Rock For People 2014 - den nultý a první

Během festivalového roku 2014 jsme olsavili kulaté jubileum jednoho významného open air festivalu, který k nám během uplynulých let dovezl desítky světových hvězd i mladých zahraničních talentů. Řeč je pochopitelně o Královéhradeckém festivalu Rock For People, který letos oslavil 20 let své existence. Mnozí fanoušci čekali velké hvězdy coby headlinery festivalu, či alespoň návrat osvědčených a úspěšných interpretů, jako to bylo při oslavách festivalové plnoletosti. Tradičně se na sociálních sítí vyrojily stovky nespokojených „fanoušků", kteří opět kritizovali line-up festivalu a označili jej jako vůbec nejslabší a nehodící se k dvacátému výročí. Na to jsme už ale zvyklí. Zvyklí jsme i na to, že organizátoři na festival zvou aktuální interprety světových rozměrů a také mnoho mladých talentů, kteří zpravidla překvapí. Tak tomu samozřejmě bylo i letos. Hlavní hvězdou byli skotští rockeři BIFFY CLYRO, kteří oslaví 20 let pro změnu příští rok a patřili k tahákům i na takových festivalech jako T in the Park, Pinkpop nebo Soudwave. Návrat po osmi letech si užil francouzský zpěvák MANU CHAO, premiéru v ČR si odbyli skáčkoví MADNESS, dále britskou smetánku představovali CHASE & STATUS, TOM ODELL či ASIAN DUB FOUNDATION. Nechyběl věhlasný belgický DJ NETSKY, populární novozélanďané THE NAKED AND FAMOUS a se svou bluesovou kapelou přijel i herec STEVEN SEAGAL. Neměl bych zapomenout ani na jediné festivalové vystoupení znovuzrozené LUCIE. Ano, na pohled možná poněkud méně známá jména, ale určitě ne slabší!

Úvodní Český večer nezklamal

Středeční příjezd na festival mi nevyšel úplně dle představ a musel jsem oželit vystoupení pražských Hentai Corporation, s kterými je vždy náramná legrace. Hned po příchodu do areálu jsem ale zůstal stát jako opařený u fantastických nestárnoucích SKYLINE. Ti naprosto ovládli Red Bull Tourbus přistavený přímo za branami areálu. Jejich breakbeatovému vystoupení přihlíželo mnoho desítek nadšenců, kterým Skyline překazili plány v prozkoumávání areálu. Zpěvačka Marka Rybin byla naprosto smyslu zbavená a nebyla vteřina, kdy by postávala na stejném místě. V podobném tempu se bavili i ostatní členové kapely, ale také nemalý hlouček návštěvníků pod pódiem. Před závěrem koncertu ještě skupina oslavila čtyřicátiny (doufám, že se nepletu) kytaristy Majkiiho a pobavený dav vyrazil dobýt areál letiště.

Mnozí z nich jistě pokračovali koncertem UDG v Zoot Showcase stanu, který již byl velmi slušně zaplněn. I zezadu byl ale fajn výhled a zatím ještě poměrně dýchatelno. Ústecká stálice tuzemské scény si za bouřlivého potlesku a uvítání odehrála set plný hitů jak z nejnovější desky Akrobat, tak i ze starších Buď a Nebe či debutu Ztraceni v Inspiracích. Nechyběly tak pecky Hvězdář, Kurtizána nebo Duše slečny Mai. Výbornou záležitostí byla píseň Buď a Nebe, na které spolupracovala Iva Frühlingová, která bohužel na koncertě chyběla. UDG ale bezesporu potvrdili svoji pevnou pozici a skalním fanouškům naservírovali téměř hodinu pohodové muziky.

Čekala nás čtyřicetiminutová pauza, při které jsme kromě doplnění tekutin dali šanci i popové dvojici LIGHT & LOVE. Jejich tvorba však byla na aktuální rozpoložení až příliš relaxační, a tak jsme se vrátili na Zoot Stage, kde už vrcholily přípravy písničkáře XINDLA X. Známý zpěvák má na kontě již čtyři desky a na Rock For People vystoupil tentokrát s novinkou Čecháček Made. Fanoušky ale potěšil i starými známými hity, zejména svou první úspěšnou skladbou Anděl, nebo neméně známou peckou Dysgrafik. Nové album bylo představeno písněmi Barbína a „narozeninovou" skladbou V Blbým Věku. Vystoupení Xindla bylo jako vždy vkusně vtipné, ale spíše než na řeči se dostalo na pořádnou dávku muziky. Před hitem Láska v Housce si zpěvák trochu rýpl do své bývalé partnerky a zpěvačky Olgy Lounové, ale na písni samotné se tyto rozepře vůbec nepodepsaly. Kromě skladatelského umu je Xindl i velmi schopným zpěvákem a ve spojení se známými tóny si mohl připsat další výtečný koncert. Fanoušci si užili i hit Chemie a trochu s předstihem si zapěly i Vánoční koledu Štědrej Večer Nastal. Přídavkem se pak stal oplzlý song Casio, při kterém byli tradičně představeni členové celé kapely. Během padesáti minut zpěvák stihl nějakých čtrnáct skladeb, ale určitě by dokázal kvalitními písněmi vyplnit i delší set. Koncertem Xindla X pro mě Večírek pro nedočkavé skončil a dopřál jsem si dlouhý spánek před náročným prvním oficiálním dnem festivalu.

Orientace v mapě je důležitou dovedností!

Program se každý den rozjížděl pomaličku, jelikož hlavní pódia odstartovala až téměř v 5 hodin odpoledne. Vedlejší pódia se ale probudila k životu už kolem poledne a tak muziky chtiví jedinci mohli nasávat různorodé tóny již od brzkých odpoledních hodin. Já měl v merku až koncert holandských Kensington, kteří měli být černým koňem prvního dne. Bohužel jsme si byli až příliš jistí znalostí programu a místo na Zoot Showcase Stage jsme vyrazili do Muzikus Talent Stage a byli jsme nepříjemně překvapeni. V hangáru totiž postávalo asi deset přihlížejících a svěží punk rock se tak nedočkal žádné velké odezvy. Když však bubeník začal mluvit slovensky, věděli jsme, že je něco špatně. Nechtěně jsme zavítali na koncert mladíků FRESH OUT OF THE BUS, jejichž hudba mě osobně velmi bavila a z této začátečnické chyby jsem si alespoň odnesl první objev letošního festivalu. Rychle jsme spěchali na tu správnou stage, kde nizozemci KENSINGTON právě dohrávali poslední skladbu a tak jsme si aspoň přičuchli té skvělé atmosféry, kterou už velmi důstojně zaplněný stan vytvořil. Nad touto mýlkou jsme mávli rukou s tím, že objevů letos bude jistě ještě spousty a zmeškání jedné kapelky nám festival nezkazí.

Po krátké pauze jsme podpořili českou stálici DIVOKEJ BILL, na které se přišlo podívat ohromné množství lidí a tradičně to byla skvělá podívaná, kterou pánové předvádějí s železnou pravidelností a nikoho nenechali na pochybách, že právem patří mezi nejlepší tuzemské formace. Ať už se jedná o zažité šlágry jako Plakala, Malování či Znamení, nebo písně z loňské jubilejní desky 15. Vašek Bláha i Štěpán Karbulka jsou frontmani jak se patří a zdařile se starali o skvělou show, stejně tak i o nenucenou komunikaci s diváky. Divokej Bill zkrátka patří mezi kapely, které zklamou jen velmi zřídka.

Program pak měl jasné pokračování v podobě bluesové kapely Stevena Seagala, který se ale zdržel na letišti a jeho koncert byl odložen na večer. Následovalo tak první menší festivalové dilema, zda-li navštívit koncert Vladimíra 518 nebo dát šanci nové krvi v podobě dánské zpěvačky Lucy Love. Nakonec jsme deset minut věnovali špičce českého hip hopu na Red Bull Tourbusu. VLADIMIR 518 přilákal početný dav příznivců a svůj set si patřičně užíval. Svými macho texty z paluby autobusu kontroloval své fanoušky, kteří jeho texty a beaty jen hltali. Přesun na Zoot Showcase Stage se ale nakonec ukázal jako mnohem lepší volbou.

Objevuji, objevuješ, objevujeme!

Tam totiž začala řádit dánská vichřice Lucy Siame spolu s DJem Yo Akimem. LUCY LOVE je směska rapu a taneční muziky, místy až s příchutí dubstepu. Zpěvačka s Africkými kořeny disponuje fantastickým zastřeným hlasem a její rap skutečně lahodí sluchovodům. Škoda, že se na jejím koncertě nesešlo příliš mnoho lidí, nicméně ti, kteří byli přítomni, zažili výbuch talentu, mladé krve a skutečně svěží muziky. Nutno říci, že zpěvačka byla i z poloprázdného stanu nadšená a poděkovala za projevenou podporu. Jsem moc rád, že jsem jí dal šanci a určitě ji budu dále sledovat, jelikož mám pocit, že za pár let může hrát na mnohem větších pódiích pro daleko početnější publikum. Kupříkladu fanouškům britského Exampla doporučuji všemi deseti.

Na hlavní Rock for People Stage se už rozjížděl koncert prvního headlinera festivalu, kterým byl francouzský zpěvák/cestovatel MANU CHAO s kapelou LA VENTURA. Ten se na festival vrátil po osmi letech, kdy v roce 2006 ohromil publikum tehdy ještě v areálu v Českém Brodě. Jeho alternativní latin ska/reggae mě při poslechu moc neoslovilo, byl jsem tedy zvědavý, co předvede naživo. Sympatický zpěvák přiběhl tradičně s rozepnutou košilí, s kytarou v ruce a štěstí a radost z něj doslova sálala. U mikrofonu poskakoval jako by měl v kalhotech mravence a k tomu samému přinutil i početné publikum, kteří se v jeho přítomnosti náramně bavili. Rozhodně neodcuzuji nové kapely podle jazyku, ve kterém zpívají. Angličtina je samozřejmě nejpoužívanější a nejzažitější, ale je nesmysl považovat jiné jazyky za něco špatného. Přes to všechno, Chaova směska francouzštiny, španělštiny, italštiny, portugalštiny, arabštiny a Bůh ví, čeho všeho ještě, na mě působila nesmírně agresivně a nemelodicky. Dvacet minut na Chaově koncertě jsem strávil ve frontě na pivo a když jsem ho konečně dostal do ruky, bylo to pro mě osvobození. Měl jsem pocit, že poslouchám jednu zatraceně dlouhou písničku ve dvanácti různých jazykových verzích se stále stejným rytmem. Bohužel, tohle byl pro mě výbuch. Naštěstí se otevřely alternativy.

Prakticky současně zahajovalo koncert belgické electropopové duo Compact Disk Dummies a americká deathcorová mašina Emmure. Mé žánrové preference mě vedly právě k Američanům, ale u Staropramen Stage mě čekalo nepříjemné překvapení. Kvůli zpoždění Stevena Seagala byl koncert EMMURE přeložen na jeho hrací čas, tudíž stan zel prázdnotou a koncert byl již minulostí. Kdybych chlapíky neviděl už asi čtyřikrát a navíc pár týdnů zpátky, asi by mě to hodně mrzelo. Člověk bez smartphonu s konstantním připojením k internetu mohl jen zaplakat, nikde po areále se tuto informaci návštěvník nedozvěděl. Co naplat, už druhý krok vedle během prvního dne. Cesta byla tedy jasná a vedla k mladé belgické dvojici COMPACT DISK DUMMIES. Tady bylo naopak veselo jak na pódiu, tak pod ním. Našlapaná show zachytila dva neposedné mladíky běhajíc kam jen mohli. Stanem duněl návykový electro beat, který posluchače uvedl do nekonečného tranzu a donutil ho zírat do agresivních světel nad pódiem. Bylo to, jako by Vám někdo kladviem mlátil do uší zevnitř Vaší hlavy a Vy jste si to nějakým zvráceným způsobem neskutečně užívali. Depresivní electro plné počítačových efektů umocňovalo ještě autotunem posilněný hlas zpěváka, který se na pódiu čas od času zmítal v křečích, které mu způsobovala jeho vlastní muzika. Naprosto dechberoucí. Děsivé, ale dechberoucí.

Na druhé kolo stále hrajícího Manu Chao jsem neměl dostatečně „happy" náladu a tak jsem se raději vyrazil uklidnit do bezpečí stanového městečka. Před 22. hodinou už jsem byl opět na značkách, jelikož začínal set britského slaďouška TOMa ODELLa. Budu upřímný, na koncert jsem šel s mírnými předsudky. Od Toma jsem znal vlastně jen jednu skladbu a očekával jsem sladké popové tornádo a kalhotky na pódiu. Nic z toho se ale nedělo. Respektive pop samozřejmě hrál prim, nicméně nebyl to pop typu John Newman nebo James Arthur, který jsem tak nějak předpokládal. Naopak, i u Toma Odella se silně projevilo britské indie podhoubí a jeho produkce zněla neuvěřitelně dospěle. A nebylo to jen indie, které se v jeho hudbě odráželo. Některé skladby byly laděné dokonce do blues s velmi slušným kytarovým zázemím a i podstatně rockověji zabarveným hlasem. Jak jsem říkal, neznám jeho písničky nijak do hloubky, abych je mohl odlišovat a nějakou třeba vyzdvihnout, každopádně jsem se z drtivé většiny posadil na zadek. Vokální projev byl naprosto suverénní, o nějakých elektronických korekcích nemůže být vůbec řeč, fantastické výšky a opravdu vyjímečné nasazení. Bylo slyšet i vidět, že Tom do svých písni skutečně vložil kus srdce a i naživo ze sebe vyždímal vše, aby snad někoho nezklamal. To naplněný stan samozřejmě náležitě ocenil a hlučným applausem Tomovi vracel energii. Potěšený interpret se ještě před přídavkem odvděčil svým velkým hitem Another Love, se kterou mu mnozí přítomní i pomohli. Přídavek pak činil další tři skladby, po kterých se obměkčený dav začal přemísťovat na další štaci řádně nadupaného prvního dne festivalu.

Skotská vichřice nadělala spoustu radosti

Pro většinu byla jasnou volbou skotská trojice BIFFY CLYRO, která také patřila mezi hlavní taháky celého festivalu. Téměř dvacet let fungující formace vzbuzovala rozpačité reakce a drtivá většina o Skotech nikdy neslyšela. To ovšem nic nemění na tom, že aktuálně v Evropě (nejen) patří mezi nejzářivější rockové hvězdy, což potvrzují i tři ceny časopisů Kerrang! a NME. Partička zarostlých muzikantů odstartovala set pomalou Different People z nejaktuálnější desky Opposites (2013), která s předchozí Only Revolutions (2009) zastala prakticky celý lineup. Ze starších písní zazněly pouze Living Is a Problem Because Everything Dies a Who's Got a Match z Puzzles z roku 2007. Zvyšující se tempo úvodní písně pak podpořila skočná That Golden Rule, při které se už plácek před pódiem rychle plnil a špinavý rock stylu Foo Fighters (kteří koncertovali loni v Praze, pozn. red.) bavil mladé i starší. Skvělý chraplák Simona Neila střídal jemný čistý vokál, stejně tak jak se měnilo tempo a nálada té které skladby. Kupříkladu silná trojice The Captain, Sounds Like Balloons a hitová Biblical představila spíše tu jemnější a sentimentálnější stránku kapely. Já si ale mnohem více užil rychlé, až punkové řvavy Whorses, Woo Woo nebo Stingin' Belle. Velmi potěšila zpěvná dvojice skvělých hitů Bubbles a Black Chandelier, které v polovině koncertu celý večer vygradovaly. Simon Neil, stejně jako baskytarista James Johnston a bubeník Ben Johnston dělali skvělou show, přičemž hráli naprosto precizně a skvěle sehraně. Na takový koncert se i skvěle dívá. A to jsem ještě ani nezmínil fantastický zvuk, který se při Biffy Clyro podařil uvařit. Vše bylo nádherně slyšet, křišťálový zvuk jako z desky, každé sólo, každá vyhrávka, každý dvojhlas, fantazie. Jako prvotřídní frontman se Simon Neil ukazoval prakticky celý koncert, kdy v pohodlných přiléhavých elasťákách a bez zbytečného trička na pódiu šílel jako smyslu zbavený a když nemusel zpíval, běhal všude, kam mu pódiové vybavení uvolnilo cestu. Nikomu ale nevadilo, když se na chvíli zklidnil, aby zazpíval srdcervoucí balady God & Satan, Spanish Radio či hitovou Many Of Horror, při kterých byla atmosféra vskutku pohádková. Jestliže Biffy Clyro patřili před festivalem Rock For People mezi neznámé formace, po takto úžasném koncertu tomu tak rozhodně nebude. Troufám si říct, že se tato trojice brzy stane miláčkem českého publika a s trochou štěstí je budeme také pravidelně vítat na tuzemských koncertních zastávkách. Bohužel, když se člověk baví, čas prostě utíká rychleji a tak byl opět čas na rychlý přesun za další porcí muziky.

S blížící se půlnocí ožívali příznivci taneční muziky, kteří se po řízném rocku mohli vyřádit ve Staropramen Stanu, kde začínal belgický DJ NETSKY. Ve stejnou dobu měl začínat i opožděný koncert bluesové kapely Stevena Seagala. Ta se ale stále chystala a zvučila, proto jsem zatím zvolil nekytarovou show s hlasitými beaty. Při taneční hudbě (nebo jakou frází bych to měl zgeneralitovat?) je pochopitelně prostor zejména pro párty a taneční kreace, nežli na nějaké vyumělkované hudební umění. Přesto (nebo právě proto?) jsem u těchto formací a interpretů velmi vybíravý. Co drtivá většina mých přátel jak se říká „žere", nad tím já ohrnuji nos. Nejsem tedy skalním fanouškem těchto žánrů, ale elektronická hudba mi vůbec nevadí, naopak. Netsky mě bohužel nějak neoslovil a nevtáhl mě do zuřícího víru zábavy, tance beatů. Jako letmý pozorovatel ale musím konstatovat, že to byla slušná párty. Snad příště a v lepším náladovém rozpoložení.

Zbývala tedy poslední kolonka na seznamu, poslední pán na holení. STEVEN SEAGAL BLUES BAND konečně stanula na pódiu, resp. na autobusu, zkrátka na místě, kde konečně mohla hrát a přesvědčit všechny, že Steven Seagal není jen hora svalů a macho hlášek, ale že se v jeho tělesné schránce schovávají námi dosud nepoznané kvality. Bluesová kapela Hollywoodské hvězdy byla víceméně v pozadí a všichni, kteří se dočkali pohledu na pódium přes narvaný před-autobusový prostor, spatřili zejména statnou postavu herce, resp. v tomto připadě spíše zpěváka a kytaristy. Jako zpěvák působil velice jistě, disponuje příjemným hlasem, který sice nevytvoří husí kůži, ale určitě potěší sluchovody. Blues v podání jeho kapely bych popsal stejně, velmi příjemný, houpavý a odpočinkový, ale 60. léta to příliš nepřipomnělo. Svou úlohu hrála i velmi pozdní hodina, kdy zhruba v jednu ráno už bylo posluchačstvo unavené, ať už fyzicky či společensky, a tak odezvy na takto klidnou hudbu byly všelijaké. Já si u této pohodičky krásně odpočinul a poměrně si to i vychutnal. Trochu mě mrzelo, že Steven či jiný člen kapely moc nepromlouval k početnému davu diváků, čimž by na moment utnul onu letargii a obnovil alespoň minimální zájem u přihlížejících. Dojem „psího čumáku" pak Steven Seagal vymazal improvizovanou autogramiádou po koncertě, tedy asi o půl třetí ráno. Té už jsem se neúčastnil. První den jsme uzavřeli debatou v kruhu přátel a těšili se, co přinese den číslo II.