděla přidrzlá zpěvačka Mucha. I když jsem měl choutky se na ni zajít podívat a potvrdit si, co se o této skupině povídá, nakonec jsem dal přednost serióznějšímu koncertu. Na Lucky Hazard Stage totiž vtrhla Strakonická skate punková legenda Stepson, která na Mighty Sounds zahrála po jedenácti letech odloučení. Vybrali si jen a pouze tento festival, jelikož je jejich muzice nejblíže a v produkčním týmu mají několik dobrých známých. I po jedenácti letech jejich jméno evidentně stále dobře zní, jelikož byl Lucky Hazard stan docela slušně zaplněn. Hudebně se jednalo o velmi svěží punk rock, na který publikum výborně reagovalo a vytvořila se skvělá atmosféra. Je škoda, že tak kvalitní česká kapela už neplánuje pokračovat v aktivním hraní. Rád jsem se s kapelou Stepson setkal alespoň v samotném závěru jejich kariéry.

Následoval rychlý přesun na Jan Žižka Stage, kde se chystali Němečtí punk rockeři Itchy Poopkidz, kteří byli potvrzení až na poslední chvíli jako náhrada. Při letmém poslechu jejich tvorby mě okamžitě v hlavě naskočili Kanadští Billy Talent, se kterými mají podobný styl a i Sibbiho zpěv se často podobá tomu Benovu. Tříčlenná parta začala koncert velmi aktivně a snažili se zaujmout, jelikož šlo o jejich vůbec první koncert v České republice. Možná i proto byl při prvních písních prostor před pódiem prakticky prázdný a snaze Němců přihlíželo jen několik desítek zvědavců, sedících v pozadí. Trojice aktivních mladíků se ale jen tak nevzdala. Jakmile se pod pódiem shromáždila dostatečně velká skupina lidí, zpěvák Sibbi je požádal, aby nad hlavami drželi kytarový box, na který si pak stoupnul a v poklidu hrál dál. Obecně nápadů, jak zpestřit svou show a udržet diváky v pozoru měli kluci spoustu. I jejich muzika mluvila za své, například píseň „Why Still Bother" má velký hitový potenciál a ovlivnění skupinou Billy Talent je zrovna tady velmi zřetelné. Další zajímavé zpestření přišlo krátce před koncem koncertu, kdy zpěváci/kytaristé Sibbi a Panzer předali své nástroje kamarádům ze zákulisí a sami si vzali pouze mikrofony. Následně vystřihli perfektní verzi skladby „It’s Tricky" od rappera Run DMC, který zahýbal snad se všemi přítomnými. Itchy Poopkidz mě bavili od začátku do konce a snad i ta hrstka přihlížejících udělala na kapelu dobrý dojem a uvidíme je znovu na některém z letních festivalů v příštích sezónách.

Ihned po odchodu kapely z pódia jsme podnikli rychlý přesun k Janu Roháčovi kde jsme stihli už jen několik skladeb od Americké melodic-hardcorové party Defeater. Mezi nimi např. i jednu z nejznámnějších „Empty Glass" z desky Empty Days & Sleepless Nights z roku 2011. Opět, stejně jako v případě včerejších Washington Dead Cats, mě dost bil do uší otřesný zvuk, který se ve velkokapacitním stanu stále nepodařil zkrotit. Defeater show ukončili několika údernými písněmi, ale odezva z publika určitě nebyla adekvátní a z projevu jsem měl pocit, že ani kapelu to na pódiu příliš nebaví a raději by byli kdekoliv jinde. Určitě jsem z koncertu neměl pocit, že do toho dali všechno a tak ani já jsem jim nedal šanci na více než tři songy. S blížícím se večerním programem nás dohnal hlad a žízeň, a k předvečerní svačince nám hrála Slovenská reggae-ska stálice Polemic. Osmičlenná parta hraje v České republice velice často a na letních festivalech je najdeme takřka se stoprocentní jistotou. I proto mě vůbec nelákal bližší pohled na jejich koncert a zůstal jsem v poslechové vzdálenosti v pozadí.

Koncert, který mě však velmi lákal navazoval právě na Polemic. Americké HC veterány Terror jsem měl tu čest poznat před několika lety na klubovém koncertě v Brně a byl jsem z jejich show nadšený. Festivalové prostředí sice ruší veškerou klubovou intimitu, která je zejména na hardcorových koncertech alfou a omegou dobré show, nicméně Terror si i s touto pomyslnou bariérou na Mighty Sounds poradili. Američané přilákali obrovský dav, který by se dal srovnávat i s diváckou kulisou během koncertů včerejších či pátečních headlinerů. Zpěvák Scott Vogel se ze všech sil snažil hecovat publikum a sám nezůstával pozadu. Z pódia se skoro hodinu valila čirá hardcorová energie, které jen málokdo odolal. Terror jednoznačně patří mezi absolutní špičku mezi hardcore punku.

Koncert pětasedmdesátiletého Jamaičana Derricka Morgana jsme si nechali ujít ujít, jelikož reggae a ska bylo už více než dost a raději jsme se šli občerstvit a nachystat na večerní program. Náš zájem se upínal výhradně na Jan Roháč Stage, kde se v rychlém sledu představily velmi zajímavé formace. Tou první byla britská formace Random Hand, u které v popisu stál žánr ska-core, což mě velmi rychle zaujalo, i když jsem název kapely slyšel prvně. Nestihl jsme sice samotný začátek, ale dobrou polovinu koncertu jsem si velmi užil. Čtveřice chlapíků nehráli jen tak obyčejné ska, v jejich hudbě se daly zpozorovat prvky reggae, punku, rocku, metalu i hip hopu. Směsice všech možných stylů a hlavně výrazný trombón zpěváka Robina Leitche ve výsledku vytvořilo naprosto strhující show. Když k tomu přidám i velmi aktivní počínání všech členů na pódiu, skákalo se jak o život a bylo se i na co dívat. Fantazie.

Následující kapela pro mě byla černým koněm celého festivalu, ač s jejich tvorbou nejsem příliš obeznámený. Welšská post hardcorová parta Funeral for a Friend patří mezi ty nejzkušenější matadory v tomto žánru a svoji formu nám přivezli ukázat i na Mighty Sounds, tentokrát s novou deskou Chapter and Verse. Pětice pohodových ostrovanů brala svůj koncert jako velkou párty s nejbližšími přáteli, mezi které nás brzy zařadili. Nešlo o žádné striktní dodržování časů nebo nějaké přichystané proslovy, postupy a naučené fráze. Všechno šlo jako po másle hlavně proto, že se kapela nenechala spoutat přísným festivalovým režimem a svůj čas na pódiu si zkrátka užívali. K tomu však přidali profesionálně odehrané pecky, kdy se nevěnovali ve zvýšené míře jen nové desce, ale naopak hráli spíše z těch prvních desek. Zpěvák Matthew Davies-Kreye působil velmi skromně, sympaticky a v pohodovém rozpoložení. Vážně k publiku hovořil jen při seriózním povídání o písni „1%". Funeral for a Friend k samotnému závěru festivalu rozpumpovali unavené publikum prvotřídním melodickým hardcorem a byli za to náležitě odměněni. Dokonce i zvuk se v prvních řadách podařilo dostat pod kontrolu, což bylo vzhledem k našim plánům na této stagi dobrou zprávou.

Program na hlavních pódiích nás nedonutil změnit „lokál" a tak dalšími pány na holení byli Američtí stoner rockeři Red Fang, kteří celé léto brázdí Evropou. Ač je v Americe žánr stoner rock velmi populární, Red Fang stále zůstávají undergroundoví a nepatří mezi headlinery festivalů, ani turné. Zůstávají stále trochu ve stínu svých slavnějších krajanů Queens of the Stone Age (dříve Kyuss Lives) nebo Mastodon. Přesto ale s železnou pravidelností jezdí jako support kultovním Americkým i Evropským uskupením. Na jejich koncert na Mighty Sounds zůstalo velké množství lidí a tak o nedostatek zájmu nemohla být vůbec řeč. Zkušení rockeři rozjeli svůj set ve velkém stylu a jako zázrakem se dokázal vychytat zvuk tak, aby byla slyšet každá kytarová kudrlinka, kterou měli pánové připravenou. Skvělé kytarové umění doprovázel syrový rockový chraplák a všudypřítomné kytarové vychytávky byly fantastickým zakončením posledního festivalového dne. Při hitovkách jako „Wires" „Blood Like Cream" nebo „Prehistoric Dog" muselo zaplesat srdce každého rockového fajnšmekra.

Úplnou tečku na jedenáctém ročníku festivalu Mighty Sounds jsme udělali v jednom z velkokapacitních stanů při vystoupení reggae/dancehall DJ a rappera YT, kde jsme si užili poslední asi půl hodinu hudební nabídky tohoto kulturního svátku. Mighty Sounds 2015 nabídl více než 200 hudebních souborů, což samozřejmě není v lidských silách oběhat. V line-upu bylo hned několik jasných headlinerů, jejichž koncert jsme si nenechali ujít. Kromě těchto největších hvězd to však pro mě byl zajíc v pytli, jelikož jsem velkou spoustu kapel neznal. V tomto jsou samozřejmě festivaly (a Mighty Sounds zvláště) vynikající – během tří dnů je možné objevit desítky nových kapel. Už teď se vedou debaty, kdo bude na plakátu příští rok napsaný největším písmem. Já sám jsem velmi zvědav, ale můžeme si být jistí, že to bude opět stát za to!

Zdroj fotografií: Facebook stránka festivalu Mighty Sounds, autor fotografií: Vojta Florián