Alanis vykročila na atmosférické rozcestí

Jak ty časy letí, povzdechne si zřejmě pravověrný fanda kvalitní pop-rockové hudby, který na začátku srpna mohl zhlédnout na youtube nejnovější singlový hit Ablaze od kanadské písničkářky Alanis Morrissette. Alanis tam poměrně autenticky ukazuje život své rodiny. Promítá autentické chvilky, které si hravě užívá se svými dětmi i manželem. Ač mamina se třemi dětmi, které pro ni evidentně znamenaly a znamenají silnou výzvu v osobním i uměleckém životě, její hlasový projev je však na čerstvě vyšlé novince neuvěřitelně silný a možná i nejintenzivnější, co kdy byl.

Tmavovlasá diva s charismatickým hlasem se na světové scéně zjevila jako blesk před více než 25 lety v podobě alba Jagged Little Pill, které doslova explodovalo ve všech světových hitparádách. Po dvou cukrkandlově tanečních výliscích ohromila hudební svět až tímto třetím albem, aby pak zahájila svébytnou uměleckou kariéru zpěvačky, kytaristky a skladatelky, která si umí udržet svůj muzikantský vkus napříč trendům. Když se v roce 2000 objevila v pražském parku Džbán, byla už tak opěvována i českým publikem, že předčila v ohlasech i slovutného rockera Bryana Adamse. Ani jeho melodický rock nemohl předčít nadupané hity z výše zmíněného debutu a druhého alba Supposed Infantuation Former Junkie (1998), které pražskému publiku bravurně předvedla. A to tenkrát ještě chodila z levé strany jeviště pouze na pravou a dívala se upřeně někam mimo, aby neztratila soustředění. Skoro to vypadalo, že si stále drží tu mladickou plachost, ale zároveň se odvážně vystavuje tisícům lidiček.

Jelikož jsem tam tenkrát byl, dovolil jsem si tuto mladickou nostalgii připomenout i zde, v recenzi v pořadí již devátého alba Such Pretty Forks in the Road, které vyšlo na konci uplynulého měsíce.

Tahle kombinace plachosti a zároveň pekelného soustředění je na novém CD ta tam. Alanis v roce 2020 pracuje s atmosférou, která odkrývá nejen světlé, ale i temné stránky lidské duše. Co pozorného posluchače zaujme při prvním poslechu, jsou výrazné klávesy, které se objevují v téměř všech písních, a to i v úvodním hitu Smiling, který album předznamenával dlouho dopředu. Song sice ze začátku navozuje zdánlivou pohodovost a líbivé výšky zpěvačky Vás nenechají soustředit se na cokoliv jiného, v poslední třetině se však zlomí do tvrdé kytarovky s beatovým podkladem a až zlověstným dozvukem. Následuje výše zmíměná Ablaze, ve které se Alanis vyznává v lásce k dětem a jejich světu a vlastně i celému světu, když zpívá, že „chce naše oči nechat rozzářené…"

Jenže to by nebyla ona, aby nechala ten hravý duch stále vlát, neboť třetí píseň Reasons I Drink svým výmluvným textem odhaluje závislosti alkoholového charakteru, jimiž zpěvačka možná procházela. Nebo že by to byla obecná kritika? Spíše opravdu vlastní zkušenost, protože klipové zpracování ukazuje jejich několik postav, které podstupují skupinovou terapii. Hudební stránka je poměrně originální: lehký swingující úvod s pianovým broukáním začne pak energicky odsýpat, když Alanis sděluje, proč vlastně pije. Zpěvačka se pouští do dalších tónů a niterně pojatých melodií, často jen za podpory kláves, jenž hezky doprovází housle, a to i v další skladbě Diagnosis, kde vypráví o tématice nervového zhroucení.

V další, téměř čistě piánové skladbě Her slyšíme, jak zpěvačka vypráví, že se modlila k „Ní". Spiritualitu ve své osobité podobě už Alanis odhalila i na předchozích albech, např. globálně úspěšný hit Thank U byl tak krásně výmluvný, že oslovoval celé masy. Jenže Her je naopak duchovní protipól – je to tak sevřená a intimní skladba, že se chce i plakat. Alanis je mnohoznačná, ponořená v emocích: může se modlit se k Panně Marii (mluví o Mary), ale zmiňuje v písni i bouřlivé indické bohyně Kalí nebo Šakti; a možná je to jen její vlastní Bohyně, kterou sama hledá nebo uctívá, aby se lyricky vyjádřila ze své duše? Jsou tady však další mocné skladby: sugestivní Losing the Plot anebo niterná Missing the Miracle, které mají temnější vyznění, avšak vytvářejí za pomoci jemných syntezátorových tónů opět unikátní harmonii. Co píseň, to jiná, ale nezaměnitelná nálada.

Alanis se na albu vzdala své multiinstrumentality, která ji v minulosti byla poměrně vlastní – vzpomeňme si na rané nahrávky s harmonikou nebo flétnou, které s oblibou používala i na živo – a nechala zvukový prostor nové nahrávky vytvářet australským producentkám Alex Hope a Catherine Marks. Právě Catherine je podepsána pod aranžemi druhé půle alba, ze které vyčnívají jediná tanečně laděná skladba Sandbox Love a melancholií nasáklá Nemesis

Such Pretty Forks… je unikátní hudební album v kontextu tvorby Alanis. Je to opět výrazně ONA, ale jiná. Je tak pocitová, až to trhá srdce. Nekřičí a nekritizuje, spíše drásá uvnitř. Je smířená s životním osudy, se svými boji, kterými musela projít. I když byla mladistvou bojovnicí s alternativními názory a později i uvědomělou jogínkou, svůj zralý vnitřní prostor nachází až nyní, a to možná i díky svému mnohočetnému rodičovství.

Když si vnímavý posluchač pustí páté album Under Rug Swept, na které si kvůli jeho (zdánlivé) nehitovosti téměř všichni vylámali zuby, anebo poslední rozmáchlé Havoc…z roku 2012, které oplývalo silnými epickými momenty, a srovná je s novinkou, zalapá po dechu. Je tohle stejná umělkyně? Alba spojuje pouze její hlas, ale vnitřní kouzlo, které Alanis budovala tu více, tu méně, je až na aktuální desce tím nejsilněji dosaženým artefaktem v její dosavadní kariéře. Touhle kouzlo je naléhavé a křehké, v mnoha pasážích zádumčivé, ale v nejlepším slova smyslu intenzívně atmosférické.

Novinka snese přísné srovnání s aktuální deskou Taylor Swift Folclore, které sbírá pozitivní kritiky na všech frontách. Zatímco se však hlasově plošší Taylor vrhla do svého nitra s odvážným záměrem očistit se od popového balastu a vytvořit zajímavě poslouchatelnou intimitu, Alanis boduje v hluboké atmosféře v každé písni, a to především díky svému pronikavě emotivnímu vokálu. Brilantně uvolňuje emoce, na které po několika posleších celé nové nahrávky prostě nejde zapomenout. Za mě je to téměř stoprocentní album, které si v intimním rozpoložení vždy velmi rád poslechnu.