Na desku jsme čekali, aby nestála jen na jedné věci, vysvětluje Honza Říčař z kapely Memphis

Kapela Memphis letos vydala novou desku In songs about her, se kterou slaví velký úspěch. Se zpěvákem Honzou Říčařem jsme si povídali nejen o ní, ale také o koncertování kapely, skládání skladeb nebo třeba a o tom, co si skupina myslí o muzice a tak vůbec...

HK: Jaký má Vaše speciální edice úspěch? Je ještě dostupná?
HŘ: To, co jsme vydali hnedka po vydání desky, je už vyprodané, ale budeme teďka dělat nové balíčky pro fanoušky s věnováním, aby to pro ně bylo zajímavější.  

HK: Chystáte se ještě na další soutěže nebo se už budete věnovat jen koncertování?
HŘ: Poslední soutěž jsme dali tak dva roky zpátky a od té doby se už nejezdí. Když kapela vznikne, tak to má vždycky nějaký vývoj. Myslíte si, že to, co vás zachrání, jsou soutěže. První roky jsme jich objezdili strašně moc, a když byly úspěchy, tak v zásadě vám to přidá na zkušenostech, ale nepřidá vám to na ničem zásadním. Podle mě je podstatnější nahrávat písničky a vytvářet klipy. Soutěže jsou názorem většinou pár lidí a myslím, že v dnešní době není tohle úplně průkazný.  

HK: Na koncertech hrajete jen písně z nového alba nebo i starší věci či i převzaté písně ?
HŘ:  Na koncertech je většina, tak 90 %, z nového alba. Něco z toho je i to, co bylo před tím, co na desce nevyšlo. Takže se dá říci, že tam je od každého kousek.  

HK: Hrajete spolu už osm let. Jak to, že Vaši fanoušci na desku museli čekat tak dlouho?
HŘ: Tak ono vydat desku v dnešní době je úplně to nejmenší a není na tom téměř nic složitého. Podle mě, co je v dnešní době složitý, je obrovská záplava písniček a celkově to, co se hrne na Youtube a na dalších serverech. To myslím, že dneska už lidi ani nesledují jako kompletní tvorbu, ale spíše znají jednu, dvě písničky od daného interpreta. Myslím, že vydávat album má smysl až ve chvíli, kdy kapela má několik silných věcí a ne, že to stojí jen na jedné věci. Řekl bych, že se čekalo hlavně kvůli tomu, aby ten materiál za něco stál.  

O respektu k producentovi a o slávě

HK: Má někdo z vás poslední slovo při skládání písní?
HŘ: Záleží na tom, v jaké části tohoto procesu. Když skládáme, tak je to celé o kapele, ale když se potom produkuje, tak je to většinu o producentovi a vždycky to je o nějaké dohodě, protože producent je člověk, který má nad tím vším nadhled a my se ho snažíme respektovat. Respektovat, co říká, protože my jsme si ho vybrali na základě toho jakou práci a my to chceme takhle. Myslím, že poslední slovo, přes které nejede vlak, nikdo z nás nemá.  

HK: Jaké je věkové složení Vašich posluchačů?
HŘ: Teď jsme, shodou okolností, dělali soutěž, že přijedeme hrát do školy a nejvíc se na to chytly střední školy a potom hnedka základky. Takže myslím, že největší procento je na středních školách.  

HK: Změnila Vám nynější sláva nějakým způsobem život?
HŘ: Nevím, jestli se dá hovořit o slávě. Ono to je hodně relativní. Kdybych měl říci třeba za mě, co byl jeden z nejdůležitějších momentů, tak to byli lidé, které jsem potkal. Nejsou to jen kluci z kapely, ale postupem času to jsou další a další lidi. I to, že jsme narazili na Martina Červenku, který s námi dlouhou dobu obcházel různá vydavatelství. Potom bylo nejdůležitější, že jsme se dostali do Brainzonu, kde jsme nyní. Hned další bylo, že jsme narazili na Dušana Chrástka (přední český stylista), který se podílí na našich klipech a i nám hrozně moc pomáhá.



HK: Bojovali jste někdy, po celou dobu fungování kapely, s tzv. ponorkou nemoci?
HŘ: To vůbec. Ani trochu. My jsme se opravdu s klukama skvěle sešli. Nemyslím si, že bychom se hádali. Když si dáme, pro celou kapelu, v létě čtrnáct dní volno, my i tohle volno budeme trávit s Matějem a pojedeme na dovolenou společně. Dá se říct, že kapela není jen o hraní, ale jsou tam i nejlepší kámoši.

HK: Prošli jste spoustou soutěží. Na kterou nejraději vzpomínáte?
HŘ: Nejhezčí byla asi Prorok, kterou jsme vyhráli. I proto, že jsme se potkali s Jardou Špulákem (hudební publicista, pozn. autora), což je člověk, který má hudební scéně co říct a jeho rady jsme si vzali hodně k srdci. Takže to byla nejlepší a i pořadatelsky nejlépe uspořádaná soutěž. Lidi na ní se opravdu zajímali o kapely.  

HK: Jak ses dostal k muzice?
HŘ: Konkrétně u mě to bylo to, že jsem ve sklepě našel kytaru, a i když rodiče byly proti, tak jsem jí vytáhnul a začal jsem na ni hrát. Skládal jsem první věci a založili jsme první kapelu. Nejdůležitější impuls, v mém životě, bylo to, že jsem narazil na kluka, který byl notorický lhář. On si dokázal vymyslet úplně cokoliv a neměl zábrany cokoliv udělat. Nám bylo asi třináct a on tenkrát odpověděl na inzerát, který zněl asi takto: ´Profesionální bubeník hledá profesionální kapelu´. On, i když nám bylo třináct, bubeníkovi řekl, že jsme profesionální kapela. Když bubeník přijel, tak viděl, že jsme kluci ze základky, kteří nemají ani pořádně kytaru, ani aparáty. To byl přesně Honza, který tohle dělal. Tenhle bláznivý krok ale vedl k tomu, že si mě ten bubeník všimnul a vzal mě do další kapely. Od svých 14 let jsem byl v kapelách, který jezdily po festivalech, a díky tomu jsem měl velký náskok.  

HK: Jak jste se s kluky z kapely Memphis dali dohromady?
HŘ: My jsme z relativně malého města, z Hradce Králové, a dá se říci, že se tam zaprvé většina muzikantů zná, protože nejsme město, kde by bylo 20 škol na hudbu a kde by bylo 150 kapel. Je tam jenom pár kapel a jedna umělecká škola. Dá se říci, že tam jsou ty vztahy hodně blízký, a když už tam koncertujou královehradecký kapely, tak už přesně víte kdo to je. Byla to strašná náhoda, že ve chvíli, kdy mě se zrovna rozpadla kapela, mi tenkrát zavolal Jindra a chtěl, abychom se sešli a abychom zkusili pár písniček. Tam pak bylo 70 % naší kapely. Byl tam bubeník (Kamil Šritr, pozn. autora), byl tam Pavel (Pavel Urban, pozn. autora) a byl jsem tam já. Jen člověk, co nás obvolal a dal dohromady, po dvou letech odešel a rozhodl se, že pojede do Indie prodávat čaje. Po pár letech jsme ho zase potkali v Čechách a prodával hamburgery. Tak já nevím, jak to vyšlo.  

HK: Studoval jsi někdy muziku nebo chodil k nějakému učiteli hudby?
HŘ: Chvíli jsem chodil na baskytaru a potom jsem začal chodit i na zpěv. Ne proto, abych se naučil zpívat, i když je stále co se učit, ale když jsme začali mít hodně koncertů, tak jsem měl problém s tím, že jsem byl hodně často" vyřvaný". Potom by už nebylo možné ty koncerty odzpívat a tak jsem se o tom bavil s různýma lidma, kteří mi řekli, ať zkusím někam chodit. Jsou to dva roky, co jsem začal chodit a hodně mi to pomáhá. Vždycky je dobrý si nechat poradit od lidí, kteří to dělají líp a kteří to dělají dýl.

Není nad Hradec

HK: Jaký je Váš cíl? Kam až byste to chtěli dotáhnout?
HŘ: V první řadě jsme měli kdysi cíl, že bychom chtěli mít písničku, která se bude hrát v rádiích a to se povedlo. To byl zatím asi tak největší úspěch, co se nám povedl. Myslím, že mít vysněnou metu asi není nutný. Hlavní je, aby člověk měl kolem sebe kapelu a dobrý lidi. Hlavně ale to, aby to vydrželo. To, že budete skládat dobrý věci a kapela bude mít věci v rádiu, je k ničemu, když kluci v kapele budou rozhádaný. Takže já, v první řadě, budu rád, když do budoucna vydrží ty vztahy, který tam jsou a dopadne to dobře v tomhle směru.   

HK: Máte nějakou domovskou scénu ? Místo, kam se rádi vracíte a kde rádi koncertujete?
HŘ: Stoprocentně Hradec. Zní to jako klišé, ale je místo, kde jsme se narodili a je to město, ke kterému se vždycky budeme hlásit a budeme se tam vracet. Hlavně podpora, která tam je, je neuvěřitelná. Teď, jak jsme dělali křest CD uprostřed náměstí, tak tam bylo nějakých 2 000 lidí, což mi v dnešní době přijde strašně moc hezký. 

HK: Máš něco, co by jsi rád vzkázal svým fanouškům?
HŘ: Já mám takový pocit, že když se někomu něco povede, tak se potom hodně lidí od toho odvrátí a řekne, že to je moc známý a oni to měli radši, když to znalo jen pár lidí. Proto bych chtěl říci, že i když se někomu něco nepovede, je lepší ty věci neodsuzovat a je lepší se zamyslet, jestli ten člověk tomu neobětoval kus svého života a velké úsilí. Nehledat v tom věci pro sebe a zbytečně to nekritizovat a nehledat na tom jen to špatný. Našim fanouškům bych vzkázal, že jsme strašně moc rádi za každou aktivitu, kterou vyvinou. To, že si někdo najde čas a pošle nám nakreslený obrázek naší kapely nebo holka nám udělala dort nebo nám udělali trička nebo nějaké další věci. Myslím, že je to taková věc, která člověka hodně potěší. Jsem rád za tuhle kreativitu, která funguje i v dnešní hrozně uspěchané době. Jsem hrozně moc rád, že lidi si na to najdou čas a dají tím najevo, jak jim na nás zaleží. Chtěl bych říct, že pokud někomu na někom záleží, tak ať tyhle věci dělá, protože druhý lidi to opravdu potěší.