Linkin Park (ne)začínají od nuly

Americká parta Linkin Park, která v posledních měsících boří (nejen) český internet, vydává své osmé studiové album „From Zero". Jedná se o začátek nové éry jedné z nejúspěšnějších rockových kapel na světě a deska pochopitelně přitahuje velkou pozornost. Podobně jako každý krok Emily Armstrong, která se stala novou zpěvačkou po boku Mika Shinody. V recenzi se pokusím probrat hudební složku této desky, přidám lehké bilancování a chtě nechtě se nevyhnu i nějakému srovnávání. Pikantnosti a ostré názory nechám bulváru a internetovým diskuzím. Jak si tedy po vzkříšení Linkin Park nová deska stojí v porovnání s ostatní tvorbou?



Když muž se ženou zpívá

Velmi dobře. Tedy v případě, že jste Emily jako hlas Linkin Park už tak nějak přijali. Znáte-li ji z kapely Dead Sara, měli jste určitě výhodu. Její hlasové možnosti jsme mohli pozorovat už díky třem singlům (čtyřem, počítáme-li i „Two Faced", který náhle vyšel dva dny před vydáním alba), a nutno říct, že svou roli zvládá více než obstojně. Pakliže fanoušci prahli po důstojné vokální náhradě, s klidným srdcem můžu říct, že Emily žádnou ostudu nedělá, i když se mnou mnozí asi nebudou souhlasit. První singl „The Emptiness Machine" ukázal klidnější formu Linkin Park spíše z těch novějších desek. Především však vůbec poprvé ukázal formu a hlas Emily Armstrong, a aktuální podobu kapely. Myslím, že to byla velmi dobrá volba, protože se skladba pohybuje mezi dvěma extrémy. Není příliš tvrdá, kde by zpěvačka celou dobu screamovala, není to příliš popové, Mike na skladbě nerapuje, nýbrž zpívá, a neslyšíme ani pro Linkin Park typické scratche od Mr. Hahna. To vše má ještě přijít.

Následující „Cut the Bridge" je opravdu pomyslným mostem mezi tím středněproudým směrem a okrajovými podobami. Mike Shinoda po sedmi letech rapuje na nové skladbě Linkin Park. Už jen tohle je poměrně velká událost. Zaregistroval jsem všemožné reakce na Emily, ale nikde jsem nenašel ani čárku o formě jednoho ze zakladatelů kapely. Copak to není důležité? Je, a nesmírně. Sedmaačtyřicetiletý Shinoda se vrací jako zpěvák a rapper v podobě, kterou si pamatujeme z období největší slávy kapely. Pro svůj hlas si naordinoval spoustu práce a se svými vokálními povinnostmi si poradil zdánlivě bez sebemenší námahy. Skladba má spád, rappera doplňuje klavírový doprovod, převážně chraplavý vokál zpěvačky a tleskot evokuje uřvanou pecku „Bleed It Out".

Když vás definuje něco, co jste udělali ve dvaceti

Dostávám se k druhému singlu „Heavy Is the Crown". Tohle je asi ta „nejlinkinparkovější" skladba na nové desce. Práce Mr. Hahna připomíná animák „Breaking the Habit", šestnáctivteřinový scream Emily si rýpne do zlých jazyků a dá vzpomenout na „Given Up", a melodie zase evokují skvělý hit „Faint". Tohle je prostě patentovaný Shinodův skladatelský rukopis, který fungoval už před dvaceti lety, funguje dál a vznikl z toho další skvělý rockový hit, který bude absolutní bombou při koncertech. Jen škoda, že je na desce asi o minutu kratší než oficiální videoklip k šampionátu v League Of Legends. Proč? Odvrácenou stranou této rockové vřavy je pomalejší balada. Ty Linkin Park také vždy uměli, a povedla se jim i „Over Each Other". Zde dominuje pouze Emily svým čistým vokálem, který osciluje ve výškách a dotýká se i velmi lehkých screamů. Příjemná elektronická deka celé skladbě dává energii a nejedná se tedy o baladu v tradičním smyslu, nýbrž o připomínku silných skladeb z minulosti, ať už se bavíme o „Iridescent" nebo „New Divide". Vtipná je Shinodova poznámka „Get your screaming pants on" v úplném závěru.

Poznámka se týká skladby „Casualty", která je nejtvrdší na celé desce. Ostrá kytara Brada Delsona tak, jak ji známe z úvodních dvou desek, zvláštní zastřený hlas Shinody a absolutní peklo z úst Emily Armstrong. Metalové vokály, kterým se vyrovná možná hlas na skladbách „Victimized" nebo „Hit the Floor". Vlastně bych se ani nebál říct, že je to jedna z nejtvrdších skladeb v historii kapely. Zabijte mě. Tohle od Linkin Park opravdu tolik neznáme a nenapadá mě skladba, která by takovou vřavu obsahovala od začátku do konce. Dostáváme se k písni „Overflow", která je patrně nejzvláštnější na albu. Po hlasových polohách, které nám držitelé mikrofonů doposud nabídli, jsou oba téměř k nepoznání. Rozhodně je to velmi alternativní skladba, která zase odkazuje na novější tvorbu kapely, ale píseň je vlastně docela příjemná. Decentní elektronický podklad, žádná velká divočina ani jednoho z extrémů, a unikátní struktura z ní dělá velmi zajímavou položku. Netipnul bych si však, že to jsou Linkin Park.

Když něco končí, něco začíná

S další skladbou „Two Faced" se vrací zmíněný Shinodův rukopis. Poslední oficiální singl je opět narvaný know-how tohoto sexteta a smrdí po Linkin Park celé tři minuty. Singl se jasně vrací ke kořenům kapely s typickým rapem a krátkým refrénem. Ano, je to repetitivní a jednoduchá opakovačka, ale zatraceně chytlavá. Navíc, ten závěr je krásnou kopií hitovky „One Step Closer", kde se vyřádil nejen pan programátor Joe Hahn. Tohle je esence Linkin Park. Se „Stained" se zase vracíme do více popových a elektronických poloh. Na skladbě vlastně není nic špatného, ale patří k těm méně výrazným na albu. Zpívané hip-hopové pasáže Shinody neurazí, přidává se k nim i Emily a líbivý refrén zase ukazuje její klidnější vokální polohy. Řvaní totiž evidentně bylo dost. Nebo ne?

Význam předposlední skladby pojmenované „IGYEIH" je vysvětlen hned v úvodu křičeným vokálem a vzápětí se objevuje opět kytara tak typická pro Linkin Park. Tahle skladba, jejíž název mě nepřestane rozčilovat, je opět krásnou ukázkou stylu kontrastního střídání vokálů, který tato kapela při boomu nu-metalu pomáhala vytvořit. S ženským vokálem je teď ten kontrast ještě větší a výraznější, než kdy předtím. Emily nepřestává řvát, ale prezentuje se i civilnějšími polohami, kdy se zejména v refrénu poměrně logicky formují asociace na kapelu Dead Sara. Výborná skladba. Závěrečná „Good Things Go" krásně graduje v relativně klidném pop-rockovém rytmu a velmi moderním kabátu. Je to snad poprvé na albu, kdy Mike Shinoda i Emily Armstrong zpívají zároveň a opět máme možnost slyšet ten krásný hlasový protiklad. Při poslední skladbě lyricky jasně odkazují na aktuální situaci kolem kapely a přidávají i lstivý odkaz na slova ve skladbě „Crawling" z debutové desky, která celé tohle šílenství zahájila.

Když s vámi svět nesouhlasí

„From Zero" obsahuje mnohem více, než „jen" deset nových skladeb Linkin Park. Nová deska obsahuje podstatu celé kapely, která před více než dvaceti lety pobláznila svět. V textech i hudbě se skladby jasně dotýkají prvních dvou desek „Hybrid Theory" a „Meteora", ne snad proto, aby se s nimi „From Zero" srovnávalo, ale spíše pro uzavření jednoho smutného kruhu. Zmíněné desky jsou základním kamenem košatého hudebního stylu a ať pustíte kteroukoliv skladbu prakticky kdekoliv, dostanete žádanou reakci. Tohle se překonává velmi těžko. A Linkin Park se o to ani nesnaží.

Jakkoliv je to nepopulární fakt, Linkin Park je kapela Mika Shinody. On je hlavní skladatel a producent, a jeho odkaz v kapele samozřejmě zůstává. Vokál však přitahuje pozornost více, než cokoliv jiného. Shinoda přitom není bůhvíjak inovativní génius a Linkin Park není progresivní kapelou. Stále však kombinují rock, metal, rap, elektroniku a další styly, a jejich tvorba tak zůstává nadmíru komplexní. Ano, už to není tak unikátní, jako to bylo na začátku tohoto tisíciletí. Určitá otupělost posluchačů však kvalitní tvůrčí umění nesmí zabít.

„From Zero" ctí historii kapely a nezůstává na místě. S novým hlasem a motorem upaluje kupředu prozkoumávat nové možnosti. Jedna z nejzásadnějších kapel tohoto tisíciletí, která tvarovala celou jednu generaci, je zpět s velmi kvalitním materiálem. Jak na tuhle skutečnost může někdo nadávat?