Životní příběh Hany Zagorové popsaný v unikátní biografické knize Miroslava Graclíka a Václava Nekvapila

Hlasem dokázala oslovit několik generací a svým zpěvem potěšila miliony lidí!

Tisíce vyprodaných koncertů, neuvěřitelných deset a půl milionu prodaných desek a padesát let na hudební scéně. Devět nejvyšších ocenění v soutěži popularity Zlatý slavík a je tady hrubý obrys otisku práce, který za sebou má zpěvačka Hana Zagorová. Z profesní stránky ve svém životě dosáhla těch nejvyšších cen a uznání, o jakých může zpěvačka u nás snít. Pohled na život Hany Zagorové nabízí i jiné odstíny, než jen odlesky slávy. Cely život bojuje s velmi vážnou nemocí krve, která jí také připravila o možnost mít vlastní dítě a a další krutá rána jí odepřela i dítě adoptované. Přesto Hana Zagorová nezanevřela jak na život, ale ani na lásku. Ta se nejen zrcadlí v jejích autorských textech, kterých má na svém kontě stovku, ale i v obětavé péči o svého manžela, operního pěvce Štefana Margitu. Vždyť která žena by se na několik let vzdala své kariéry, popularity i fanoušků, jen aby mohla byt na blízku svému milovanému? Je to žena, která miluje život a je schopna ho přijímat ve všech jeho podobách, ať už dobrých, nebo zlých. Přesně taková Hana Zagorová je.

Biografická kniha Miroslava Graclíka a Václava Nekvapila nazvaná Zagorka na více než pěti stovkách stran mapuje profesní i životní příběh jedné z našich nejslavnějších a nejpopulárnějších zpěvaček. Samozřejmostí je bohatá obrazová dokumentace čítající přes devět stovek fotografií v podobě raritních snímků, retro plakátů, titulních stran desek, časopisů i novinových článků. Nechybí ani kompletní diskografie a přehled cen, které za svou bohatou kariéru získala.

Obsáhlé exkluzivní otevřené rozhovory a snímky ze svého soukromého archivu do knihy poskytla nejen legendární „Zagorka", ale i její manžel Štefan Margita a muzikant Karel Vágner, který s Hanou Zagorovou spojil skoro celý svůj umělecký život. Své vzpomínky na jednu z našich nejpopulárnějších zpěvaček přidali i její kolegové a kamarádi jako například Jiřina Bohdalová, Jitka Zelenková, Jiří Suchý, Martin Chodúr, Michal Prokop, Eva Hurychová, Jitka Molavcová, Pavel Noha, Petra Černocká, Michal David, Marika Gombitová, Heidi Janků, Lucie Borhyová....

Zde je ukázka zajímavého rozhovoru

Paní Zagorová, jaká je to doba, kterou teď žijete?

„Výborná, báječná. Mám ráda život, proto každý den, kdy se ráno vzbudím, je pro mě moc fajn."

Jste smířená sživotem, jaký žijete?

„Myslím, že smířená není to správné slovo. Já jsem nadšená, že žiji."

Jak moc jste věřící člověk?

„Jsem věřící, ale nepotřebuji ke své víře idol, který by měl tvář."

Jaký máte vztah k Bohu?

„Kladný. Mám o něm své představy."

A můžete je konkretizovat?

„Věřím, že vnašich životech není nic náhodou. Představuju si nějaký velikánský computer, který velmi dobře funguje. Na druhé straně, když se dívám na hvězdy, věřím, že to není jen technický vesmír, ale že tam existuje něco, co je zbytečné konkretizovat. To je právě ta víra vněco, co existuje mimo a co je svámi."

U vás doma se vykládaly karty i vyvolávali duchové. Nebála jste se jako dítě?

„Nikdy jsem to nedělala, protože jsem se bála. Věřím, že pokud by eventuálně existovalo něco po životě, neměli bychom to rušit."

Ke kartářkám chodíte dodnes, jak moc tomu, co vám řeknou, věříte?

„Občas se zastavím jenom u jedné kartářky a beru to jako společenskou návštěvu. Není to tak, že bych konala podle toho, co mi řekne."

Bylo něco ve vztahu rodičů, co jste si říkala, že to nikdy nechcete zopakovat ve svých vztazích?

„Napadá mě taková banalita: strašně kouřili. Vlastně celá rodina strašně kouřila a i já jsem začala kvůli tomu kouřit, abych nebyla vtom dýmu jako nekuřačka. Říkala jsem si, že až budu hodně dospělá, tak kouřit určitě nebudu. Jinak si ale nic konkrétního nevybavím."

A dodržela jste to, nebo jste potom kouřila i jako dospělá?

„Malou chvilku jsem kouřila, ale nikdy jsem nebyla kuřák, který by z kouření měl požitek. Jen se mi to líbilo a na mamince jsem obdivovala ty dlouhé rudé nehty s cigárem, protože to vypadalo moc hezky."

Vaši rodiče odpočívají v Praze na Vyšehradě. Až přijde čas, spočinete tam vedle nich?

„Předpokládám to, ale vůbec o tom nepřemýšlím. Proč o tom přemýšlíte vy?"

Mě to napadlo, protože jsem četl, že jste tam koupila hrob…

„Ano, protože jsem měla rodiče na chalupě a bylo to hrozně daleko."

A máte ještě chalupu?

„Ne, prodala jsem ji."

Jak vzpomínáte na hostování v koncertním programu Evy Pilarové?

„Eva je ohromná. Opravdu. Vždycky říkám, že jsem každý koncert stála vportálu za jevištěm a sledovala ji, jak to umí slidmi, protože to je nevídané. Ona je báječná a zpívá nádherně."

Eva Pilarová tenkrát byla na vrcholu, jaká byla, jak se k vám chovala?

„Ohromně, opravdu. Radila mi, byla výborná. Musím říct, že nemám na nikoho vbranži vzpomínky, které bych chtěla zašlapat, nebo zapomenout. Asi jsem měla kliku."

Jak reagovala, když jste jí oznámila, že si založíte vlastní kapelu a že do ní od ní odejde i její kapelník a přítel Karel Vágner?

„Karel odešel mnohem později než já. Už nevím, jak to tenkrát bylo, ani si nepamatuji, jak zareagovala, ale asi nijak divoce, protože spolu dodnes vycházíme velice dobře. Myslím si, že nastane období, kdy to každý pochopí, protože v životě zpěváka se stává, že se chce osamostatnit a chce mít svoji kapelu. A právě když jsem byla u Evy Pilarové, tak u mě to období nastoupilo."

Jak jste se dozvěděla, že jste získala prvního Zlatého slavíka a jste nejpopulárnější československou zpěvačkou?

„To už nevím, ale pamatuji si, když jsem byla poprvé pátá a stala se objevem roku. Volali mi to ztelevize do Brna na kolej a já se jich ptala, jestli se náhodou nespletli, jestli opravdu volají mě. Potom už to ale mám vtakovém jiném balíku, protože to pak šlo ráz na ráz."

Změnilo se chování kolegů a především kolegyň k vám, když jste se stala Zlatou slavicí?

„Neuvažovala jsem o tom, měla jsem tolik práce, že zajímat se o to, jestli mi závidí kolegové, to by byl přepych."

Zažila jste vůbec někdy od kolegyň pomluvy a intriky?

„Myslím si, že ani ne. Nic, co bych si chtěla pamatovat, nebo pamatovala. Ale já špatné věci odjakživa vytěsňuju. Myslím si totiž, že jakmile si necháte nějaké zlo přicházet k sobě, tak vás pošpiní. Navíc jsme sKarlem Vágnerem fungovali vpodstatě jako ten hodný a zlý policajt. Nepříjemné záležitosti vždycky vyřizoval on a mě nechával dělat tvůrčí věci, vymýšlet projekty a podobně. Vždycky se snažil, když se objevila nějaká nepříjemnost, aby se ke mně vůbec nedonesla, což bylo ideální."

Když jste měla třetího, čtvrtého Zlatého slavíka, bála jste se, že dalšího už nezískáte? Bylo to stresující?

„Do nějakého šestého, nebo sedmého slavíka to stresující nebylo, protože jsem jela na takové vlně. Potom to už ale začalo být hodně stresující."

Byla jste moc zklamaná, když jste místo jubilejního desátého Zlatého slavíka skončila v roce 1986 »až« třetí?

„Nejsem sběratel a říkala jsem si, že teď budu mít víc volna, protože budu moct trošku méně usilovně pracovat. Není to jednoduché udržet si devizu Slavíků, je to velká řehole. O tom by určitě mohla vyprávět Lucka Bílá."

Jako mladá jste vážně onemocněla a celý život bojujete s poruchou krvetvorby. Bála jste se někdy smrti nebo o ní přemýšlela?

„Neznám člověka, který by se nebál smrti. Ale že bych o ní přemýšlela? Myslím, že ne víc, než kdokoliv jiný."

Přemýšlíte někdy o konci kariéry? Nebo co by se muselo stát, abyste definitivně přestala zpívat a vystupovat?

„Ne. Dokud budu vyprodávat sály a těšit lidi, tak není důvod uvažovat o konci kariéry."

Jak vzpomínáte na sedmdesátá a osmdesátá léta minulého století?

„Vté době jsem prožívala krásné období svého úspěchu, své slávy, dělala jsem devětadvacet koncertů do měsíce. Vlastně jsem plula na té trošku jednostranné vlně, protože jsem neměla absolutně čas na nic jiného. Jsem ráda, že se mi to povedlo, nebylo to jednoduché. Tím, že jsem byla slavná, a proto prominentní, jsem mohla jet i na Západ, když byl o mně zájem. Je pravda, že jsem to potom kompenzovala měsícem na zájezdu vRusku, ale i tam jsem měla úspěch, i tam byli báječní lidé. Já na ten čas vzpomínám jako na dobu všíleném oparu práce, která mě ale nesmírně naplňovala."

Paní Zagorová, jste teď šťastná?

„Rozhodně. Mám strašné štěstí, že můžu dělat to, co mě baví, že to můžu dělat tak dlouho a že odezva lidí je taková jaká je. Myslím si, že jsem se publiku nikdy nezpronevěřila, jsem k němu čestná, což lidé musí cítit. Na koncertech se rozdám a určitě je neošidím. Do konce roku už nemám škvírku, kde by se vešel koncert a to, myslím, hovoří za všechno."