Chinaski: „Z posledních koncertů máme pocit, že nám to nikdy nehrálo líp!“

Chinaski slaví kulaté narozeniny. Už dvacet let jsou neodmyslitelnou součástí české hudební scény. Vydávají výběrovku s názvem 20 let v síti, připravují se na mega oslavu v O2 Areně a tak trochu rekapitulují uběhlé dvě desetiletí. S Hudební knihovnou se za historií ohlédl Michal Malátný, František Táborský a Otakar Petřina.

Bestoff-ka je v podstatě 'dárek' pro fanoušky. Co chystáte dalšího?

Franta: Bestoff-ka je hlavní dárek. Vyjde v září a je na ní 42 písniček, z toho dvě jsou úplně nové, dvě živé a některé jsou v jiných verzích. V říjnu vyjde i kniha o příběhu kapely. Od začátku, od základní školy až do teď, se všemi úspěchy i neštěstími, který nás potkali. Budou tam i rozhovory s lidmi kolem kapely. Je to dost otevřený a upřímný. A 6. února bude jeden jediný a největší koncert. V té největší hale zkusíme zahrát ty největší hity.

Můžeme se na bestoff-ce těšit na 'oldschooll' v podobě Vinárny u Valdštejna nebo Punčocháčů?

Franta: Přesně tak (smích). Vinárnu jsme tam dokonce dali živě z haly.

Jak se díváte po dvaceti letech na tyhle songy ze začátků?

Michal: Já je hraju rád, pořád mě baví. Samozřejmě zrovna tyhle dvě písničky jsou takový pubertální nesmysly, ale má to v sobě nějaký kouzlo a nikdy mě to neomrzelo. A musím říct, že Punčocháče hrály i jiný kapely. Třeba nějaká liberecká kapela to převzala, měli k tomu vlastní sloky a náš refrén. Já jsem za nima šel a oni se divili, že je to naše písnička, protože jí slyšeli někde na mejdanu. A ve chvíli, kdy se vaše písničky hrajou na mejdanu, tak to je nejvíc. Protože už si to lidi 'vzali' domů. Takže na Punčocháče nedám dopustit. Ta píseň je pořád zásadní.

Kdy u vás přišla ta prvotní myšlenka založit kapelu?

Michal: V šestý třídě na základní škole. A jelikož jsme s Pavlem (Pavel Grohman, zesnulý bubeník, pozn. red.) na nic neuměli hrát, tak jsme hráli na playback. Vyřezali jsme si nástroje z tvrdýho papíru, upletli si dlouhý paruky, půlka byla zelená, půlka byla červená, pustili si z kazeťáku AC/DC a předstírali, že hrajeme. Takhle začalo naše okouzlení hudbou. To bylo na základce, na střední už jsme si koupili skutečný nástroje a začali se na ně učit. A zbytek znáte.

Franta: Přesně tahle velice vtipná historie je popsaná v té knížce. Michal vypráví tyhle začátky. Když jsem to četl, protože jsem všechno neznal, tak jsem se u toho trhal smíchy.

Michale, kdesi jste prohlásil, že jednou bude s Chinaski konec. Co si myslíte, že ho způsobí?

Ota: Tahle kapela už přežila ledacos…

Michal: …co by to mohlo způsobit… Ve chvíli kdy přestanou lidi chodit na koncerty, bude nám chybět šťáva, nebudeme to umět nakopnout, tak to bude asi znamení, nechat toho. Nechceme to doklepat za každou cenu, hrát pro padesát lidí a být vyčpělí. Těžký ale je, že často kapela tenhle moment nepozná, myslí si, že je to pořád dobrý. Někdo zvenčí, kdo má ten nadhled, musí přijít a říct 'kluci těch lidí chodí třetina a ty koncerty jsou špatný'.

Franta: Já si myslím, že máme kolem sebe lidi, kteří to poznají a budou schopný nám to říct.

Ota: Dokud budeme mít co nabídnout, tak budeme asi hrát.

Michal: Přesně tak. Dokud budou na nás chodit lidi a bude vidět, že je to baví, tak budeme hrát.

Za těch dvacet let jste si prošli tím, čím většina kapel. Ale taky jste se dotkli ne až tak běžný události. Po tragické ztrátě Pavla Grohmana jste mezi sebe museli přijmout nového člena kapely. Jaké to začlenění pro vás bylo?

Michal: Bylo to těžký. Já jsem v životě s jiným bubeníkem nehrál, a kdykoliv jsem se otočil, tak tam seděl Pavel. V první chvíli nám hodně pomohl David Koller, když jsme řešili, jestli vůbec hrát nebo nehrát. Pomohl nám vrátit se na pódium. Pak jsme řešili, kdo s námi bude hrát dál a vyrojilo se spoustu bubeníků, kteří by chtěli. A my jsme řešili přesně tohle - nám nešlo o to, aby to byl nějaký virtuos nebo technik, ale aby to byl člověk, který zapadne do kapely. Máte spoustu bubeníků, který by to zahráli skvěle, ale byl to pro ně jen jeden z mnoha kšeftů. My jsme chtěli radši někoho, kdo není takový mistr. Říkali jsme, klidně ať hraje blbě, ale ať si zkrátka sedneme…

Ota: Ale zas tak blbý jste to taky nečekali, ne? (smích)

Franta: Je fakt, že tohle si splnil dost lehce (smích).

Michal: To přechodný období bylo složitý a řešili jsme to půl roku. Ale myslím, že jsem to vyřešili dobře. Z posledních koncertů mám pocit, že nám to nikdy nehrálo líp.

Oto, můžu se zeptat, jaký to bylo přijít do kapely po takovéhle události a nahradit u bicích takhle důležitý článek?

Ota: Hrozný. I jen to sednout si za bicí po takovéhle události. Navíc se hlásily všechny velký bubenický jména, a když jsme konečně začali hrát živě, tak se rojily pod pódiem a říkali si ‚jo tak tenhleten, ahá, tak to si vybrali‘, tak to bylo taky takový těžký. Ale kluci mě hrozně podporovali, nikdy jsem neviděl oči v sloup. Teda kromě první zkoušky (smích). Já jsem nehrál. Hrál jsem totiž do nějakých patnácti a pak jsem se věnoval něčemu jinýmu a paradoxně jsem začal bubnovat tak půl roku před tím než se to stalo, takže jsem byl dost v začátcích.

Michal: Ota má s Pavlem společnou takovou tu buldočí povahu. Když se něco řekne, tak se do toho vrhne na sto padesát procent a dělá to tak dlouho, dokud to není dobrý. Což je skvělá vlastnost. No a tak se vrhnul na bicí. Po první zkoušce jsme si říkali, tak to nepůjde. Po druhý jsme si říkali, ty jo to půjde. A za čtrnáct dní jsme si říkali, no to jde a bude to skvělý!

S vámi v podstatě vyrostla celá generace. Ohromně jste zasáhli českou pop music. Jaký pro vás je, být součástí něčeho tak velkýho takhle dlouho?

Michal: Je to zvláštní. Já jsem kluk z vesnice, samouk. V podstatě neumím pořádně hrát na žádný nástroj, neumím moc zpívat. Každý den mě překvapuje, kam se to s tou kapelou dostalo. Nikdy jsem si to neuměl představit. Nejsou to ani moje sny, protože jsem si tohle nedokázal ani vysnít. Takže jestli sedíte a říkáte tohle, tak to je skvělý, ale přijde mi to neuvěřitelný. Před každým koncertem jsem nervózní a jdu tam, jako by to mělo být poprvé. V týhle branži dneska zahrajete skvělý koncert a je to bezva, ale zítra musíte bojovat znova. Musíte to obhajovat. Říká se, že první deska ‚dobrý‘, ale nejtěžší je natočit druhou. Tak já myslím, že je hrozně těžký natočit jakoukoliv další desku, aby se to posouvalo dál, ale přitom neupadnout do klišé nebo nevykrádat sám sebe.

Foto: Tomáš Nosil / Universal Music