Kolegové, příbuzní a známí vzpomínají na Karla Zicha s láskou

Po memoárech Luboše Andršta a Michala Prokopa vydává nakladatelství Galén další knihu o českých muzikantech. Tentokrát je věnována Karlu Zichovi, nese název Dvanáct strun Karla Zicha a jejími autory jsou Michal Bystrov, Marta Bystrovová a Zdeněk Hazdra.

Na začátku byla stará, oprýskaná kytara. A dva kamarádi, kteří si vysnili knížku o životě slavného strýce jednoho z nich. Navazovali pomyslné struny, pokusili se ten ztichlý nástroj rozehrát. Jak přibývalo postav, rostl i počet autorů. Vznikla unikátní sbírka rozhovorů, jakýsi kubistický portrét, z jehož úhlů lze složit pestrý obraz osudů zpěváka Karla Zicha i lidí kolem něj. Jedna z největších hvězd české pop music zemřela předčasně, v pouhých pětapadesáti letech. Kolegové, příbuzní a známí na ni bez výjimky vzpomínají s láskou. A také s posmutnělým úsměvem, protože slušný a pohodový člověk, fajn táta a muzikant od pánaboha Karel Zich tu mohl a měl být ještě dlouho…

Kniha Dvanáct strun Karla Zicha by nevznikla, nebýt úzké součinnosti všech žijících členů Zichovy rodiny. Jim patří velký dík a bez nich by nespatřilo světlo světa ani CD plné zvukových pokladů ze zpěvákovy pozůstalosti.

Karel Zich na stránkách této knížky ožívá v cenných a jedinečných vyprávěních obou jeho žen, Nataši a Jany Zichové, dětí Adély a Karla i švagrové Dagmar a synovce Otakara. Historii rodu Zichů osvětluje Karlova sestra Marie Bořek-Dohalská. O Karlově profesním životě hovoří kritik Jiří Černý, někdejší šéf kapely Flop Michal Pavlík, zpěvačka Lenka Filipová, hudebník a pedagog Jiří Hlaváč a textař František Novotný. Zichovým začátkům ve skupině Spirituál kvintet i jeho návratu k témuž souboru po sametové revoluci jsou věnovány obsáhlé rozhovory s Jiřím Tichotou a Dušanem Vančurou.

Třešinkou na dortu je více než dvacítka kratších vzpomínek Karlových přátel a souputníků včetně Jiřího Bělohlávka, Jiřího Pavlici, Petra Jandy, Marty Kubišové, Michala Prokopa či Zuzany Michnové.

Přiložené CD Dvanáct strun Karla Zicha (Sám se svou kytarou) obsahuje devatenáct raritních nahrávek, z nichž nejstarší pochází ze šedesátých let a nejmladší z roku 2004, kdy Karel Zich tragicky zemřel. Fanoušci zde najdou skutečné klenoty – včetně části jeho pozdního akustického recitálu, živého provedení starých blues a spirituálů i dvou dosud nevydaných nahrávek se Spirituál kvintetem. Ve většině případů jde o sólová vystoupení jen za doprovodu zvonivé dvanáctistrunky. Cílem editora bylo podívat se na talent a tvorbu Karla Zicha z pohledu těch, kdo ho spíše než za hvězdu českého popu považovali za prvotřídního hráče na dvanáctistrunnou kytaru a zpěváka s neuvěřitelným, téměř soulovým feelingem.

UKÁZKY

Karel Zich přišel na svět 10. června 1949. Jako nejmladší ze tří dětí se v rodině vymykal. Sestra Marie (ročník 1937) se odmalička dobře učila, očekávaly se od ní výsledky. Později se na pražské Univerzitě Karlově stane uznávanou kapacitou přes francouzskou fonetiku a verbální komunikaci. Prostřední Otakar, narozený v roce 1945, se už tolik snažit nemusel. Prospíval však výborně, učení mu šlo samo, i hra na housle. Jeho mladší bratr Karel – v rodině se mu přezdívalo Kulíšek, zatímco Marii se říkalo Otka či Oťula a Otakarovi zase Otouš – nebyl vysloveně studijní typ a měl pověst pěkného kvítka.

„Já jsem mezi hodné žáky nikdy nepatřil," přiznával po letech. „Ještě více se to vyjímalo v porovnání s mými staršími sourozenci, kteří chodili do vyšších tříd a měli samé jedničky. Já jsem tuto naši tradici prolomil, a to hned od první třídy, kdy jsem ještě s jednou spolužačkou dostal velkou dvojku přes celé vysvědčení. Musím přiznat, že školu jsem opravdu příliš rád neměl. Třeba hned v první třídě jsem do školy propašoval pro mě tehdy ještě velkou vzduchovou pistoli Lov 2 a po vyučování jsem pak před školou provozoval střelbu, přesněji řečeno, střílel jsem po pomocnici Veřejné bezpečnosti, která nás udávala, že kouříme. Moje maminka pak musela jít na oddělení VB zaplatit pokutu 14 Kčs."

JIŘÍ ČERNÝ

Zichův případ je unikátní, protože on snad jako jediný z předních českých zpěváků dokázal zkrotit své ego a znovu se stát členem většího souboru.

"I přes intelektuální základ v něm byla trocha plebejství. Měl ohromný smysl pro humor, cítil se dobře v partě a také uměl party vytvářet. Nikdy se nehandrkoval o peníze. Když se rozhodovalo, kdo bude řídit cestou na koncert a v noci pak rozveze ostatní po Praze, Karel, který byl z celé skupiny nejslavnější, se sám nabídl a tu černou práci dělal."

V roce 1999 vyšla jeho poslední sólová deska Já ti zpívám. Leckdo si v tu chvíli pomyslel: Aha, pozor, tady se něco děje! Jako by se Zich znovu nadechoval.

"Ano, přesně: nadechoval se. Na albu Já ti zpívám postoupil o krok dál. Je znát, že nevystřílel všechen prach. Nebyl vypotřebovaný. A to je zase dobrá stránka jeho sólové kariéry: on nikdy neměl v zádech takové to mrazení, že se vydal z posledního. Ne, on mohl pokračovat a ještě leccos udělat,"

JIŘÍ TICHOTA

Na české poměry byl opravdová hvězda, a přesto se dokázal vrátit do skupiny jako řadový člen. Jak ten jeho druhý, porevoluční příchod vypadal?

Album Rajská zahrada je výjimečné. I proto, že na něm znějí bicí, piano... De facto je to rhythm’n‘blues.

ADÉLA ZICHOVÁ

„Ne, že by nás přímo k něčemu vedl – a když, tak tím svým nenápadným způsobem," upřesňuje Adéla. „Mnohem víc nám toho předal tím, jak se sám choval. Zpětně si ho vážím hlavně za to, že měl autentické sociální cítění. To jsem po něm nezdědila zdaleka tolik jako můj brácha. Vzpomínám si, jak jsme jeli po Praze, to mi mohlo být snad patnáct nebo víc. Bylo to na Vinohradech, neměli jsme žádný kvalt. Najednou táta uviděl starou paní, která táhla tašky s nákupem. Zastavil a nabídl jí, že ji odvezeme domů. Já se ho pak ptala, kdo to byl. Odvětil, že neví. Povídám: ,Počkej, jak to, že nevíš?‘ A on: ,No vždyť nikam nespěcháme...‘ Jsem si naprosto jistá, že to nedělal proto, aby lidi řekli: ,Karel Zich je dobrý člověk.‘ Jen se zachoval slušně." O tomto rysu jeho povahy svědčí i fakt, že vždy na Štědrý den jezdil hrát do Motola dětským onkologickým pacientům. „Musel to pro něj být docela drsný zážitek, ale i tak to dělal. Za tyhle věci si ho dnes moc považuju. Možná mi tak toho dal mnohem víc, než kdyby mě cíleně vychovával," uzavírá Zichova dcera.

DUŠAN VANČURA

Bylo na něm v posledním roce jeho života vidět, že mu není dobře?

"To je ta zapeklitá otázka, jestli věděl, nebo nevěděl, že něco není v pořádku. My v kapele si myslíme, že musel vědět, protože zkraje roku 2004 byl asi tři týdny na vyšetření v Motole a tam mu dělali všechna možná měření. Vrátil se a nás okamžitě trklo, že přestal pít kafe. A když Zich, který nepil kávu, nýbrž roztok kávového prášku s vodou v poměru jedna ku jedné, skoncoval i s tímhle, muselo se už dít něco závažného. Ale hlavním důvodem, proč šel na vyšetření, bylo, že ho při koncertech bolelo v zádech. Mysleli jsme, že je to tím, jak energicky hraje na kytaru. Že jsou to nervy, šlachy... Ukázalo se, že to bylo od srdce."

Přicházíme k tomu nejsmutnějšímu: v červenci 2004 podlehl Karel Zich infarktu poté, co se potápěl u břehů středomořského ostrova Korsika.

"Já si nikdy neodpustím, že jsme s ním na Korsiku nejeli. Třeba bychom něco mohli udělat... Karel s Janou nás tam oba – mě i mou manželku – lákali. Ale my jsme už měli zaplacené Dánsko. Teprve při návratu jsem na hranicích zapnul telefon a přečetl si zprávu od našeho manažera, že je Karel po smrti. Žena se rozbrečela, já zůstal bez hlesu. První, co mě napadlo, byla možnost, že se zabil v autě. Asi víte, jak Karel řídil: na dálnici jezdil stoosmdesátkou, v jedné ruce bagetu, volant přidržoval kolenem, druhou rukou telefonoval a někomu na druhém konci říkal: „Prosím vás, teď jsem u Jihlavy, na Žofín to nestihnu." Neodmítl žádný kšeft, pokaždé slíbil: „Napište si mě tam, přijdu trochu později, ale to se nějak udělá." Věčně byl ve stresu, kalendář měl úplně plný. A to nejspíš srdci nedělalo dobře. Než došlo na tu osudnou dovolenou na Korsice, přemlouval mě, ať určitě jedeme, že to bude prima. Jenže já se potápět nechtěl. „Mně to, člověče, nedělá dobře," vysvětloval jsem mu. „Já ti mám pod hladinou nepříjemný pocit. Kdyby nade mnou bylo pět metrů vody, koukal bych, abych byl hezky rychle zpátky." A on mi na to řekl: „To já se taky bojím, ale když je to tak krásný..." Takže s tím asi sám zápasil."

FRANTIŠEK NOVOTNÝ

Brzy se dostavil úspěch. Jak Zich svou popularitu snášel?

LENKA FILIPOVÁ

"Opravdu vážně přemýšlel o tom, že bychom po dlouhé době obnovili spolupráci. Dokonce mi říkal, že má něco připraveného. Jenže když jsem chtěla vědět víc, odbyl to větou, že se domluvíme, až se vrátí. Tou dobou sbírala Filipová síly po těžkém období, kdy ji zrazovalo zdraví. Roku 2003 vydala album Tisíc způsobů, jak zabít lásku, kde se představila s elektrickou kytarou a v bigbítovější poloze, než byli její fanoušci zvyklí. Vrátila se na pódia, otevírala další hudební kapitolu. K něčemu takovému se možná chystal i Karel Zich. „Jednoho dne jsem se zastavila u Petra Samka v obchodě a opravně hudebních nástrojů Alexim v pražských Dejvicích, kde si všichni léta letoucí necháváme ,obouvat‘ kytary. Přišla jsem pro tu svou a ptala jsem se: ,Už Karel přijel?‘ Petr odpověděl: ,Zatím ne, ale tamhlety kytary jsou jeho, má si je vyzvednout příští týden.‘ Poprosila jsem ho, ať mi dá vědět, až se Karel vrátí. Pak už si jen vybavuju telefon, samozřejmě z Blesku. Prý jestli vím, že je Karel mrtvý. Zalapala jsem po dechu. Letěla jsem k Samkovi, který mi potvrdil, že je to pravda. Pak ukázal do rohu: ,Tady má ty kytary.‘ Tak jsem rovnou řekla: ,Já si jednu beru!‘ Zeptala jsem se Jany, jestli smím, a dodnes ji opatruju jako cennou vzpomínku."

MICHAL PAVLÍK

Co se pro vás z muzikantského hlediska změnilo se sametovou revolucí?

"Každý vám řekne, že po převratu kšefty nebyly, lidi zajímalo něco jiného než pop music. Naštěstí jsme hned v devadesátém roce dostali nabídku účinkovat v hotelu Diplomat nad Kulaťákem v Dejvicích. Shodli jsme se, že rock’n’roll je jistota, a rozjeli jsme tam svou noční Elvis Presley Show. Karel zpíval v angličtině, bylo to dobře placené a cizinci byli nadšeni. Musím říct (a to nás také spojovalo), že my jsme si oba uměli poradit i v hubených letech. Já jsem se třeba naučil na dudy. Sháněli jsme ve Flopu saxofonistu, načež se jeden dostavil. Hrál sice mizerně a místo nezískal, ale zato uměl na dudy, což mě hrozně bavilo. Půjčil mi je, a dokonce sehnal odborníka, který mi pak vyrobil mé vlastní. Ovládl jsem tenhle nástroj poměrně rychle – a když pak nebylo do čeho píchnout, šel jsem s ním na Karlův most. Psal se rok 1991 nebo 1992. Všude plno cizích turistů, kteří se přijeli podívat, jak vypadá Praha bez bolševika. Stačilo, abych na ty své dudy dvě hodiny hudlal, a měl jsem vyděláno, jako kdybych týden koncertoval s kapelou. Házeli mi šilinky, marky i dolary. Karel z toho měl děsnou srandu, kroutil hlavou a říkal: „Co ty jsi za člověka?!" Jednou šel po mostě Vláďa Mišík, který byl v té době poslancem. Vracel se ze sněmovny, bylo hrozné vedro, on měl na sobě sako, povolenou kravatu, potil se jako dveře od chlíva. Vrhli jsme na sebe nevěřícné pohledy. Ten jeho říkal: Co tu ten šílenec provádí a proč má u všech čertů dudy? Já se zase v duchu divil: Tak takhle vypadá Mišík v saku... Když ke mně došel, poznamenal: „Dobrý, vole, to je ta porevoluční změna?" Já na to: „Jasně, děláme, co se dá." A on si ulevil: „Teda řeknu ti, že než tam sedět s těma pitomcema, radši bych tady s tebou hrál na dudy."

MARTA KUBIŠOVÁ

JIŘÍ SUCHÝ