Kapela Rammstein už nešokuje jako dřív

Deset let nechali germánští Rammstein čekat svoje fanoušky na sedmý albový zářez, ale už nešokují jako dřív. Na úvod sice naservírovali povinný pochoďák Deutschland a hned po něm jasnou hitovku Radio. S dalšími minutami je však zřejmé, že se kapela za uplynulé roky nikam neposunula a zakonzervovala se ve svých schématech. Ba co víc, vyměkla. Alespoň v druhé polovině alba v sérii skladeb Puppe, Was ich liebe a Diamant.

Jinak jede podle stokrát obehrané šablony, snad jen s nápaditějšími elektronickými aranžemi a propracovanější produkcí, což činí z desky, jež vznikala ve francouzském studiu Studio La Fabrique, výtečnou nahrávku. Řemeslo mají tedy Rammstein zvládnuté na 120 procent a možná že právě na tohle jejich fanoušci čekali. Jak jinak si vysvětlit, že se album okamžitě vyhouplo do čela devíti evropských hitparád včetně všech německy mluvících zemí, přičemž ve Velké Británii vystoupalo na třetí příčku a v USA na devátou. Komerčně je tedy úspěšnější než předchůdce Liebe ist für alle da (2009) a paradoxně i než veškerá klasická rammsteinovská alba z přelomu milénia.

Co k tomu dodat? Srdcovka to bude pro všechny, kterým naskakuje při zpěvu Tilla Lindemanna husí kůže, a pro ty, kteří čekali větší progres, bude jedenáct nových skladeb zklamáním. Osobně mě poslech desky zavede vždy na začátek k prvním dvěma písním, jež mají hitový potenciál, další skladby mi však v hlavě příliš neutkvěly. Na ušní bubínky mnohých z vás bude nahrávka působit nejspíš podobně.

Autor recenze: Roman News Zahrádka