„Kdybych byl Angličan, dotáhl bych to dál“

Šedesátku letos v červenci oslaví muž mnoha profesí, především však hudební skladatel a zpěvák Michael Kocáb. Významné životní jubileum bylo důvodem k vydání trojalba Povídali, že mu hráli/Zlatá kolekce. Jaké skladby album obsahuje a co dalšího Michael Kocáb připravuje se dozvíte v rozhovoru pro Hudební knihovnu.

HK: V pátek 13. června vychází trojdiskový projekt, který je průřezem Vaší muzikantskou tvorbou. Na výběru skladeb jste se z velké části podílel sám. Kdo Vám do složení ještě mluvil? Bylo to vydavatelství Supraphon?

MK: „Ano. Nikdo jiný. Projednávali jsme to se Supraphonem, konkrétně s paní Helgovou. Hlavním kritériem bylo, co je populární mezi lidmi a co mám rád já. Co bych lidem doporučil, aby si v rámci téhle kolekce ještě poslechli. Kdyby to bylo jen ohledně popularity, bylo by to snazší a dopadlo by to trochu jinak.  Navrhli mi tři kolonky, myslím, že hezky a pak už zbývalo je jen vyplnit. CD 1 obsahuje rockovou hudbu. Tam bylo těžké akorát vyřazovat. Desek vyšlo hodně a já jako správná kvočna jsem měl problém s vyřazením každé skladby."

HK: Jaké jsou ty „libůstky", které byste doporučil k poslechu?

MK: „CD2 jsou šansony a rockové šansony. Kromě těch slavných Horáčkovsko-Hapkovských, jsou tam tři písně z Pavlíčkova muzikálu Excalibur. Pak je tam zajímavá písnička Náš chléb. Tu napsal Tomáš Kympl, text je od Eduarda Pergnera. Je tam dost známých věcí. Sebastián má nádherný text. Zajímavý duet s Bártou Tak to přeci nejde říct, kvůli tomu jsem ho přemíchal. Měl jsem tam hodně bubnů. Ten se mi líbí dost. Třetí CD jsou písně pro jiné interprety a duety, kde se objevuje pěkná píseň z desky Kresby tuší Marthy Elefteriadu. Tři pecky z dvou LP Evy Olmerové. K doporučení je Ja-da, tam je super aranž pro big-band. Nebo dvě slavné Kornovy hitovky, Nejdřív je trénink a Karel nese asi čaj. Trénink se mě osobně líbí ještě víc, ač nebyl asi tak slavný. Jsou tam krásné pecky mé dcery Natálky. Třetí CD obsahuje také vůbec moji nejoblíbenější písničku, a to je Hřbitov ve verzi s Martinem Dejdarem. To je nářez. Je to asi takový můj vrchol. Pak je tam bonbónek, který nikdy nevyšel Raduj se s Jiřinou Bohdalovou. Jiřina k tomu přistoupila naprosto profesionálně. Měla to nazpívané za pět minut, stačila během toho navyprávět spoustu vtipů. Nazpívala to intonačně i rytmicky bez chyby. To jsem fakt koukal."

HK: Zmínil jste, že skladbu s Danem Bártou jste přemíchával, duet s Jiřinou Bohdalovou vznikal aktuálně k této příležitosti…

MK: „Bylo to už k jejím sedmdesátinám, ale nikdy to nevyšlo. Stejně tak nikdy nevyšel můj duet se Zlatou Kinskou Náš chléba Sladké starosti s Petrem Jandou. Některé písničky jsem krátil. Byla strašná spousta krásných písniček, které jsem tam nedal. Třeba nádherné Rasisty (Já rasisty nikdy neměl rád, poz. red.) s Bílou, to jsem váhal. Rozhodování co dát a co nedat je vždycky těžké. Sice se tam nevešlo vše, co bych chtěl, ale stejně se mi to takhle líbí. Navíc na konec letošního roku chystám komplet své tvroby v boxu se šestnácti CD."

HK: Tam bude víc orchestrální tvorby. Najdeme tam i filmovou hudbu?

MK: „ Moje filmová hudba by sama vydala na minimálně deset, patnáct CD, tady budou jen dvě CD, takže to budu muset ještě dost probrat. Dám tam ty největší a nejpovedenější záležitosti. Výjimkou budou věci Pražského výběru, který vychází u Supraphonu samostatně a tím pádem v kompletu nebudou."

HK: Jak je to se skládáním? Dělá se Vám lépe hudba rocková, metalová…dočetla jsem, že byste se rád pustil do trash metalu.

MK: „Přímo trash metal ale asi ne, spíš různý speed metaly. Na to potřebujete fantastický hráče, který teď mám v osobách pánů Donatiho a Sheehana  Jsou to virtuosové, co by mohli klidně vystupovat v Rudolfinu na koncertě vážné hudby, nevyužít je by byl hřích.

HK: Práce na desce Aftershock Vás natolik nabila, že jste ihned prohlásil, že byste nahrál další. Je to stále aktuální?

MK: „Určitě. Ale výroba bude dlouho trvat. Tihle muzikanti nebudou hrát cokoliv, jim se to musí líbit. Nejtěžší je první krok, tedy udělat demáče, který je zaujmou. Letos mám moc práce a i oni jsou dost zaneprázdněni. Pak se vyvine ukrutný tlak na mě, abych jim to nepokazil, třeba zpěvem. Bude to trvat ještě tak dva roky. Teď mám před dokončením jinou desku, takovou modernistickou, techno rockovou. Říkám tomu zatím abstract rock. Je to s Glenem Proudfootem, Richardem Scheuflerem, Klaudou Kryšpínem. Zpívá tam Matěj Ruppert, Natálka, já, hraje tam jeden pražský violista. Ta by mohla vyjít ještě letos."

HK: A nové CD s Pražským výběrem?

MK: „Máme naplánovanou desku, na letošek. Takže se z toho můžu zbláznit." (smích)

HK: Nyní vychází tato kolekce, ke konci roku chystáte kompletní zmapování Vaší hudební práce. Když jste se probíral všemi skladbami, je to opravdu aktuálně nejnovější album Aftershocks, které považujete za vrchol Vaší hudební dráhy? Nebo bylo období, kdy jste měl z vytvořené hudby ještě lepší pocit?

MK: „Straka v hrsti je vrcholem, co do přijetí. Ale stálo nás to hodně útrap. Bolševici nás zakázali a my jsme tu desku v době vydání nikdy neměli šanci pořádně propagovat. Stávala se slavnou v době, kdy jsme byli úplně na dně. Kdybych to měl připodobnit, aby tomu rozuměli i ti mladší. Uděláte maturitu, dostanete jedničku a v tom vám ředitel dá facku a zavře vás ve sklepě. Zhruba takovouhle radost jsme z toho měli. Straka v hrsti byla nejvýznamnější, ale pocit toho, že se povedlo, jsem měl nejsilnější právě u Aftershocks. U Odyssea to bylo podobné. Věděl jsem, že je to velké dílo. Dočkalo se více než tisíce repríz, ale politicky mě od toho odstrčili. Jezdilo to po celém světě a já se s nimi v životě nikam nepodíval. Nikde jsem neslyšel potlesk. To bylo zajímavé. Nechali vás vytvořit tu věc, ale pak vás zametli. Co jsem si trochu užil, byly Hapkovy šansony. Ale to byl takový odskok od toho, co dělal a chtěl dělat já sám. Pak jsme měli konečně desku Běr (třetí deska Pražského výběru) a zas se do toho nesmyslně pustili kritici. Týhle desky jsme si vážili nejvíc."

HK: Jak se stavíte ke kritice? Sledujete ji?

MK: „Dobrá kritika potěší. Špatnou kritikou se nelze trápit. Ale když zrovna vydáváte novou desku a přijde zlá slina, žabí hlen, tak je to malér. Dost to zpochybní dílo jako takové. Stalo se to i Michalovi Pavlíčkovi u muzikálu Excalibur, což bylo poměrně monumentální dílo. Málo kdo ví, kolik úsilí stojí dát dohromady takovou věc. Kritik si večer sedne, dá si špatné víno a úplně to potopí. Je to nesmírně komplikované. Pravda není nikde usazená. Pluje, každý má nějakou svoji, jsou jich stovky. Mělo by se hodnotit s odstupem. Kritiku čte každý. Není to tak, že nás trápí samotná kritika, ale je pak mnohem těžší dílo prosadit, dostat k lidem. Potom třeba nevyděláte prostředky na další tvorbu."

HK: Máme Rok české hudby a Vy jste studoval skladbu u Iljy Hurníka. V září uplyne rok od jeho úmrtí. Mohl byste na něj zavzpomínat? Byl pro Vás velkou inspirací?

MK: „Ovlivnil mě strašně moc. Byl senzační postava v mém životě. Kontakt jsem s ním udržoval až do konce. Natočil jsem tři hodiny jeho vyprávění. Byl to skvělý skladatel, skvělý učitel a výborný přítel. Byl nesmírně vtipný. Jeho hodiny patřily k těm, kterých se člověk nemohl dočkat. Byla to legrace. Věřil na můj talent a říkal: ,Michale, ty máš velký talent, ale musíš si být vědom jedné základní věci: populární hudba je něco MÉNĚ. Dělej si to, ale musíš si být vědom, že je to něco méně.´ Už začínali počítače, ale nenosil jsem mu computerové noty, protože jsem se bál. Já jsem to z toho počítače opisoval. (smích) Co on napovídal zábavných historek. Typická je o principu skládání a o tom, kdo je vlastně umělec. Jde o to, že špatný skladatel nerozpozná tu příležitost. Taky mu přijde motiv jako Beethovenovi nebo Mozartovi, ale on nepozná, že je to ten správný. Naučných historek měl Ilja Hurník spousty. Říkal: ,Konec skladby, je to nejdůležitější, co skladba má. Když nemá dobrý konec, jakoby neexistovala. Konec se musí začít, pak se musí provést a pak se musí ukončit. Když máte konec, máte na půl vyhráno.´"

HK: Využít správné chvíle… Po vydání Aftershocks, jste řekl, že kdybyste zpíval anglicky, dotáhl byste to dál. Zároveň jste nechtěl psát anglické texty, protože si nemyslíte, že angličtinou vládnete tak dobře, abyste si to směl dovolit. Jak se díváte na české interprety, kteří tvoří v angličtině?

MK: „Určitě bych to dotáhl dál, ale musel bych mít anglická mluvidla. Mám děti ze smíšeného manželství, takže jsem byl u toho, že se v krku dějí úplně jiné věci. Nenaučil se ani Tříska, ani Forman, i když tam žijí dlouho. Mají stále českou výslovnost. Někteří mladí mají talent, a když brzy začnou, tak to dobře napodobí. Napodobit výraz hvězdy jde. Ale dostat text jen na papíře, nebude nic. Opičení jde, ale přímá tvorba, to je jiná kapitola. Angličtina zároveň generuje jinou barevnost hlasu, jiný výraz, všechno je snazší, přirozenější. Pro rock, rock´n´roll i pop music je to dokonalý jazyk. Udělal bych lepší věci, ale musel bych být Angličan."

HK: Chystá se křest alba?

MK: „Zatím jsme o tom nemluvili. Dáme včas vědět." (smích)