Alice Cooper vystrašil Brno

Alice Cooper se představil 26.7.2013 v Brně Kajot Aréně.

Většinovou destinací obrovské škály hudebních akcí u nás je poměrně logicky hlavní město Praha, na kterou se manažeři kapel chytnou snadněji, než na v zahraničí neznámá tuzemská města. To vede k nelibosti hudebních nadšenců z ostatních měst, kteří musí v drtivé většině na svůj koncert vyrazit právě do české metropole. Když se naskytne příležitost vyrazit na zajímavý koncert za humny svého příbytku, byl by hřích této šance nevyužít. Takovou možnost měli Brňané uplynulý pátek, kdy do moravské bašty opět přijel hororový král ALICE COOPER. Jeho koncert v Aréně Rondo v roce 2008 sklidil úspěch, umělec si město zřejmě oblíbil a o pět let později se do přejmenované Kajot Arény vrátil. Pětašedesátiletá legenda tzv. shock rocku (na které si mimo jiné z části postavil image i takový Marilyn Manson) brázdí hudební pódia už čtyři dekády a v Brně zahájil další část turné k aktuální desce Welcome 2 My Nightmare z roku 2011. Čekala na něj zhruba ze ¾ zaplněná aréna, kterou se pokusili nastartovat předkapely SEBASTIEN a CRYPTEX.

Koncert první předkapely jsem strávil ještě na cestách a dorazil jsem se začátkem folk rockových Cryptex ze sousedního Německa, kteří vystoupili pouze jako trio v nejjednodušší skladbě kytara/zpěv/klávesy, basa a bicí. Jejich tvorba rozhodně nezněla špatně, místy se dostávaly na povrch silné thrash metalové základy, které šly dobře např. s folkovou mandolínou. Rozverně naladěný zpěvák zvolil velmi sympatický přístup k fanouškům, což ale vyústilo v neustálé vyžadování tzv. opakovaček, tedy „oh yeah, oh oh, ach ach" a podobně, což mě v míře větší než malé nebaví u nikoho. Publikum také na nějaké juchačky od „nějaké" neznámé kapely nebylo příliš zvědavé a ač se Cryptex snažili působit nenuceně, moc velké vzájemné chemie se nedočkali. Přesto jejich koncert nepůsobil nudným a únavným dojmem, ale nemyslím si, že bychom se v souvislosti s touto kapelou měli dočíst nějakého výrazného světového úspěchu.

Horor show až po 22. hodině

Není tajemství, že show Alice Coopera není jen o muzice, ale i o velkém množství rekvizit a efektů (koneckonců jak jinak by si u fanoušků vysloužil titul „Kmotr shock rocku"?), a tak přestavba pódia vzala téměř půlhodinu. Kolem čtvrt na deset spadla opona a mistr svého řemesla spustil skladbu Hello, Hooray od písničkářky Judi Collins. Aby si hned z úvodu uzmul pozornost návštěvníků, kteří jsou obeznámeni pouze s těmi největšími fláky, rychle pokračoval dvojicí hitů House of Fire a No More Mr. Nice Guy, jenž si hala poslušně zapěla. Hned z úvodu musím smeknout a zdůraznit, že Alice Cooper (i když divácká kulisa nebyla zdaleka hodna jeho statusu) nic neošidil a s precizně připraveným hororovým make-upem předvedl zcela profesionální show. Příliš humoru od koncertu tohoto ražení očekávat nemůžete, ale kapela vytvořila přinejmenším iluzi o tom, že si koncert užívají. Alice čiperně pobíhal z jedné strany pódia na druhé, laškoval se svými spoluhráči a dbal na to, aby byl vidět a koncert byl dynamický. Což se mu určitě povedlo. Pozornost ale nemusela být soustředěna jen na zpěváka, jelikož se na show aktivně podíleli hned tři kytaristé, baskytarista a zezadu vše jistil energickou hrou bubeník. Po boku hororového mistra už působilo mnoho muzikantů, ale z prapůvodní sestavy roku 1968 zůstal jen zpěvák Cooper. Současnou soupisku tvoří muzikanti o generaci mladší, ze které vyčnívá australsko-řecká vedoucí kytaristka Orianthi, která působila po boku zesnulého krále popu Michaela Jacksona. Své role hlavní sólové kytaristky se zhostila na výbornou, svůj nástroj ovládala bravurně a kromě sluchových vjemů bezesporu potěšila i (zejména mužské) oko.

Hlavní postavou byl ale samozřejmě Alice Cooper, který i ve svém pokročilém věku písně odzpíval s nebývalou lehkostí a s naprostým přehledem, proto se o nějakém vyhasínání a horšících se výkonech nedá vůbec mluvit. Zpěvák se v setlistu dotkl mnoha svých desek a tak kromě pecek Caffeine a I'll Bite Your Face Off z aktuální desky zazněly další minoritní hity jako Department Of Youth, Billion Dollar Babies nebo Go To Hell. Kostru setlistu pochopitelně tvořili slavné písně a velkého ohlasu se dočkaly Hey Stoopid či Feed My Frankenstein. V průběhu koncertu byly zatím v menší mírách použity různé rekvizity (ozdobné hole, klobouky, meč, dýka, obří hrnek na kávu při Caffeine apod.) a speciální efekty (mlha, světelné a pyrotechnické efekty), jejich hlavní čas měl ale ještě přijít. Hřebem večera byla slavná scéna s gilotinou, kdy kolaboranti koncertu oblečení jako zombie sestřička nebo kati narvali zpěváka do svěrací kazajky a strčili ho do gilotiny. Ta mu vzápětí setla hlavu a Cooper nadále pokračoval v koncertu se „svou" hlavou v náručí. Velký úspěch sklidil i obří kostým Frankensteina, v kterém se kdosi proháněl po pódiu při příslušné písni.

Hard rock řekne víc, než tisíc slov

Zajímavostí bylo, že Alice Cooper ani nikdo z muzikantů během celého koncertu neřekl divákům ani slovo. Žádné sáhodlouhé proslovy, žádné děkovačky, žádné nudné opakovačky nebo povídání o historkách ze zákulisí. Nechali za sebe mluvit muziku a zbytečnými slovy navíc nehýřili. Normálně bych to bral jako velké mínus koncertu, jelikož komunikace a vzájemná chemie mezi umělcem a publikem je nesmírně důležitá, nicméně v případě Alice Coopera to beru vyjímečně jako plus. Jeho show totiž působí velmi komplexně jak díky kostýmům, rekvizitám, tak i chováním všech členů na pódiu. Samozřejmě, pořád je to koncert a nějaké srandičky se občas objevily, ale ne takové, které by narušili plynulý chod koncertu a ten kýžený hororový feeling. Bylo to trochu jako sledovat nějaký strašidelný film, kde dialogy (resp. monology) probíhají skrze písně. Zbytečné proslovy by tento feeling zhatily a tak je dobře, že se nekonaly. Ruku na srdce, většina lidí by tomu stejně asi nerozumněla. Výbornou práci mimochodem odvedl i pan zvukař, zvuk byl (alespoň na tribuně) vynikající a všechny nástroje krásně rozeznatelné, což audiovizuální požitek ještě umocnilo.

Pozdrav rockovým legendám

Závěr koncertu obstaralo velmi příjemné překvapení v podobě coverů slavných písní, které ale Alice nezahrál prvoplánovaně. Když zazní na koncertě kapely píseň jiného interpreta, většinou se jedná o způsob tomuto umělci veřejně vzdát hold. Cooper tento akt pojal velmi originálně a toto gesto od něj bylo velmi sympatické. Na pódium vždy přinesl siluetu náhrobního kamene se jménem umělce a jeho hraničními daty, který se pak promítla na plátno za bubenickou soupravu. Zpěvák a kapela tak postupně vyjádřila poklonu Jimu Morrisonovi (zahráli Break On Through (to the Other Side)), Johnu Lennonovi (Revolution), Jimi Hendrixovi (Foxy Lady) a Keithu Moonovi(My Generation). Po bloku těchto cover písní Alice prohlásil: „These are my dead friends". Po této nostalgické chvíli už byl čas na pár posledních autorských hitů a bez zbytečného zdržování nám Cooper prozradil, jak to vypadalo, když mu bylo 18 v pisní I'm Eighteen. Ještě než dozněl applause, kapela zahájila partně vůbec největší hit Poison, při němž burácela celá hala. Poté se muzikanti na moment odebrali do zákulisí, ale brzy se po nátlaku fanoušků vrátili a celou úctyhodnou téměř dvouhodinovou show ukončili prázdninovou peckou School's Out.

Alice Cooper se v příjemně dlouhé show plné prvotřídní hard rockové muziky ukázal ve vynikajícím světle a potvrdil, že i v pokročilém věku a po čtyřiceti letech na scéně, má stále co nabídnout a hudební důchod je pro něj neznámá fráze. Stále si drží své know-how, kterým šokoval mladý rockový svět v sedmdesátých letech a naverbováním mladších muzikantů (zejména famózní kytaristky Orianthi) si drží svěží rockový groove. Jeho staré i nové písně jsou stále něčím zajímavé a jeho charakteristický, zubem času neposkvrněný, vokální projev udržuje známku Alice Cooper stále velmi žádoucí na hudebním trhu. Jen tak dál mistře.