„Bejt průměr nás nezajímá,“ říká Zeller z Cocotte Minute.

Z podzimní šňůry Cocotte Minute, při které oslavují a vzpomínají na 15 let starý debut Czeko, už zbývá jen několik málo zastávek. Turné vyvrcholí 29. a 30. 11. v Brně a 5. 12. v pražském Paláci Akropolis. Během večera vždy zazní sedm songů ze zmiňovaného alba, v devadesátiminutovém setlistu nebudou chybět ani hity z posledních dvou kritikou opěvovaných počinů. Dost důvodů vyzpovídat zpěváka Zellera.

Hudební knihovna: Zellere, slavíte 15 let od vydání debutu Czeko. Jak vnímáš sám sebe na české scéně a jak kapelu? Kde bys ji rád případně viděl?

Zeller: "Jak je to já vs. scéna je spíš otázka na tu scénu  Tedy pokud něco jako scéna toho, co děláme my, vlastně existuje. Já se prostě ve všem jen snažím dělat to, jak nejlíp umím. Ale těší mně samozřejmě, když vidím tisíce lidí zpívat moje texty (na Czendalovu skvělou muziku), a když mi ty lidi říkaj, jak moc je to pro ně důležitý a jak těžký období s tím kolikrát dokázali projít. Máme skvěly fans. Jsou upřímně oddaný a věrný, i když to není žádná nekritická sekta. Naštěstí! Tím, jak jsou chytrý, nás navíc držej furt ve střehu, protože je nevochčiješ žadným cliché nebo hloupou manipulací. Většinou maj v sobě silný příběhy a nejdou po povrchu. A navíc musíš ze sebe vždycky dát ještě víc než minule. Jejich očekávání je totiž právem vysoký. A to mě baví.

Dál mě samozřejmě neskutečně těší, že sem díky Pomeranči měl tu možnost sázet každej tejden do deseti tisíců lidi pořádnou nálož tvrdý muziky a že sem tak i velkou část z nich k tý muzice přived. A doufám, že i díky tomu, co a jak děláme s CM, jsem tomu dal kredit a váhu.

Za kapelu si troufnu říct, že jsme se dostali na špičku českýho nu-metalu, i když mě trochu mrzí, že tu není nikdo, kdo by nám dejchal na záda. Mě konkurence baví a je důležitá. A taky myslím, že se nám se ctí podařilo tu původní škatulku dávno překročit a přitáhnout k tomu spousty novejch lidí. Jenom minulej rok nás vidělo přes 25 000 lidí a letos to vypadá, že zlomíme 30 000. To je prostě paráda. Rád bych nás dostal na velká podia a do sálů 500+. Teď jsme úspěšný v klubech, takže je čas jít dál."

HK: Splnilo to vaše očekávání, s kterým jste do toho šli?

Zeller: "Byla to první oficiální deska mýho života a dal sem do toho všechno, co tehdy v tý konstalaci šlo a věřil sem, že je to jenom začátek. Pro mě to ale byla hlavně součást mnohem širšího plánu. Předesílám, že můžu v tomhle mluvit jenom za sebe, ale pro mě to byla vlastně trochu otázka přežití. V patnácti sem vlez do první kapely a pochopil sem, že to bude můj život a že chci a musim dosáhnout maxima. Měl sem dost divoký dětství v rozvrácený rodině sežraný alkoholem a domácím násilím. Neměl sem jedinou kotvu. Pro dítě je to neskutečně trýznivý. Bylo to kreténský období a já sem najednou našel cestu ven. Únik z tý díry a beznaděje.

Najednou sem začal lidem něco říkat a oni mě začali poslouchat. Začal sem mít pocit, že nejsem tak bezcenej, jak se mi do tý doby zdálo. Bylo to něco, co mě drželo nad vodou, když sem i já měl divoký období, něco, co mi dalo kázeň dřít tisíce hodin ve sklepě místo toho, abych se jako ostatní ze sídláku flákal a pak se i s trochou štěstí ufetoval nebo uchystal. Dostal sem řád, kázeň, cíl a touhu všem nakopat prdel a koupit si Porsche, ať se všichni ti, co na mě kdysi koukali skrz prsty, poserou závistí 

Naštěstí nejsem úplně blbej, takže sem se během tý cesty nahoru snažil naučit všechno, co mě zaujalo a o čem sem si myslel, že mi pomůže dostat se blíž k mýmu cíli. Dneska mám skvělou kapelu, pět desek, sem v top managementu Akropole, měl sem oceňovanej pořad v telce a další mám furt v rádiu. Našel sem i klid v osobním životě. Mám zdravou rodinu, skvělou ženu, tři syny a koupili jsme si dům. Nefetuju, nekouřim, nekradu, nelžu, nešmelim, nevojebávám. Takže moje očekávání so splnilo a furt věřím, že to ještě není všechno, co nás čeká. Vobčas se ale samozřejmě s klukama z kapely pošlem! To zas jo. Nechci bejt kurva za žádnyho Mirka Dušína."

HK: Která píseň ze zmiňované desky je pro tebe osudová a proč?

Zeller: "Czeko. To je snad jasný. I pro to, co sem před chvilkou řek. Ale není to jenom vo fetu. Každej má svoje czeko, něco co tě nutí točit se v kruhu. A jen někdo má to štěstí, že si to uvědomí a jen někdo má navíc i tu sílu to zlomit. To je czeko."

HK: Která píseň je nedoceněná anebo jste ji málo hráli?

Zeller: "Pokud se bavíme vo debutu CZEKO, tak asi Kořeny. Ale teď to na tomto tour hrajem, tak uvidíme, jak si povede. Máme cca 50 tracků a každej jsme dělali s naprosto maximálním nasazení. Bohužel bude vždycky víc věcí, co nehrajem, než těch, co hrajem. Je to vždycky boj, o to, co bude v playlistu. I když hrajem někdy skoro dvě hodiny."

HK: Od Sado Disco jste neměli kostýmy až do letošního roku. Co vás přimělo k nim se „zase" vrátit?

Zeller: "Nějakej zásadní aha moment tam nebyl. Spíš tak nějak přirozeně to vyplynulo, že už chceme i vizuálně posunout ten pocit z našeho koncertu. Přemejšlel sem, jak to uchopit a napadnul mě koncept bojovníků. Dělat to, co dělame my a tak, jak to děláme, je vlastně furt trochu boj  A tak vzniknul ninja, cybervojak, indian a lvi srdce a při debatě s kostýmovou výtvarnicí pak ještě vyplynul dekadentní šansoniér, což stejně ve skutečnosti jsem a bylo hotovo."

HK: Kam až plánujete se v tomto směru posunout?

Zeller: "Zatím nám to takhle vyhovuje, takže půjdem spíš cestou evoluce než revoluce. Teď chceme zabrat se scénou a choreoškama. Ať je to kurva pořádnej metal cirkus."

HK: Na každém koncertě či festivalu jste měli nafukovací labuť či dveře, na kterých tě nesli fanoušci. Turné k Czeku je jiné - je tam absence těchto prvků. Mám to chápat tak, že si dáváte pohov od těchto „odvaděčů" pozornosti, aby vynikla síla energie z koncertu, nebo to mám chápat jako mezistupeň a pak přijdete s něčím velkým?

Zeller: "Nene, dveře vod WC sebou furt vozíme. Co kdyby ! Ale máš pravdu v tomhle jsme trochu ubrali. Teď je to zase hlavně vo čistý naboostřený energii a taky jezdime teď kluby, takže tam se labuť stejně nevejde. Někdy se tam nevejdou ani ty dveře. Ale naposled v Plzni sem si zase zaserfoval, takže je to na náladě a na prostoru. V Akráči bude labuť nebo nějaká jiná hovadina určitě v záloze připravená. Co kdyby!"

HK: Co vám ale zůstalo, je svítící kabel připnutý ke kabelu mikrofonu. Dostal jsi někdy ránu?

Zeller: "Jo. V létě na festivalech v podstatě pravidelně. Vona je v tom nějaká indukce zakletá, takže když se dotknu zpocenej jevištní konstrukce, začne to trochu švihat. Není to naštěstí 220V (tedy aspoň zatím) ale úplně příjemný to taky teda není  Asi si ani nechci představit, co by se stalo kdybych si před stagei stoupnul bosej do louže."

HK: S Czendálem působíte jako sehraná autorská dvojice. Měli jste mezi sebou někdy tvůrčí krizi?

Zeller: "My dva ne. Nějak jsme se k sobě poskládali, že se vlastně ani moc neserem. Možná je to tím, že spolu vlastně vůbec nejsme a ani spolu nějak zásadně nemluvíme. Nemáme tu potřebu. Máme na věci kolem kapely a naší muziky víceméně stejný názory, takže tam je taková shoda, že to spolu vlastně ani nemusíme řešit. Co udělá jeden, udělal by druhej taky. A oba máme tak silný vnitřní cenzory, že nepřinesem tomu druhýmu nic, co by nebylo vlastně hotový. Takže když děláme třeba tu muziku, tak Czenda donese nějaký nápady, spolu vybereme, co chceme zrovna dělat a začnem. Jak k tomu napojim nějakej text, když ho mám, nebo nějakou hlášku, nebo to na sebe prostě nechám působit a ono to celý nějak naskočí samo. A pak už je to jenom řemeslo. Textařský, hudební a aranžérský. My jsme si fakt tak nějak automaticky sedli, že sledovat nás při práci je prostě nuda. Vono se to nějak celý prostě stane samo. My dokonce ani nejamujem. Mě to sere. Vnímám to jako ztrátu casu. Czenda proste přinese základní ideu, já taky, hodíme to do placu, řeknem si, kdo co kam nasází, zahrajem to a za dvě zkoušky máš kostru. Pak si to samozřejmě desítky hodin vyhráváme a mazlíme, ale ten základ je jasnej vlastně hned. Je to i proto, že kluci v kapele to maj hudebně stejně. V tomhle je to fakt dream team. Žádný zasraný zbytečný diskuze. Jsme jak sehranej chirurgickej tým při transplantaci srdce. Nikdo nemusí nikomu nic vysvětlovat. Každej ví, co je jeho department."

HK: Vyznáváš v kapele demokracii nebo „diktátorství" a proč?

Zeller: "Obojí má v kapele svoje místo, ale určitě to má taky svůj jasnej čas, kdy je třeba jedno nebo druhý. V momentě nějaký kreativní fáze tam může každej hodit, co myslí, pak je nějaká výběrová fáze, kdy ještě furt každej může k tomu říct svý. No a pak se to zamkne, rozdělej se úkoly a přesune se to do fáze realizační a tam nastává diktatura, aby se ty věci fakt staly a dotáhly tak, jak maj a kdy maj. Klasický řízení projektu. Co se týká provozu, je to dost podobný. Debatu vo tom, kde kdo kdy chce odjíždět a přijíždět na koncerty vedeme v tejdnu před koncertem mailama a pak je prostě ve dvě nástup na parkovišti a kdo tam nebude, tak letí  myslim, že provozní disciplína je nutná k tomu, aby si nevyhořel. Nikdo by neměl čekat na někoho, až se vyleje v baru nebo ho hledat v nonstopu. Pro mě je to v první řadě neúcta k času těch ostatních a total to likviduju už v náznaku. A hlavně s lidma, který maj v prdeli to, že na ně někde čeká dalších osum lidí nebudu ztrácet čas. Hotovo. Nestojej za to."

HK: Pro fanoušky a scénu působíte možná drsně, přitom v jádru jste hodní kluci a introverti. Jak moc se tříští či pojí tyto dva rozlišné světy koncertní a osobní roviny?

Zeller: "Bejt „drsnej" neznamená přeci, že bys měl bejt uřvanej a zlej. Jako jo, jsme s Czendou tvrdý nebo drsný, jak říkáš. Jo. A v první řadě k sobě. Jinak bysme se nikam nedostali. Czenda vede soukromou sportovní televizi, já produkuju 150 kulturních akcí ročně a do toho jedem opravdu nadoraz CM. Já mám ještě navíc rodinu s malejma dětma. Nemáme čas a ani náladu na pi*oviny. Nemůžu a ani nechci bejt 60x za rok vyndanej, jak zvíře na baru a dělat si „kamarády". Rád bych v životě něco dokázal. A já myslim, že naši fans to vo nás tahle vědí. Co se týká ostatních kapel, tak máš pravdu, moc se s nikým nepaktujeme, není nám to vlastní. Ty, co nás ale znaj a máme se navzájem v úctě vědí, že nejsme kreténi. Prostě v baru si sednem spíš někam na stranu nebo dozadu a pozorujem ty ostatní exoty. A z toho pak čerpáme zase my. Někdo potřebuje bejt středem pozornosti furt. Někomu to stačí jednu hodinu na stage, ale vo to víc to tam rozseká."

HK: Na pódiu odvádíte skvělou práci, působíte sehraně, plní energie, hraje vám to jak nikdy. Je to aktuální sestavou nebo už vyhraností?

Zeller: "Tak v první řadě je to tím, že máme skvělej playback!  Ale samozřejmě díky za pochvalu. Chceme bejt nejlepší, protože bejt průměr nás nezajímá. Chci pokaždé slézt ze stage a vědět, že jsme už víc udělat ten večer nemohli. Trávíme tím tisíce hodin. Vono to není jenom vo těch dvou hodinách na scéně. Morava třeba znamená 12 i víc hodin v autě, když jedeš votočku a další čtyři pak v klubu před gigem. Jestli mám přijít vo 16 hodin života kvůli dvěma hodinám na scéně, tak to budou kurva nejnadupanější dvě hodiny na světě!  Nechápu kapely, co to flákaj. Ztracej čas. Svůj i publika, co se na to musí koukat. A to se bavíme jenom vo hraní. Máme taky nazkoušený desetitisíce hodin. Další tisíce trvalo, než jsme složili těch pět desek atd. Nedělat to celý nejlíp jak umíš, by mi nedávalo smysl. Prostě bych to nedělal."

HK: O různých interpretech kolují různé historky o tom, jak se chovají v backstage a jaká je s nimi domluva. Jak to je u vás? Jste nároční interpreti? Je na vás spolehnutí?

Zeller: "Hele to musej říct asi ty promotéři,, ale my se chováme fakt zodpovědně a nevymýšlíme si pí*oviny. Máme sice relativně vysoký nároky na kvalitu zvuku a prostoru, ale to je nezbytný, abychom udrželi vysokou úroveň naší show. A to je v zájmu všech. Nás, klubu i diváků. Ale jinak máme třeba minimální catering. Zrovna teď v Plzni se kluci divili, že toho chceme tak málo, ale já si uvědomuju, že někdo to zaplatit musí. A když má promotér zacálovat tebe, dobrej zvuk, hotel pro 10 lidí a ještě si navymýšlíš pí*oviny do cateringu a hromadu chlastu k tomu? Ta scéna nežije z grantů. Většina těch promotérů to musí tvrdě vydělat. Já si vážím každýho pracovitýho a férovýho promotéra. Je to rychta jako kráva a málokdo si uvědomí, co všechno musej ty lidi dělat, aby to fungovalo. Když ale vidím, že je někdo šmejd na všechno, co se týká realizace našeho koncertu sere a ještě pi*uje, že se nenapakoval, tak mu to sežrat dám, to zas jo. Naštěstí to už ale dost filtruje naše cena. Tydle hochstapleři už na nás nedosáhnou  Ale myslim, že spousta menších kapel ví, vo čem mluvím."

HK? Kde berete v sobě energii, kterou odvádíte na pódiu? A co vás „napumpuje" před koncertem? Klid, panáky, naschvály, poslech hudby?

Zeller: "Každej to má jinak. A myslim dokonce, že i každej to má pokaždý jinak. Pokud tedy neudělám nejakou ze svejch proslavenejch výjimek a už před gigem nerozkousávám lahve na baru, chci klid. Zalezu si do auta, pustim si v telefonu nějakej dokument a snažim se na chvíli prospat. Ted zrovna sjíždim katastrofu ve Fukušimě, dějiny židovství, starořeckou politiku, cimrmany a dynastii Kimu v Severní Korei. Jj. Vim, vo tom. Sem pacient. Muziku neposlouchám. To by mi jeblo. Stačí mi ta moje."

Foto: Ilona Gerasymová, Tom Black