JIŘÍ SCHELINGER: ČEŠI, JE TADY ZEMĚTŘESENÍ!

Právě dnes uplynulo 35 let od tragické smrti zpěváka a skladatele Jiřího Schelingera. Nad jeho životem se stále vznáší mnoho otazníků, nad nimiž se zamýšlí publicista Roman Zahrádka.



V dobách, kdy se nebe nad českou kulturou zatáhlo a umělce vyháněly z nesvobodné země zákazy státní moci a nevzdělaných cenzorů, se obloha občas rozjasnila. Normalizačními mraky, když zrovna bolševik nedával pozor, dokázaly tu a tam proniknout záblesky hudby, jež musely hladit na duši každého fandu poctivé rockové muziky. A přesně takový je i příběh života a smrti zpěváka a skladatele Jiřího Schelingera (6. března 1951 Bousov - 13. dubna 1981 Bratislava), nad nímž se ještě teď po pětatřiceti letech od jeho smrti vznáší spousta otazníků.

PROČ? PROČ? PROČ?

Měl skutečně vyhrát Zlatého slavíka? Podporoval disent, ačkoliv podepsal antichartu? Měl jasnovidné sny, kterého inspirovaly k napsání nikdy nevydaného alba Zemětřesení? Co způsobilo jeho smrt? Byla za tím hloupá sázka, anebo ho nechala zlikvidovat Státní bezpečnost? Leží v rodinné hrobce Schelingerových na pražských Olšanech opravdu jeho tělo? A proč o něm současná média trestuhodně mlčí? Proč se vinou všeho z něho stal zpěvák jen několika málo písní (Holubí dům, Jsem prý blázen jen, anebo Šípková Růženka)? A proč nikdo ze skupiny, která ho doprovázela a patřila v druhé polovině 70. let k tomu nejprogresivnějšímu na české hudební scéně, se neumisťuje v žádné z hudebních anket? A to přesto, že v ní hráli takoví borci jako geniální Jiří „Mamut" Stárek (bicí) nebo Stanislav „Klásek" Kubeš (kytara)! Sami vidíte, že je toho opravdu hodně, co zbývá ještě zodpovědět.

ŘEHOLE PRAŽSKÁ

Přeskočme ale v životě Jirky Schelingera několik kapitol a přenesme se do období po roce 1977, kdy se v tehdejším Československu formoval disent. V té době se dostal Jirka pod velký vliv Viktora Faktora, svého švagra a emigranta, který se vrátil z USA a kolem něhož se začala sdružovat skupina lidí, jež si říkala Regula Pragensis (Řehole pražská). A právě tato parta začala vydávat samizdatový časopis Lázeňský host. Jirka přitom patřil mezi zakládající členy spolku a finančně ho podporoval, aniž si uvědomoval, co mu hrozí. A to přesto, že spolek neměl žádné politické ambice a šlo mu spíše o kulturu a životní styl. Jirkovi však stále více imponovala mystika a některé duchovní směry. Přestal proto jíst maso, meditoval a ubíral se ke stále náročnější muzice. Začal dokonce hovořit o tom, že je čas se osamostatnit a do té doby neotřesitelný šéf kapely a Jirkův dvorní textař František Ringo Čech začal najednou na vlastní kůži pociťovat, co to znamená, když mu jindy nekonfliktní Schelinger vrací texty a určuje, co v nich bude. A přestože byl Franta, a stále ještě je, ješitný egoista, budiž mu ke cti, že se Jirkovi nakonec přizpůsobil.

NOVÝ, SMYSLUPLNĚJŠÍ SMĚR

V této atmosféře vzniklo v roce 1979 album Nám se líbí. Šlo o folkrockový výlet, který naznačoval další směřování Schelingerovy filosofie o daleko rozmanitější hudbě, než byl do té doby podbízivý popík, kterým před komunistickými pohlaváry maskoval na radu F. R. Čecha svoje hardrockové srdce. Stále více se angažoval v Regule Pragensis, která pro něho znamenala únik jak z jeho neuspořádaného manželství s Jitkou Poledňákovou Schelingerovou (jež by se dalo s klidným svědomím nazvat italským), tak i z šedých poměrů tehdejšího života. A jelikož cítil ve svém životě prázdno, otevřel mu řeholní řád dosud neobjevené obzory. To byl také důvod, proč šel více do sebe a začal se hudebně vzdělávat. Naučil se například zapisovat hudbu do not a plánoval dokonce, že složí rockovou operu. Jeho život začal konečně nabírat nový, smysluplnější směr. Bohužel, neměl už trvat dlouho. Blížilo se zemětřesení…

UTAJENÝ ROZHOVOR

Na jaře 1981 uspořádali Jirka spolu s bratrem Milanem pro členy spolku Regula Pragensis v jihočeské Soběslavi dobovou taškařici v kostýmech mnicha a krysaře. Jirka přikládal tomuto vystoupení velký význam a do svého deníku si tenkrát, třináct dní před svou smrtí, zapsal: „První vstoupil bratr Jan. Za ním jsem vhopkal do lokálu já, třískaje do citary a vyluzuje temné vskřeky." Nikdo netušil, že jde o alchymistické algoritmy (recepty), s jejichž pomocí vznikalo i jeho připravované album Zemětřesení. Jeho poselství mělo totiž daleko hlubší smysl, než by kdo předpokládal. Skrývalo se v něm Jirkovo vizionářství, jež se opíralo o schopnosti vidět některé události daleko dopředu. A tak zatímco někteří hledali za jeho jinotaji narážky na tehdejší komunistický režim, on viděl ještě dál. Mnohem dál. Díky svému odhodlání a změněné životosprávě dokázal totiž nahlédnout až za obzor a spatřit ve svých snech záblesky světla v temnotě, která nás obklopuje. A přestože se mu tenkrát zdálo vše absurdní a v mnohých věcech tápal, měl jasno v tom, že hlavní zkoušky mají teprve přijít. A chtěl je zároveň vyjádřit ve své hudbě a pojmenovat. Hlavně je chtěl ale všechny prožít. Ve svém zápalu a nadšení pro věc však nepostřehl, že se smyčka okolo něj začínala nenápadně utahovat a že se o něho začali zajímat lidé, kteří k tomu využívali nejrůznější prostředky. I tak zbyla na středověkou taškařici v Soběslavi krásná vzpomínka a hlavně jeden krátký, nicméně z dnešního pohledu dost důležitý a nikde ještě nezveřejněný rozhovor s Jirkou. Asi proto, že k tomu nebyla zatím ta správná doba...

ZVEDNĚTE ZADKY A NENECHTE VĚCI ZAJÍT DALEKO

„Málokdo to o mně ví, ale prošel jsem si věcmi, které mi otevřely oči. Najednou jsem získal schopnost vidět a předvídat ve svých snech. Spatřil jsem v nich naši budoucnost - požáry, splašené lidi, jak utíkají a nevědí, kam se ukrýt. Viděl jsem rozpad naší komunity. Proto jsem pojmenoval novou desku Zemětřesení. Nepůjde ale o zemětřesení jako takové, nýbrž o to, že může nastat rozpad české země. Potom umlkne její srdce a přijde konec Prahy. Jenže Češi to ještě nevědí. Proto, až se bude blížit ta doba, musí zvednout zadky a uvědomit si, kolik postav vzešlo z našeho národa a napsalo naši historii. Češi ale nesmí nechat věci zajít příliš daleko a přehlížet, že se nic neděje. Tohle všechno se totiž bude dlouho dopředu připravovat. Doufám proto, že deska vyjde a lidé ji ve správnou chvíli pochopí," pronesl v přítmí soběslavské hospůdky Jirka. Zda ho tenkrát někdo pochopil, už nezjistíme. Možná ano, ale možná se také tyto zprávy donesly po nejrůznějších informačních nitkách až k těm, kteří tenkrát rozhodovali o bytí a nebytí každého smrtelníka. A samozřejmě si je vyhodnotili a naložili s nimi po svém. Jaký to mohlo mít vliv na další Jirkův osud, si můžeme už jen domyslet.

ŠIFRA SKRYTÁ VE FRAGMENTECH DESKY

Každopádně se tohle poselství zachovalo, deska už nikoliv. Nebylo jí totiž po Jirkově smrti přáno a nikdy nevyšla v podobě, v jaké měla vyjít. Zachovaly se pouze její fragmenty, které odděleně nedávají žádný smysl. Nejvíce se jí přitom přiblížil projekt Zemětřesení v roce 1993 (Brichta, Doležal, Henych, Smetáček), který však přinesl z komerčních důvodů uceleně na CD pouze pět skladeb (Zemětřesení, Cesty, Galéra, Strážci majáků a Stavros Niarchos) z původně zamýšlených dvanácti až třinácti písní. Další dvě nahrál na své první album PF 2000,- Milan Schelinger (Hodina H a Hostina), vlastně tři, pokud mezi ně započítáme i skladbu Můžeš vejít, o které František Ringo Čech tvrdí, že ji vlastní v původní syrovější verzi pod názvem Přicházející století. Kde se ale skrývají ty zbývající? Dvě (Sen a Alchymista) najdeme na singlu, který Jiří Schelinger stihl ještě natočit. Další poklady se nachází na amatérském záznamu z koncertu v Humpolci v roce 1980, na němž najdeme třeba písničku Maraton, kterou později natočil Milan Schelinger se skupinou Projektil pod názvem Poslední. Ledacos napovídá též elpíčko František Ringo Čech 1983, na němž je vedle skladby Stavros Niarchos i další skvělá věc pod názvem Cizinec, kterou nazpíval opět bratr Milan a která rovněž zapadá do koncepce Zemětřesení, k němuž se v současnosti schyluje.

KONEC SVĚTA? NE, JEN KONEC JEDNÉ ETAPY

Mnozí při čtení těchto řádků jistě kroutí nevěřícně hlavami a já se jim ani nedivím. Pojďme si ale projít některé texty, které vznikaly uprostřed hluboké totality, jež se právě chystala zatočit s některými muzikanty v Česku, aby je později vystavila několikaletému zákazu vystupování. Něco takového si ale Jiří Schelinger nepřipouštěl a dal do nového projektu celé svoje srdce. Zkrátka, šel do toho naplno, zatímco zkušený stratég F. R. Čech tušil možné problémy a texty na Zemětřesení jsou tak výsledkem určitého kompromisu. Důležité však je, že v nich nechybí již zmíněné alchymistické algoritmy, z nichž sice není na první poslech patrné, oč v nich jde, anebo zavádějí spíše posluchače do světa katastrofických scénářů, v součtu ale dávají kýžený výsledek. Přirozeně se budete ptát, jak album dešifrovat. K tomu je však zapotřebí znát skladby se stěžejním obsahem. V případě alba Zemětřesení jde však hned o dvě písně najednou, které na sebe volně navazují. Jsou jimi skladby Hodina H a Hostina, jejichž prostřednictvím chtěl Jirka vyjádřit skutečnosti, které mohou teprve přijít a před nimiž chtěl posluchače varovat. Aniž ale tušil, klíč nebo kód, chcete-li, leží ke všemu ve skladbě Můžeš vejít (Přicházející století), která má podle všeho dvě verze - tu původní, konkrétnější, a tu uhlazenější, kterou v devadesátých letech pustil do éteru Milan Schelinger. I přes tyto dílčí korektury skladba ale vypovídá o tom, jak velkou intuicí byl Jiří Schelinger obdařen. Nikdo totiž ještě neměl ani ponětí o tom, že se bude někdy v roce 2012 hovořit o možném konci světa. Jirka to ale s vydatnou pomocí svého principála Čecha vyjádřil brilantně. Nešlo totiž o faktický konec světa, ale o konec jedné epochy a začátek druhé, který ohlásila hvězda otevírající brány k novým vesmírným energiím. „Už hvězda prosvítá a bránu otevírá," zpívá se ve skladbě Můžeš vejít. A protože tyto energie mění i lidské vědomí, autor tuto změnu přivítal slovy: „Srdce se zachvívá nadějí nesmrtelnou, tak vítej, vítej, hoste vzácný…" A to vše ještě umocnil nádherně procítěnou, až baladicky křehkou melodií, která vtáhne vnímavější posluchače ihned do děje a chytne je za srdce.

MĚ NEDOSTANOU!

Dveře k uchopení obsahu alba jsou tedy otevřeny, nejsme ještě ale uvnitř. Každou změnu v lidské společnosti, byť k lepšímu, provází totiž přirozeně i problémy. A ty Jirka viděl taky. Nedaly mu spát a proto s takovou naléhavostí trval na alarmujícím sdělení dvojskladby Hodina H a Hostina. „Čekám tě ze čtyrech světovejch stran. Možná, že zleva, možná, že zprava. Královno ze Sáby s očima vraha. Znova se zastaví u městských bran, v oknech se rozsvítí - už zvoní hrana. Možná že mě, možná že tobě." Z těchto slov až člověka mrazí, ale to byl účel a text nikoho nešetří ani v dalších verších. „Srdce už nevlastním - voda ho vzala. Leží tam hluboko v studeném hrobě. Kde je ta voda, řeka jí vzala. Kde je ta řeka, voli ji vypili. Kde jsou ti voli, páni je snědli. Kde jsou ti páni, na hřbitově zakopáni!" Na svou dobu to byl ohromný nářez. Alespoň v oficiální části tehdejší kultury toho nebyl nikdo schopen, anebo se neodvážil napsat, k jakým koncům vede lidská chamtivost. Ostatně to popisuje další skladba Hostina. „Lidi domů už jdou, hostina skončila. Všude děsný nepořádek a mně se zdá. Uklízečka spustí nářek, všechny nás proklíná. Teď za tu spoušť jak po požáru. Všechny nás proklíná za tu spoušť..." Deska měla ale na posluchače zapůsobit i jinak a přes jiné nálady či postavy. Například bezstarostný, až rozšafný Stavros Niarchos za nimi měl přijuchat se sdělením: „Stavros Niarchos - boháč z Jevíčka, velký rybník má a kus lesíčka, de luxe žebřiňák s gumovýma kolama, tryskem s ním uhání, tažen volama." Jakoby z oka vypadl některým současným zbohatlíkům, jejichž kapsy a konta jsou závislé na libovůli mocných. Doba se sice změnila, podstata však zůstává stejná a vede nás do slepé uličky. Prodat a zpeněžit se dá totiž úplně všechno. I vlastní hrdost a země. Hlavně, že to sype a práší se za kočárem. Jenže z toho pak vznikají katastrofy a lidská neštěstí a společnost se dává do pohybu. „Hádej, kam tahle bárka míří, já domov tomu říkat smím, tak volný se cítím v tuhle chvíli, jen tady najdu klid a mír. Mýlí se, kdo myslí, že šílím," sdělují Strážci majáků a člověk musí chtě nechtě začít myslet na mohutnou migrační vlnu, které čelí Evropa. A skladba Maraton to celé jen dokresluje. „Seber všechny síly a vůli jít, chtěj dohnat ty vpředu, chtěj prvním být, oni to vědí, že ses jich bál a že už nemůžeš dál." A co teprve Cizinec? „Cizinče, pověz nám, odkud jdeš kam, kde je tvůj domov, proč přijel jsi k nám, v dobrém-li přicházíš, pak host jsi náš." Také skladba Sen přináší důležité poselství, které je třeba si uvědomovat: „…kdo v dobrém přichází, ten buď zdráv." A Zemětřesení znázorňující apokalypsu to celé už jen umocňuje. „Smutně oči hledí v dál, jen se ptej, kde se toulá srdce moje, kdo mu uleví. Smutně oči hledí v dál, břehů lem, suché slzy obzor cloní za mou galérou! Mávej, mávej šťastným dnům. Mávej, mávej neskutečným snům, …mě nedostanou!" Tento Jirkův výkřik v Galéře, která přechází z lyrické pasáže do hardrockového hromobití, nás měl pořádně nakopnout a otevřít nám oči, abychom nedopustili to, co sám prožíval ve svých neklidných snech. Všechno ale mezitím vzala voda, čas a soudruzi…

NE VŠECHNO MUSÍ BÝT PRAVDA

Řekněme, že ne vše, co bylo řečeno, napsáno a odvysíláno o smrti Jirky Schelingera v Bratislavě, je pravda. Jeho odchod na druhý břeh patří dodnes minimálně mezi záhadná a nikdy neobjasněná úmrtí. Celé vyšetřování této kauzy navíc vykazuje značná pochybení policie a není tudíž stoprocentně vyloučeno, že zemřel násilnou smrtí. Některé indicie to skutečně naznačují. Periho, jak byl Jirka přezdíván, viděla skočit do Dunaje pouze jediná vyslechnutá svědkyně z Martina a přitom měli být na místě další dva svědci! Jeden z nich měl navíc podle oficiální verze Jirku ke skoku do vody vyprovokovat. Už to samo o sobě je zarážející, že nebyli tito dva muži nikdy vyslechnuti a jejich totožnost je neznámá. Spekuluje se rovněž, že provokatér, který měl Jirku Schelingera přivést na myšlenku, aby skočil ze Starého mostu v Bratislavě do mohutného toku Dunaje, byl na skok sám dobře připraven a možná šlo i o potápěče. A přestože ho po více než třech hodinách po této události vytáhla z vody, kde se údajně držel bóje, dunajská pohraniční stráž, mohl klidně odejít domů a nikdo nikdy se už po něm nesháněl. Zatímco svědkyně byla vyslýchána hned několikrát a stále se stejným výsledkem. Podle ní šlo prý mezi oběma muži o sázku. Také nikomu z Jirkovy rodiny nebylo později umožněno, aby identifikoval na patologii jeho tělo, přestože bylo podle patologa překvapivě v dobrém stavu. Pochybnosti a nesrovnalosti obsahuje i pitevní protokol. Je proto klidně možné, že v rodinné hrobce na pražských Olšanech leží úplně cizí tělo. Bratr Milan je o tom dodnes přesvědčen. Na to, že jde o dostupné zdroje, se člověk nestačí divit, co všechno bylo tenkrát možné...

ODKUD KAM VEDLY NITKY?

Vydat se dnes po stopách onoho osudného večera 13. dubna 1981 není vůbec snadné. Zvláště, když se člověk musí potýkat s tolika nesrovnalostmi, které případ vykazuje. Jak se ale zpívá v Jirkově songu Cesty „Na neschůdných cestách najdeš stopy mé," bylo zapotřebí vrátit se tam, kde Jirka Schelinger zanechal svůj poslední otisk. A to právě na albu Zemětřesení, o jehož skutečném obsahu hovořil naposledy, skryt před zraky veřejnosti a jen v úzkém okruhu lidí, 31. března 1981 v soběslavské hospůdce. Odsud anebo od lidí, kterým Jirka bezmezně důvěřoval, mohly totiž vést informační nitky k uším nepovolaných, kterým se mohly zdát takové informace nebezpečné. Jirka ovlivňoval masy lidí a najednou přicházel s něčím (na svou dobu převratným), co se jevilo na první pohled jako protistátní a v přímé konfrontaci s komunistickou ideologií, která měla jen pramalé pochopení pro nějaké vizionářství. Navíc zašifrované do alchymistických symbolů. Spíše je považovala za narážky na tehdejší systém a nechápala dosah takového poselství. Potom už stačil jen malý krůček k tomu, aby se celá mašinérie státní moci dala do pohybu a Jiří byl vylákán bez své kapely do Bratislavy. Tedy tam, kde se jednou pro vždy uzavřela hladina nad průkopníkem českého hard rocku a jedné z nejvýraznějších pěveckých osobností, jaké kdy česká hudební scéna měla.
Text: Roman Zahrádka
Foto: Otto Dlabola