Billy Talent na Rock For People

Spoluautorem této reportáže je Ondřej Vašaš.

Druhým středečním headlinerem na Rock for People byla populární kanadská čtveřice BILLY TALENT, která také uzavírala celý nabitý festivalový den po fantastických Papa Roach (report zde). Laťku měli tedy sympatičtí punk-rockeři nasazenou proklatě vysoko, ale i od jejich koncertu se dal očekávat vynikající zážitek. Kanaďané dostali do vínku ještě o pět minut navíc a jejich set se tak zaokrouhlil na celou hodinu. Na odehrání všech hitů by ale kapela potřebovala minimálně hodiny tři, jelikož takových 90 % všech písni ze všech čtyř alb jsou potenciálními hity. Mluví ze mě určitě velká náklonnost k této kapele, ale i nezaujatého rockového nadšence zkrátka musí rozmanitost a údernost jejich písní nadchnout či minimálně zaujmout. Základy vynikajícího koncertu byly položeny už minimálně 10 minut před začátkem, protože obrovské šapitó bylo opět beznadějně narvané dychtivými fanoušky. Kromě vynikající muziky si Billy Talent získali tuto popularitu i velmi častým koncertováním u nás a také opravdu příjemnou a přátelskou povahou, kterou svým fanouškům nejednou ukázali. Na Rock For People vystoupili téměř do roka a do dne od jejich posledního koncertu v Praze, ale tentokrát už s pořádně zakořeněnou nejnovější deskou Dead Silence (2012), ze které také hráli nejvíce kousků, konkrétně pět. Stejně stěžejním zdrojem hitů bylo také druhé album Billy Talent II (2006) a zdatně sekundovala jednička Billy Talent I (2003) a trojka Billy Talent III (2009). Celkem to hodilo úctyhodných patnáct skladeb.

Více o Rock for People:

• O prvním dnu Rock for People čtěte podrobně ZDE.
• O druhém dnu RfP se dozvíte ZDE.
  
• Stručné ohlédnutí za celým festivalem čtěte ZDE.

Poslední velkou kapelou středečního dne byli kanadští rockeři Billy Talent. Pro tuzemské fanoušky dobře známá skupina, neboť u nás hrají velmi často a na Rock For People to bylo již jejich druhé vystoupení. Možná to bylo velkou únavou a celkovou přesyceností hudbou z celého dne, ale koncert Billy Talent jsem si vůbec neužil. Nedá se upřít vynikající zvuk a skvělé hráčské výkony jednotlivých členů, ale chybělo mi určité nasazení. Frontman Benjamin Kowalewicz dle mého názoru moc dobře nespolupracoval s publikem a jeho vsuvky mezi písněmi působily spíše sarkasticky. Každopádně si posluchači mohli užít řadu známých písní jako Devil on My Shoulder, Rusted From the Rain, Fallen Leaves, Red Flag i novou Viking Death March z alba Dead Silence. Billy Talent měli pro svůj hrací čas vymezenou hodinu, kterou využili do poslední vteřiny; celkově zaznělo patnáct písní. Fanoušci si jistě celé vystoupení užili naplno a skupina důstojně uzavřela nabitý středeční den. /Ondřej Vašaš/

Recyklovaná energie Billy Talent se odrazila stonásobně

Odpálení celé show proběhlo tradičně pomocí pecky Devil In The Midnight Mass, na kterou okamžitě navazovala pilotní skladba novinky Viking Death March, jenž jako jediná nová píseň zazněla i v Praze na loňském koncertě. Nečekaně brzy přišla i pomsta v podobě The Ex (tentokrát bez úvodníku) a další hit z „talentí dvojky" This Suffering. Je již téměř tradicí, že koncerty Billy Talent mají zpravidla křišťálově rozpoznatelný zvuk, který byste si snadno spletli se záznamem ze studia. Ani tentokrát tomu nebylo jinak a když se k vynikajícímu zvuku přidal rovněž tradičně skvělý vokální výkon zpěváka Bena Kowalewicze, ušní bubínky chrochtaly blahem. Věrný fanoušek této svojské kapely musel být nadmíru spokojený, zvláště pokud na ni zavítal vůbec poprvé. Typický Benův hlas zněl šapitó naprosto nekompromisně a když se k nim ve většině refrénů přidali i hulákající kumpáni, basák Jonathan Gallant a kytarista Ian D'sa, kravál to byl řádný. Vše zezadu kontroloval bubeník Aaron Solowoniuk, jenž se k úlevě všech zjevně zcela zotavil ze svých zdravotních problémů, protože po příznacích zákeřné roztroušené sklerózy nebylo ani stopy.

Pokračovalo se již zdomácnělou dvojicí písní z nové desky, nejprve kousavá Love Was Still Around a následně melodičtější Stand Up and Run. Tento double vystřídalo další duo tentokrát z desky Billy Talent III, která byla z pro mě nepochopitelných důvodů u fanoušků kapely přijata poměrně rozpačitě. Jednalo se o baladickou Rusted From the Rain a mou velmi oblíbenou Saint Veronika. Znalým v moderní rockové scéně jistě nemusím dlouze připomínat, že nedílnou součástí koncertu Billy Talent je i divoká show, která jen umocňuje často agresivní vokály v rychlejších písních. A už vůbec nemusím zdůrazňovat, že pod pojmem „show" mám na mysli aktivní pohyb na pódiu, divoké kreace a zkrátka takový „body language", který je ke správně rozjeté rockové show nezbytný. Jinými slovy, kapela za sebe nechala mluvit muziku a k publiku promlouvala skrze své texty, nikoliv pomocí nafukovacích hraček. Neverbální tělesné vyjadřování má v malíku především frontman Ben Kowalewicz, který paří jako utržený ze řetězu, čímž se snaží přiblížit ke svým věrným fanouškům pod svýma nohama a inspirovat je k podobné aktivitě. Vzhledem k přirozeně stoupající teplotě v uzavřeném prostředí tak byl Ben velmi brzy propocený skrz na skrz. Ale to už k tomu zkrátka patří. Kytarista Ian a basák Jonathan museli svůj pohybový chtíč chtě nechtě držet na uzdě, jelikož se museli věnovat svým nástrojům, na které opět (samozřejmě včetně Aarona za bubny) hráli naprosto precizně a s přehledem.

Proslov Billy Talent řekne víc než 15 písní

Koncert zdánlivě plynul neskutečnou rychlostí a znenadání jsme se přehoupli do jeho druhé poloviny, kterou přece jen podvědomně zpomalila letargičtější skladba Surrender, jež byla zároveň prvním opravdu velkým hitem kapely. To značilo, že se blížíme do grandiózního finále. Ben si jako rozený řečník opět neopustil historku ze své první návštěvy Prahy, kdy se posadil v kavárně, objednal si kávu a právě tato skladba začala hrát v místním rádiu. Slyšet svou píseň v tisíce kilometrů vzdáleném městě musel být jistě příjemný zážitek a možná právě proto má Prahu a Česko tak rád. Když je řeč o komunikaci, v níž je Ben světoběžníkem, je známé, že si na ní charismatický frontman potrpí. Bohužel se opět naskytl starý známý problém, že Češi zkrátka angličtině příliš neholdují a tak se všemi milovaný frontman opět trochu popálil. Aneb ten trapný pocit, když řeknete dobrý vtip a reakcí zůstává mrtvolné ticho. Ben z toho samozřejmě hned vybruslil stylem jemu vlastním a mohlo se pokračovat. Z nuly na sto za pár vteřin umí zrychlit i Billy Talent a po pomalejší Surrender odpálili rozbušku s názvem Runnin' Across the Tracks, která nám mimo jiné otevřela závěrečnou cestu k těm absolutně největším a nejznámnějším hitům formace. Malou předzvěstí byla už pecka Try Honestly z jejich deset let starého debutového alba (nepočítám-li původní kapelu Pezz). Benjaminův druhý proslov už se setkal s větším ohlasem, protože si opět našel čas na několik pochlebných slov, která chytí za srdce a ať už to říkal z jakéhokoliv důvodu, působilo to příjemným dojmem.

Závěrečné hitové kvarteto bylo tvořeno z výběru třech posledních alb, přičemž průlomové album Billy Talent II mělo dvoupísňovou převahu. Vedle Viking Death March, která zazněla v samotném úvodu, patří mezi hlavní pilíře aktuální desky určitě Surprise Surprise, na kterou jsem se velmi těšil a výkon kapela ani atmosféra při této skladbě mě rozhodně nezklamala. Výtečná výbušná pecka. Velvyslancem Billy Talent III se v závěru stala pohodová melodická Devil on My Shoulder se zpěvným refrénem, kterého Ben i využil a odložil závěr koncertu krátkým sing-along. Byl jsem asi až příliš přesvědčený svým tvrzením, že prakticky každý song Billy Talent je hitem (samozřejmě čistě subjektivní názor), až jsem úplně zapomněl na megahit Fallen Leaves, který je bezesporu velmi slavnou písní i v globálním objektivním měřítku. I když v závěru koncertu se už malá ručička blížila k jedné hodině ranní, znovu se dav rozeskákal a stanem se nesly mocné chorály refrénu. Kdo byl přímo ve víru dění, určitě mu nepřišlo, že je tak pozdě. Únava se hlásila o slovo nejspíš u každého z nás, ale atmosféra a strhující průběh koncertu většinou zvítězila a tak neměl dynamický koncert sestupnou tendenci. S tipovací soutěží na poslední píseň Billy Talent je to stejná situace, jako u předchozích Papa Roach. Jejich evergreenem a první slavnou (co slavnou, kultovní) skladbou je Last Resort, v případě Kanaďanů je to bez debat Red Flag. Červenou vlajku jsem zahlédl i v davu a poslední zbytky našich sil jsme promněnili ve vděk kapele formou pořádného kotle. Jakmile dozněly poslední tóny, připadal jsem si, jako kdyby mě někdo praštil po hlavě kladivem a já zůstal celý zbytek večera úplně malátný. Tak náročný středeční den byl. Ale naše výdrž a možná i utrpení bylo vykoupeno skvělými zážitky nejen s Billy Talent. Ben, Ian, Jonathan a Aaron si připisují další skvělý koncert na českou pažbu.

Autor fotografií: Tomáš Smrčka / foto-depress.nafoceno.cz