"K hudbě možná pořád utíkám," říká James Harries

V Česku žijící písničkář původem z anglického Manchesteru, James Harries, vydal počátkem roku nové album Superstition a nyní vyráží na turné po střední Evropě. Při této příležitosti jsme si s ním trochu popovídali. 

Hudební Knihovna: Tvoje nové album se hodně liší od tvé předchozí tvorby. Co tě vedlo nebo inspirovalo k takové změně?
James Harries: „To je zajímavé, dneska jsem už slyšel čtyři nebo pět názorů, někteří se o změně nezmínili a další to považovali za skok někam úplně jinam. Já to jako tak velký rozdíl nevnímám, nemyslím že se ty písničky, které jsou základ alba, nějak moc liší. Rozdíl je spíš v tom, jak je album natočeno, a s kým jsem ho dělal. Dřív jsem vždycky připravil pár písniček a pak jsem vybral lidi, producenta a šli jsme to do studia natočit. Finální zvuk ovlivnilo studio a ostatní muzikanti. Ale teď jsem se rozhodl, že budu konečně spolupracovat s mým kamarádem Viliamem Bérešem, se kterým už jsme o tom dlouho mluvili. Původní plán nebyl hned točit desku, ale jenom dělat nějaké písničky pro sebe a možná je nabídnout i někomu jinému. Chtěli jsme jen spolu sedět a psát písničky a rovnou je točit a produkovat, písničku po písničce. Ta první byla hotová strašně rychle a bavilo nás to, tak jsme se domluvili, že se sejdeme zase za měsíc a uděláme novou. A pak jsme viděli, že už skoro máme desku, tak jsme si řekli, že už to dokončíme. Zvuk je daný tím, že jsem ji dělal s Vildou, proto je jiný. Ale já neřeším, jestli jsou to popové písničky, nebo nějaké jiné. Posouzení žánrů přenechám jiným."

HK: Jedno album jsi jako první nahrál jen na mobilní telefon. Povíš mi o tom víc?
James Harries: „Ano, to znělo úplně jinak. To album je na stránkách amerického magazínu Paste. Vzniklo už nějakých šest let zpátky. Byl jsem na turné, začínalo v Londýně, byl jsem tam zrovna bez producenta a jeden mi nabídl, že bychom spolu nahráli desku. Požádal mě, abych mu poslal nějaké demo. Natočil jsem to na starší telefon a poslal jsem mu to prostě SMSkou. Domluvili jsme se, že mu pošlu mraky demáčů a on pak vybere ty písničky, které budou vhodné do studia a pak budeme točit regulérní desku. Během té první druhé písničky jsem byl venku, měl telefon na klíně, kolem děti, sanitky, psi, ptáci, krásné počasí. Když jsem to zpětně poslouchal, přišlo mi, že to má takovou nenucenou atmosféru. Samozřejmě to nebylo perfektně natočené a nahrané ale mělo to atmosféru, která se mi líbila, tak jsem to pustil pár lidem. Některým se to takhle natočené nezdálo, ale mě se líbilo, že je to intimní, takový deník z toho turné. A tak jsem se rozhodl to jen tak dát na internet přes americkou firmu, která už neexistuje. Pak to koupil magazín Paste. Údajně jsem první na světě, kdo tímhle způsobem vydal oficiální desku. Každý může natočit něco na mobil, to děláme všichni, ale já jsem to nechal prostě bez úprav, bez editací, a to zaujalo. Myslím, že ten nápad byl možná lepší než některé ty moje písničky. Lidi se mě na to ptají ještě po šesti letech, takže to asi zafungovalo jako marketingový tah, i když jsem to takhle nezamýšlel."