Těžko v pár řádcích popsat někoho, jako je Ozzy Osbourne. Dlouho jsem si myslel, že nesmrtelným rockerem, kterého neskolí nic, je Lemmy Kilmister. Po jeho smrti bylo potřeba tento titul věnovat někomu jinému a není snad lepší kandidát, než princ temnoty. Už v roce 1992 se loučil na turné No More Tours a nyní, téměř o třicet let později vydává další desku. Mezitím se stihl rozloučit se svou domovskou kapelou Black Sabbath, jak studiovou deskou, tak i na turné a od roku 2018 již trvá přerušované turné No More Tours II. Samozřejmě toho zvládl daleko víc, ale tohle stačí jako příklad toho, že Ozzy Osbourne je všechno, jen ne obyčejný muž.

Není překvapením, že v jednasedmdesáti letech už to zdravotně není úplně ono. Ozzy za svůj život ochutnal prakticky všechny možné omamné a návykové látky, definoval heavy metal a podle onoho otřepaného kréda: sex, drogy a rock’n’roll se prakticky „řidil” celý svůj život. Naopak je s podivem, že je stále mezi námi a co víc, stále hudebně aktivní. To by snad jako slova obdivu stačilo, pojďme se podívat na novou desku „Ordinary Man”. Desku, která vychází 40 let po sólovém debutu „Blizzard Of Ozz” a půl století od debutové desky „Black Sabbath”, která definovala podobu metalu jako takového.

Patrně největší zajímavostí je jméno producenta. Teprve devětadvacetiletý Andrew Watt se za svou krátkou a již úspěšnou kariéru podílel na deskách Lany Del Rey, Avicii, Rity Ory nebo Justina Biebera. Věnuje se tedy převážně diametrálně odlišným žánrům a na desce zaujal i post kytaristy. Tedy post, který před ním bravurně obstarávali hráči jako Zakk Wylde, Jerry Cantrell, Gus G nebo Randy Rhoads. Byl to tedy ukrutně nelehký úkol, nicméně nutno dodat, že se s tím Watt vypořádal poměrně obstojně. Nakonec, Andrew Watt má zásluhy jinde. Sám Ozzy přiznává, že z něj producent a spoluautor skladeb tuto desku doslova „vymačkal”. Osvědčené nejvyšší hudební kvality kromě Ozzyho dodává i řada hostů. Například celou desku nabubnoval Chad Smith z Red Hot Chili Peppers a o basu se na většině skladeb staral Duff McKagan z Guns’n’Roses. Oba se podíleli i autorsky.

První z jedenácti skladeb je druhý singl „Straight To Hell”, který nás uvítá říznou kytarou typickou pro Ozzyho domovskou kapelu. Pobaví úvodní výkřik „alright now”, známý z téměř 50 let staré sabbathovské pecky „Sweet Leaf”. Jakoby Ozzy chtěl dokončit životní cyklus a skončit tam, kde začal. Ve skladbě se hojně objevují i chorály a také kytarista Slash, tudíž nemůže chybět ani pořádně ukňourané sólo. Na úvod výborná, leč standardní heavy metalová pecka. „All My Life” sází výrazně více na melodii a míchá melancholické pasáže s typickou atmosférou, kterou hlas Ozzyho vytváří. Příjemná kytarová sóla jsou tentokrát prací Andrewa Watta. Velmi silnou skladbou je třetí „Goodbye”, která zaujme těžkopádnými, hutnými riffy a změnou dynamiky a tempa. I rychlé elektrizující pasáže zpěvák bez problému zvládá, stejně tak jako za mladších let. Kompoziční zvyky Black Sabbath jsou zkrátka zakořeněné hluboko k princově mysli.

Prvním vrcholem desky je však až předposlední singl a titulní skladba „Ordinary Man”. Hostem v této skladbě je opět Slash a především veterán britské popové scény, Sir Elton John. K této skladbě vznikl i videoklip, kde si Ozzy prohlíží záběry ze svého života. Jestli vám tohle přijde smutné tak vězte, že taková je celá deska. „Ordinary Man” je typická rocková balada, kterou Ozzy a ostatně i Elton umí tak, jako málokdo. Jedná se o citlivě zaranžovaný a odehraný kousek s ohledem na život Ozzyho Osbourna. Skvělá melodická linka a dva nezaměnitelné hlasy světové hudby vytvoří patrně tu nejlepší skladbu na celé desce. Pokud jste se doteď báli zeptat, jak by vypadalo spojení nablýskané pop music a jeskyně plné netopýrů, tady máte odpověď. Netopýry pak vyžene opět krásné kytarové sólo, tak typické pro Guns’n’Roses v podání Slashe.

Baladou „smrdí” i následující „Under The Graveyard”, která je pro změnu úvodním singlem desky. Skladba pojednává o Ozzyho stavu po vyhazovu z Black Sabbath v roce 1979, kdy se zavřel v hotelovém pokoji a měl v úmyslu se uchlastat a zfetovat k smrti. V tom mu zabránila jeho budoucí žena Sharon. Ostatně oficiální videoklip vám to vysvětlí lépe. Hudebně se jedná o temnou houpavou skladbu v klidném tempu za doprovodu typických hlubokých kytarových riffů, které vyeskalují v divoké sólo. Nic lepšího už na desce nenajdete.

Po baladách pokračuje „Eat Me” v hutných kytarách a podle heavy metalové šablony, nicméně jí v druhé polovině dojde dech, který jí nevrátí ani povedené sólo. „Today Is The End” v sestupné tendenci pokračuje a tyto čtyři minuty vám patrně v paměti nezůstanou. Pokus o alternativní skladbu se příliš nepodařil. Živou vodou vás pokropí „Scary Little Green Men”, které své kytarové umění propůjčil Tom Morello z Rage Against The Machine. Ačkoliv se skladba pomaličku táhne v klasickém „Ozzyovském” tempu, refrén má výborný náboj, energii a nebojím se říci až progresivní feeling. Byl to však jen metalový výkřik do tmy a následuje opět baladická „Holy For Tonight”. Budu se opakovat, ale Ozzy balady prostě umí. Navzdory tklivé atmosféře se jedná o poměrně povedený slaďák, který by klidně mohl být singlem, kdyby na desce už nebyla balada lepší.

Z letargie vás ještě jednou vytrhne předposlední „It’s A Raid”, která na vás zaútočí „špinavou” kytarou a ječícím davem. Tahle skladba se rozjede do takových otáček, že chudák Ozzy má co dělat, aby to uzpíval. Kromě Toma Morella je slyšitelná tvůrčí osobnost v podobě rappera, který si říká Post Malone. Jedná se o skoro až punkové něco, které sice začne slibně, ale v polovině se to celé zadře a už to nejde. Závěr je sice opět rychlý a naštvaný, ale tahle skladba je zkrátka naprostým trnem v oku, který do Ozzyho diskografie ani stylu nezapadá. Je tam zkrátka narvaná silou jako nesprávný dílek do stavebnice puzzle. Takové dílky tam jsou vlastně dva. Poslední „Take What You Want” je popová/rappová estráda Post Maloneho a Travise Scotta, kde si Ozzy sice střihne pár vět, ale jinak to s ním nemá vůbec nic společného. Tohle už není nesprávný dílek, to je cihla, která do Ozzyho stavebnice prostě nikdy pasovat nebude.

Finální hodnocení desky chtě nechtě ovlivní poslední dvě věci. „Take What You Want” je skladba Post Malona z jeho loňské desky „Hollywood's Bleeding”, kde si Ozzy zahostoval a tak mu rapper oplatil službu na „It’s a Raid”. Ta je snad pro příznivce Madmana ještě stravitelná, ale ta popová svatokrádež působí jako červená vlajka a měla zůstat tam, odkud přišla. Tohle je patrně taky zásluhou producenta Andrewa Watta, který se (překvapivě) podílel právě na zmíněné desce Post Malona a začleněním této skladby na Ozzyho rozlučku asi chtěl spojit dva „nesmiřitelné” tábory. Nemám nic proti míchání žánrů, ale tohle se zkrátka nebude líbit ani jedné straně a nakonec to funguje spíše jako dvojsečná zbraň.

Deska „Ordinary Man” Ozzyho Osbourna vlastně posluchače ničím nepřekvapí. Těžko od něj kdokoliv může na stará kolena čekat odklonění se od svých metalových tradic a od toho, co dělá celý svůj život. Celý svět ví, že Ozzymu zvoní hrana a troufám si tvrdit, že jsou všichni připraveni na ráno, kdy si v médiích přečtou smutnou zprávu. Soudě dle aktuální desky je na to připravený i sám Madman. Loučí se se svou dlouhou a úspěšnou kariérou, při které položil počátky hudebního žánru, jenž přerostl v globální senzaci. Loučí se i se svým životem, kdy v textech bilancuje a vzpomíná. Hudebně to Ozzy na desce zvládá skvěle, ve svém tempu a ve stylu, na který je naučený. Ačkoliv se na ty slabší skladby bude patrně časem prášit, stále se jedná o odkaz jednoho z nejlepších metalových zpěváků všech dob. Doufejme, že se Ozzy i svět dá do pořádku a mistr svého řemesla se s námi přijede rozloučit i osobně v listopadu do Prahy.