Mighty Sounds 2018 - Den druhý

David Malý, 22. 07. 2018

Druhý festivalový den byl jako stvořený k lenošení u vody a nabírání sil na velmi pestrou hudební nabídku. Po úvodní dnu bylo potřeba se fyzicky i psychicky připravit na další náročný program. Měl jsem v plánu jej začít na Jameson Stage s německými metalcorovými Anchors & Hearts, což je dost možná nastupující generace tohoto žánru. Bohužel mi plány překazila průtrž mračen, která se přehnala nad Sezimovým Ústím a když jsem dorazil k Jameson Stage, viděl jsem jen bílou dodávku s nápisem Anchors & Hearts jak odjíždí z areálu. Velká škoda, ale určitě se k nám naši západní sousedé brzy vrátí. Objevuji, objevuješ, objevujeme Já se brzy vrátil i na Jameson Stage kvůli dalšímu potenciálnímu objevu z Kanady pod jménem Get the Shot. Pořádně naštvaný thrash metal / hardcore rozběhal na desítky přítomných a díky skvělému zvuku zaujal i ty, kteří preferují poslech z povzdálí, kde modřiny nehrozí. Jak to už u hardcoru bývá, nevyhnulo se nám ani kázání o čem vlastně podstata hardcoru je a že nezáleží na tom odkud jsi, jak vypadáš nebo v co věříš. Naštěstí se to nedostalo k nějakým hlubokým projevům a Get the Shot raději využili svůj krátký čas na pódiu k hraní.

Na chvíli se na pódiu objevili i trumpetisté z kapely The Planet Smashers a ve spojením s hardcorem to vyznělo poměrně úsměvně. Předvedli velmi divokou show a aniž bych o této kapele dříve slyšel, velmi mě zaujali. Kromě muziky také svým postojem k tomu, co je tak nějak nepsaným pravidlem a všichni to ze zvyku dodržujeme. Mluvím o odstupu mezi kapelou a fanoušky, o barikádách před pódiem, o sekuriťácích. Get the Shot neustále hecovali publikum ať si zasurfují, zablbnou ve wall of death a zkrátka ať dělají co se jim zlíbí. Jeden z nich například vylezl hruba do poloviny kovové konstrukce pódia a s nadšením se pustil do náruče ostatních. Během poslední písně si kapela pozvala snad půlku přítomných na pódium a song odehrála na velmi stísněném prostoru, jelikož se na jeviště vrhla dobrá stovka nadšenců. Slušná párty, zajímavá muzika. Budu si vás pamatovat kluci.

Pomalu se blížil čas věnovat pozornost i hlavnímu Mighty Stage, kde po sedmé hodině večerní vystoupila německá skate-punková parta ZSK. Na ukřičený a ubouchaný punk mě upozorňovalo hned několik zdrojů před festivalem, nicméně jsem klukům nějak nemohl přijít na chuť. Ač tento styl mám velmi rád, ZSK mě ničím neoslovili.

Je libo britský, australský nebo kanadský přízvuk?

Naopak kvalitní keltský folk-punk mě baví náramně a není moc lepších kapel v tomto žánru, než australští The Rumjacks. Protinožci, kteří k mému překvapení fungují teprve 10 let, patří mezi špičku svého žánru i přesto, že mají na kontě zatím pouze tři desky. Svérázná parta kolem zpěváka Frankieho McLaughlina zaujme kombinováním různých hudebních vlivů. Kromě punku a keltského folku i například prvky klasického rocku a zajímavou odlišností je i McLaughlinův silný australský přízvuk. Mighty Stage se na hodinu zahalilo do zelených světel a The Rumjacks předvedli svou všestrannost na všemožné strunné i dechové nástroje. Frankie McLaughlin na sebe strhnul pozornost svým charismatickým vystupováním a skvělým výkonem.

Střídaly se rychlé, roztančené a punkem ovlivněné skladby jako „Uncle Tommy”, „Jolly Executioner” nebo klasika „An Irish Pub Song” s těmi pomalejšími jako například „The Pot & Kettle” nebo „The Black Matilda”. Zejména v těch klidnějších pasážích Frankie McLaughlin exceloval, dal na odiv kvalitu svého hlasu a v kompozici se svými dobrými přáteli vytvořil až kouzelnou atmosféru. Na festivalu Mighty Sounds vystoupili poprvé v roce 2016, tedy ještě před vydáním aktuální desky Sleepin’ Rough Songs. Pokud se organizátoři budou držet nastoleného tempa, v roce 2020 by The Rumjacks určitě slušel noční koncert, i když poslouchat skvělé skladby jako „A Fistful O’ Roses”, „Patron Saint O’ Thieves” nebo „My Time Again” při zapadajícím slunci také nebylo k zahození. Pánové navíc chystají do studia a tak se snad brzy budeme těšit z nových punk-folkových hitů v podání této talentované party. The Rumjacks byli druhým důvodem z pěti proč jsem se na Mighty Sounds vydal a rozhodně kapela ani v nejmenším nezklamala.

Večerní program nabíral vysoké obrátky a než začalo pokračování na hlavním pódiu, vydal jsem se poprvé ke stanovému Monster Stage, kde už řádili britští ska-hardcoroví Random Hand. Tato bláznivá parta má s Mighty Sounds velké zkušenosti, jelikož tu vystupují už popáté. Před třemi roky, kdy tu hráli naposled však hrozilo, že už nevystoupí nikdy nikde. Dali si totiž pauzu na neurčito, ale po dvou letech se naštěstí vrátili k aktivnímu hraní a první zastávkou po vzkříšení byl právě jejich oblíbený festival. Britská čtveřice zajímavě kombinuje tradiční ska, netradiční reggae, hip hop nebo dub a když se zpěvák Robin Leitch naštve, tváře muzikantů se zkroutí a koncert se překlopí do punk rockové až metalové vřavy a ostrých kytar. Random Hand kombinují zdánlivě nezkombinovatelné a funguje to výborně. Bohužel, čas na Mighty Sounds je neúprosný a kvůli následující kapele na hlavním pódiu jsem se nemohl zdržet příliš dlouho. Jsem rád, že jsem stihl parádní anti-korporátní song „Not A Number” a fantastický singl „Anger Management” doléhal až k hlavnímu pódiu během následujícího koncertu. Snad se ještě naskytne příležitost si Random Hand naživo poslechnout od začátku do konce.

Ego třpytivější než samotné hvězdy

Příležitostí poslechnout si naživo Royal Republic je spousta, někdy i dvakrát do roka. Rozjařená čtveřice ze švédského Malmö k nám jezdí pravidelně a my jsme za to rádi. Představitelé moderního garážového rock’n’rollu se na Mighty Sounds pořádně vyšňořili, vzali si svá třpytivá zlatavá saka, na pódiu se objevily i dva světelné panely ve tvaru blesku a byly i náznaky nějaké společné choreografie. Parta kolem Adama Grahna, těžce investuje do své hlavní komodity, kterou je šoumenství. Celou přehlídku pompéznosti, humoru a exhibicionismu odstartovala pecka „When I see You Dance With Another” a zklamání na sebe nenechalo dlouho čekat. Adam Grahn shodil svůj fešácký knír a teď vypadá až nepřirozeně obyčejně. Naštěstí zlato v hrdle zůstalo stejně jako jeho neuvěřitelné charisma. Kromě skvělého ryzího rock’n’rollu je koncert Royal Republic hlavně zábava. Adam Grahn se nenarodil jen zpěvákem, narodil se hlavně komediantem a bavičem.

Prim samozřejmě hrála muzika a největší porci nám představili ze stále ještě aktuální desky Weekend Man z roku 2016. Skočná „Weekend Man”, pohodová „Walk!” nebo skvělá rock’n’rollová vypalovačka „Kung Fu Lovin’”. Ze starších věcí zahráli samozřejmě „Tommy-Gun”, „Underwear”, zasněnou „Everybody Wants to Be an Astronaut” nebo „All Because of You”. Došlo i na speciální á cappella vydání skladby „Addicted”. Jedno však Royal Republic musím přece jen vytknout. Nechci tvrdit, že to někdy přehánějí, každopádně prodlužovali písně a budovali napětí možná až příliš dlouho a možná až příliš často než bylo zdrávo. Koncert ztratil na dynamice, byl rozkouskovaný a tvořily se hluchá místa. Tohle si mohou dovolit na klubovém koncertu, kde hrají dvě a půl hodiny a celý večer je jen jejich. Hodinový slot na festivalovém programu tolik prostoru pro experimenty a improvizaci nenabízí. Netrvrdím, že je to špatně, ale fanoušci by jistě ocenili, kdyby to příště trochu omezili a vmáčkli do svého setu o dvě, tři písně víc. Na druhou stranu takové experimenty vedou i k nečekaným výsledkům, například když Adam položil otázku, co vlastně Royal Republic hrají za styl? Poměrně jednoznačně jsme se domluvili, že na tom tolik nezáleží a že je to prostě a jednoduše skvělé. Na to konto nám dali vybrat, zda chceme slyšet kousek od Iron Maiden nebo od Metallicy asi jako důkaz, že dokáží zahrát cokoliv. A opravdu dokáží. Adamův hlukoměr vyhodnotil větší zájem o Metallicu a z fleku vystřihli kousek thrash metalové pecky „Battery”. Royal Republic jsou zkrátka maniaci do muziky a například kytarista Hannes Irengård po celý koncert vybrnkával melodie od AC/DC. Zkrátka pro zábavu všechno. Celou povedenou show zakončila moje nejoblíbenější pecka „Full Steam Spacemachine” kdy se vždy utrhne z řetězu pro změnu bubeník Per Andreasson. Po rychlém melodramatickém odchodu se ještě vrátili a jako odměnu zahráli „Baby”, které udělalo definitivní tečku za jejich koncertem. Royal Republic je těžké nemít rád, ale jestli něčím mohou lézt na nervy, tak je to ta přehnaná snaha být zábavnými, originálními a dělat ze sebe šašky. Na samotný závěr nám Adam ještě jen tak mimochodem sdělil, že brzy budou nahrávat novou desku, tak se můžeme těšit na další ztřeštěné nápady, potrhlé texty a parádní kytarová sóla. A mimochodem, na podzim přijedou do Prahy.

Hudební nástroje jsou přežitek

Během následujících 40 minut to vypadalo, že program na hlavním pódiu pro dnešek skončil, jelikož bedňáci sklidili veškeré vybavení. Na jevišti zbyl jen malý přístroj, krabička na stojanu, ke které nenápadně přišel vysoký chlapík známý jako Dub FX. Žádné intro, žádné fanfáry ani bouřlivý potlesk. Nesměle se zeptal, jestli už může začít i když oficiálně měl ještě asi 5 minut čas. Zřejmě se už nemohl dočkat až předvede své umění. Vlastní jménem Ben Stanford z Austrálie je hlasový performer, který zmíněnou krabičku používá na ukládání a modifikování svého vlastního hlasu. Jak jeho umělecké jméno napovídá, Dub FX se pohybuje na úzké hranici mezi dub music, reggae, hip hopem a elektronikou. Svůj hlas si nahrává, pouští ho ve smyčce, mění pomocí zvukového syntetizéru a dělá si s ním zkrátka co se mu zlíbí.

Naprosto samostatně vystupující zpěvák začínal jako performer na ulici a se svým talentem objel už snad celý svět a nadále překvapuje hudební nadšence po celém světě. Musí to být exibicionista od přírody, protože stát na pódiu před deseti tisíci lidmi, kteří čekají, co předvede, není určitě pro slabé povahy. Dub FX si to ovšem užívá. Hodinu nás zásoboval svěžímy beaty, písněmi kde v průběhu měnil svůj hlas, aby skladba působila jako dialog a bez větších problémů se mu povedlo rozhýbat unavené publikum. Dočkali jsme se skvělých písní jako „So Are You”, „Made”, „Fake Paradise” a spousty dalších. Dub FX si žije ve svém světě, nepotřebuje kapelu ani speciální vizuální efekty k tomu, aby zaujal. Svůj nástroj má v hrdle a díky němu dokáže vyprodukovat jakoukoliv hudbu, na kterou si vzpomene. Pozoruhodná schopnost, avšak během jeho koncertu začala ještě jedna kapela, která si zasloužila moji pozornost.

Byla jí další folk-punková sebranka The Dreadnoughts, tentokrát z Kanady. Tahle bláznivá parta kombinuje moderní street punk a širokou škálou evropských folkových prvků. The Dreadnoughts od roku 2011 fungují poměrně sporadicky a koncertují velice zřídka, proto by byla chyba vynechat jejich show na Monster Stagi. Zpěvák Nicholas Smith kapelu uvedl opravdu svérázným způsobem, kdy se prvních dobrých 10 minut věnoval monologu o tom, že kapela už dostala zaplaceno a že vlastně nemusí už dělat vůbec nic. Přesto se rozhodli zahrát, nicméně nám důrazně oznámili, že to bude stát za houby. Také zmínil, že jsou na místě už od šesti hodin odpoledne a bylo jim řečeno, že mohou vypít piva kolik chtějí. No, podle toho ten úvod také vypadal. Alkoholem výrazně posilněná kapela se opravdu nějakou dobu docela hledala, zpěvákovi vypadával (?) text a celý koncert působil jako jeden velký chaos. Jedinou osobou, která vypadala, že si koncert opravdu užívá a je poměrně svěží byla houslistka Tegan Ceschi-Smithová. Holčina skákala po pódiu prakticky non-stop stále s širokým úsměvem zatímco hrála na jeden z nejtěžších nástrojů na světě.

Chaotický průběh koncertu se postupem času trochu uklidil a nabízela se otázka, zda-li úvodní výstup nebyl jen součástí show. Jednoznačně nejlepší deska kapely se jmenuje Polka’s Not Dead, ze které zazněly například „Polka Never Dies”, „Sleep Is for the Weak” nebo „Paulina”. Zpěvák Smith nevynechal ani skvělou příležitost k popíchnutí, kdy nám připomněl, že tanec polka vznikla v Čechách a my teď platíme kanaďanům aby ji zahráli. Jako správní kanaďané zmínili i rivalitu mezi oběma zeměmi v ledním hokeji a zpěvák vyjádřil přání, aby právě Češi byli soupeři Kanady na dalším mistrovství světa. No, bylo by to určitě dobře. Došlo i na jisté akrobatické kousky, kdy se jeden z osazenstva kapely nechal na lavičce odnést k baru a přinesl zpěvákovi čerstvé pivo. Během koncert The Dreadnoughts mě bavila spíše ta nezřízenost kapely a zdánlivý absolutní chaos, spíše než samotná hudební složka. Divočejší závěr druhého dne jsme si snad ani nemohli přát. I třetí hrací den bude nabitý zážitky.