Ambiciózní MANU: odkrývají v novém singlu tajemný Hotel na náměstí

Tmavá atmosféry noční Prahy, kde se může udát cokoli. Osamělý poutník, který prochází uličkami a vnímá nostalgickou atmosféru, která možná ukrývá tajemství (snad) jediné osvětlené budovy na náměstí. Toť základní děj nového klipu kapely MANU:, který se v posledním červnovém týdnu objevil v tuzemském éteru a sklízí početné ovace. Možná je to i onou sugestivní atmosférou nočního centra naší stověžaté matičky, ale hlavním nosným prvkem zprvu nenápadné písně je postupně gradující hudební atmosféra. Intenzivně dramatickou náladu celé skladby, ve které zazní i úžasné housle a nezvykle pulsující bicí, táhne dopředu především svébytný vokál Anny Knauerové. Šlapavá dramaturgie celé skladby je vynikající a překvapuje v každém okamžiku, je to jako by se člověk probouzel ze snu, nečekaně objevil něco tajemného, zamýšlel se chvíli nad svým osudem, možná i na chvíli procitl, ale nakonec se pohroužil zpět do letargického spánku v lůně půlnoční metropole.

Zpěvačka Anna, která si sama vytvořila námět i text skladby, hlavní město doslova miluje: „Praha má při toulání svou vlastní atmosféru. A že se toulám často! Některá místa jsou děsivá a zkažená, ale k Praze už to, myslím, patří, a i když není vždycky navoněná, alespoň je pravdivá. A takovou ji mám ráda." Je třeba dodat, že pod producentskou taktovkou Martina Havlena a Nika Jalauzidise klip zrežírovala samotná zpěvačka, za kamerou pak stáli Petr Ježek a Vojta Kába. V hudebně-filmovém týmu je třeba také zmínit výborný střih Tomáše Klímka, produkci Natálie Houdkové i fotografie a ladný make-up od Jany Marie Knotové.  

Nečekaně pestré Dny, roky, vteřiny

Alternativně popová kapela MANU: není v tuzemském hudebním podhoubí nová; překvapila již svým originálním debutním albem Dny, roky, vteřiny v roce 2019, které zde zaslouží krátké ohlédnutí. Od svého vzniku v roce 2016 se skupině po intenzivní koncertní sérii podařilo dát dohromady pestrobarevné hudební album, které i po letech vzbuzuje pocity něčeho výjimečného. Jak o sobě skupina píše na svém webu: jejich „hudební směr" je nemít směr. Paletu nálad, kterou pražsko-českolipská (dnes již) šestice vtělila do 12 autorských skladeb, byla překvapující, a to již od úvodní titulní písně. Barevnosti alba přispěli i hosté, a sice DJ Flux a Petr Zatloukal, kytarista Báry Polákové. Stylová nezařaditelnost, a i střídání jazyků, kdy zazněla příjemná angličtina, rozhodně nenudila, ba naopak. Co skladba, to jiný přístup. Někdy toto může u nových kapel působit roztříštěně, ovšem v případě MANU: je to naopak. Houslové aranžmá měly vynikající zvuk a možná i díky jejich úchvatné symbióze se syntezátory a krásným ženským zpěvem – jako např. v samotné titulní skladbě Dny, roky, vteřiny – vyznívá kapela jako jedna z nejoriginálnějších žánrových akvizic moderního alternative-popu v posledních letech.

Druhým vrcholem nahrávky byla rozhodně klipová záležitost Ne!, která se po svém a vizuálně provokativním způsobem vyrovnávala s dětskou výchovou. Známý herec a spirituální aktivista Jarda Dušek, který se v posledních letech věnuje ve všech svých pořadech právě tématice našeho chování vůči ratolestem, by byl rozhodně zpracováním klipu nadšen.

Po hudební stránce jsou Dny, roky, vteřiny opravdu plné nápaditých písní. Je zde kosmopolitní beatrockovka Sweetest Love, alternativně rocková a vesele notující Life is Wonderful, dvojice tématicky spjatých songů Johnny odnáší poprvé diváka do zasněných zákoutí imaginace. Ale není to ta energie podobně žánrově spřízněné kapely Imaginárium, ke které by mohla být MANU: díky ženskému vokálu i alternativnímu zaměření přirovnána. Originální sextet totiž navíc oplývá oním autentickým prvkem zasněnosti, který narušuje každodenní realitu tak nečekaně, až se jí beze zbytku chcete poddat. Společným prvkem, který unikátně sjednocuje pestrobarevnost debutu, je sytě výrazný vokál Anny, který dokáže, jak čitelně artikulovat, tak nečekaně experimentovat, ale i stoupat do překvapivých výšek. V najazzlé písni Letní si lehounce brouká, v další anglicky zpívané šlapavce Hangover dává vzdáleně vzpomenout na Aliciu Keys, neboť její vokál nezvykle zdrsní; následně se v až tanečně laděné Stop odvážně pustí na swingové kolbiště ve stylu Žofie Dařbujánové z elektropopových Mydy či Dany Yousefové z rocksoulové naděje Monna.

Přesto je však nejsilnější v těch nejpomalejších písních, ať už je to zmiňovaný „druhý" Johnny anebo závěrečná, neskutečně emotivní skladba Zůstávám. Jako by se tenkrát slovutný surrealistický režisér David Lynch zastavil v pražském klubu a objevil neznámou pěvici s dechberoucím vokálem. Tehdejší křest v březnu 2019 musel být v pražském klubu FAMU výjimečnou událostí. Album Dny, roky, vteřiny je rozhodně nedoceněným klenotem roku 2019 stejně jako byl tehdy ambiciózní debut Časomlýn od folk-rockové skupiny Newtime.  

Plány na léto a nové písně

Ač se skupina nejvíce naživo pohybuje v pražských klubových prostorách, můžeme ji v letošní letní sezóně mimo Střeleckého ostrova vidět např. i v Teplicích nebo Ústí nad Labem už na začátku srpna.  Na rodné Českolipsko, odkud pochází samotná zpěvačka, však MANU: také nezapomenou, neboť plánují hned dvě vystoupení na sobotu 14.8. Bude to v Brništi a také v Jestřebí, kde se při tradičním Jestřebském festiválku představí v programu před Vilémem Čokem.

K budoucnosti skupiny v návaznosti na aktuální klip Anna uvádí: „Doufáme, že se nám podaří v podobném atmosférickém duchu nahrát i další písně, chystáme samozřejmě další singly doprovázené videoklipy, ale celkově bychom druhé album chtěli vydat ale až někdy v příštím roce."

Jen čas a společně kolektivní feeling skupiny jistojistě ukáže, zda budou nové písně pomalejšího ražení anebo v experimentálním pojetí jako byla např. zajímavá skladba Proč bát se mám, která vznikla samostatně v rámci animovaných videoklipů v pražské Aeroškole, a to ještě dávno před obdobím loňské co-vidové pandemie.

MANU: v současné době tvoří zpěvačka Anna Knauerová, baskytaristka Tereze Štětinová, kytaristé Jan Maštalíř a Pavel Hrala (ten svou elektriku střídá s houslemi), bubeník Tomáš Obermajer a Filip Štětina na klávesy a syntezátor. 

Foto: MARKÉTA LIETAVCOVÁ, JANA MARIE KNOTOVA