Chameleon – výjimečné album výjimečné kapely

Němečtí metaloví klasici Helloween už na čtvrtém albu Pink Bubbles Go Ape naznačili, že se v jejich tvorbě chystají docela velké stylové změny. Proč dělat další spídovité eskapády, když se dá tvořit něco nového, v té době objevného? Pamatuji si dobře na rozhovor jednoho redaktora Sparku se zpěvákem Michaelem Kiskem u příležitosti vydání alba Chameleon v roce 1993, kde jasně zaznělo, že „dýně budou jiné" a že „ho vlastně nemusejí zajímat hlasy fanoušků, kteří chtějí stále to stejné". Progresivní revoluce v rámci vývoje kapely prostě přijít musela. A kdo si po neskutečných 30 letech celé album (s otevřenou myslí) a pečlivě (několikrát) poslechne, ten musí kvitovat, že vzniklo přelomové hudební dílo. 

 

Zdánlivě lakonicky podaný otevírák First Time, i přes své krátké kakofonní intro, se ještě nese v duchu přímočarého hevíku jako na druhém dílu megaúspěšné desky Keeper of the Seven Keys, ale hned od druhé skladby When the Sinner začíná (v té době nevídaná) prog-rocková revoluce. Co na několik prvních poslechů lze vyposlechnout, jsou absolutně špičková kytarová sóla. Druhý kytarista Roland Grapow, který se akčně zapojil do komponování po odchodu Kaie Hansena, se s hlavním kytarovým mozkem Miki Weikathem střídá v nádherných sólech, a to doslova v každém songu. Druhým prvkem jsou orchestrální aranže a taktéž nevídané sbory. Tempo převažuje střední, kolosální hlas Michaela Kiskeho samozřejmě ční nade všemi, a tady navíc přidává mluvený background; skoro jako by si skladbu chtěl ukrást pro sebe. Sluší se dodat, že do tehdejšího prvního singlu, který trvá skoro 7 min, nahrál i rytmickou kytaru. Grapowovo sólo je tak natažené, že nepřipravený „dýňák" (jak se tehdy říkalo ortodoxním Helloween fans) musel naprázdno polykat. A to později ještě několikrát. Schválně, kdo nezapomněl na saxofonovou pasáž v samotném závěru? 

V další skladbě I Don´t Wanna Cry No More, kterou skupina vydala i na maxisinglu, dominuje akustická kytara, kterou obaluje komplexní zvuk ve středním rytmu a sytě vytažený Michiho vokál. I v dalším tříminutovém až swingově pojatém kousku Crazy Cat, který složil opět Roland, znějí nade vším dechy a trubky; ve skladbě zaslechneme i frontmana Lennyho Wolfa z legendárních Kingdom Come. Tohle možná kapela mohla zahrát i s orchestrem. 

Nečekaně pak do novátorských vod vpadne zrychleně a progresivně vystavěnou peckou Giants kytarový principál Miki Weikath. Dává prostor opět Kiskemu, aby táhl vokálně do výšek, o kterých by se mohlo ostatním rockovým pěvcům jen znát. V písně ale duní i slušné riffy a jak první sólo Rolanda, tak i druhé Weikathovo sólo dostává do kolen. Jeden z prvních vrcholů desky, kvitoval jsem tenkrát, a i po letech se snažím najít slabinu, ale není tam! Tuhle skladbu by měli Helloween hrát i v současné době, protože by pasovala k progovému zvuku moderní doby a nemusela by být zatracována jako tehdy nepochopený (a novátorský) zbytek revoluční desky. 

První půlku desky uzavírá nenáročná „ukolébavka" Windmill, kterou bych tehdy nepřisuzoval opět hlavnímu mozku kapely, ale bylo tomu tak. Kiskeho hlas se krásně klene nad jemnými údery do piana. V bookletu alba nejsou uvedeny autoři dalších aranží, což je škoda, protože lze zaslechnout i houslové smyčce, klavírní vsuvky i další efekty, o kterých jen hádám, komu by asi mohly patřit. Skalním fandům nemůže uniknout, že demo verzi hitu najdeme i na druhém, osmiskladbovém disku, který se objevil v limitované verzi na trhu v roce 2003.

Stylový začátek druhé půlky alba je opět nečekaný. Skoro minutová instrumentální pasáž, než Kiske začne zbustrovaným hlasem zpívat. Skladba obsahuje pasáže z klasického retro songu San Francisco od Johna Phillipse. Navrch spousta aranží, vytažená basovka a nepříjemné skřípavé kytarové odchody, které totálně vraždí jakýkoli chytlavý potenciál, jež možná skalní fandové požadovali. Totálně komplikovaná píseň, která v plné míře snese označení alternativní, a to se vším všudy, včetně sólujících pasáží. Možná by bylo vhodné tehdy skladbu označit jako odvážný jam, ale vrazit tenhle song do středu desky byl masakrující krok. Zcela jistě neortodoxní a nejvíce nechytlavá píseň kapely vůbec! 

Další mocnou skladbou, tentokrát však v tom nejlepším slova smyslu, je sedmiminutová Music z pera Rolanda Grapowa, kde opět bouří dechy a orchestrální aranže. Michiho vokál stoupá do nádherných výšek a když ustane, nastoupí kytarové hlazení Rolanda Grapowa. Troufám si říci, že se později na žádném svém albu tolik strunově „nevyřádil" jako zde. Nejdříve přemítá, pak se jen strun křehce dotýká, aby ke konci přidal na intenzitě a promasíroval je s důkladností, která trhá ušní bubínky. Masivní prog-rock vysoké kvality, kde možná zaslechnete vlivy Pink Floyd, ale je to nezapomenutelná jízda. A kdyby se song neutnul po těch sedmi minutách, kytara by dováděla ostošest.

 

Jeho provokativní sóla zaslechneme i v další šlapavé Step out of Hell, která možná patří ke slabším (a tradičně pojatým) „dýňovitým písním", jako úvod k epické skladbě I Believe však dobře poslouží. Ta se nejdřív rozjíždí jakoby v pomalém, ale riffově nekompromisním duchu, kdy se nad kytarami (ale i synťáky) klene Michaelův průzračný vokál. Když zpěvák pěje „Já věřím", tak mu to prostě baštíte i s navijákem. První sólo tahá trošku za uši, ale pak se rozvine do nečekaných výšek, před pátou minutou přichází první atmosférická pasáž plná new age prvků, snad na oddech před druhou půlkou rozmáchlého eposu. Nečekané zpomalení s kytarovým hlazením pokračuje v klidném duchu. To vystřídá opět střednětempové kytarové masírování, kde Michael i s celou kapelou přitvrdí v celkovém heavy výrazu. Komplexní píseň končí táhlým refrénem, ze kterého běhá mráz po zádech! A závěr celého alba? Překrásná balada Longing, ve které se Michael Kiske opět dostává na vrchol svých pěveckých kvalit. Se španělkou i klávesami stvořili Helloween precizní baladu, jednu z nejsilnějších melodických, co jsem kdy slyšel. 

Chameleon je monstrózní album ve všech směrech. Stylově neuchopitelné, kytarově pestrobarevné a oplývající mořem nápadů, které by jiným kapelám stačily na několik alb. Tuhle komplexnost už nikdy potom kapela nepřekonala! Výjimečná kapela vyrazila tímhle opusem dech všem, ale takovým způsobem, že se zároveň uvnitř rozložila a Kiske s Grapowem „museli" odejít. Michael Weikath chtě nechtě věděl, že se pro uchování kontinuity a (vůbec) budoucnosti skupiny musí vrátit k melodickému speedmetalu, a proto neváhal a angažoval Andiho Derise z tehdy rostoucích melodických Pink Cream 69, se kterým už o rok později zabodoval se skvěle zkomponovanou deskou Master of the Rings. Ale to už je jiný příběh. 

Pro Helloween zůstává deska výjímečným počinem a zároveň milníkem v jejich „pestrobarevné" hudební kariéře. I díky němu nemohou být už nikdy označování za striktně power či speed metalovou formaci. Bude však rozhodně zajímavé sledovat jejich další osudy! Znalci totiž vědí, že se Helloween v roce 2017 opět spojili s Kiskem a vydali comebackové eponymní album Helloween o 4 roky později. V současné době pracují opět na novém materiálu, který vzbuzuje další, a ještě větší očekávání. K „chameleonskému" výrazu se legenda zřejmě těžko bude vracet, o to cennější je si písně z legendární desky znovu poslechnout a užít se detaily experimentálního (hard/prog) rocku, který tvořil hudební dějiny 90. let minulého století.